Zatím přispěli: Olda, Jeffer, Alča, Viťas, Vítek a Ondra. Dohromady jste našlapali 1186km což v průměru dává 69,7km a medián je v Havlíčkově Brodu. Opět nový průměrný rekord :o) Už se můžete podívat i na nová DR.

Ondřej Honzl (Jihlava 102km)
Vít Strádal (Havlíčkův brod 63km)
Ivana Vonková (Havlíčkův brod 63km)
Vláďa Libý (Chotěboř 45,5km)
Josef Zachar (Havlíčkův brod 63km)
Petr Berlowiec (Jihlava 102km)
Jana Spáčilová (Havlíčkův brod 63km)
Ondřej Pechník (Havlíčkův brod 63km)
Alena Drábková (Chotěboř 45,5km)
Petr Komínek (Jihlava 102km)
Alena Bušáková (Havlíčkův brod 63km)
Tomáš Štec (Havlíčkův brod 63km)
Vít Hanousek (Jihlava 102km)
Martina Pecháčková (Chotěboř 45,5km)
Tomáš Křížek (Chotěboř 45,5km)
Milan Vondrák (Jihlava 102km)
Jakub Bulín (Rozsochatec 53km)

No to každopádně!!!! Krucinál, to byla ta správná akce, hergothiml!!! :-) A ještě jednou díky za organizátorské snahy (byť z pozadí... to jako nemyslím fyziologicky, ale abstraktně), Den cesty byla sice má první zkušenost s "agresivním" turismem, ale nesmírně si jí cením... Tak snad příště, no...
Ondra

Moje premiera na DC.
Historie začíná asi tak, že mě jistá Martina z Tábora vyprávěla o zběsilé akci označované DC. Tehdy jsem si říkal, nikoho tam neznáš, neznáš orgy, to je na tebe moc tvrdý... . Pak do historie zasahuje jistá Alča z Trutnova, která řekla: pojď. V seznamu přihlášených jsem nalezl dobře známá jména jako Martina, Kuba,.. záhy jsem se dozvěděl, že oni nepůjdou. A tak jsem se zvolna připravoval na to, že možná půjdu sám. Korunu těmto přípravám nasazuje fakt, že před odjezdem nenacházím své jméno mezi přihlášenými..(asi jsem se špatně podíval).

V pátek ve škole si vytyčuju cíl: Proboha aspoň 20km!! Zastávka doma na oběd, a sbalení věcí: No, Alča psala že pojedem 16:40, ale kde se sejdem to už nenapsala. Podívám se na předpověď počasí a beru jen páskáče. A tak vyrážím na vlak. A už je to tady, jako vždy po 200m šílená bolest v levém koleni. Pak se to uvolňuje. Na nádraží potkávám Alču s Jeffem, až do Chrudimi postupojeme společně.Zápis: šmarijá to jste mi měli říct, že je tam kolonka cíl, tak ji raději nechávám prázdnou (To tam fakt nešlo napsat). Hned na startu vyrážím s Oldou. Jdeme spolu pak se Olda ztrácí v houby pelotonu, pak někde váháme, Olda se dostává do vedení, Od Horního Bradla postupujeme spolu .....

Jde se opravdu dobře: Cíl se zvedá na neurčito.

/*popis cesty je kupodivu totožný s Oldovým*/

V úseku před štokama Cíl stoupá za Jihlavu, jde se fak moc super. Říkám si, že za Jihlavu musím i kdyby mě měli nohy upadnout. A vono taky skoro jó, a to ještě před Jihlavou. Ano, Oldou zmiňovaný Štokyzmus: Podepisuje se tvrdě: Levé koleno a levá klemba nohy odcházejí velice rychle, kulhám beru do ruky klacek a do Jihlavy dokulhávám. Znám dno, je tvrdé, v bazénu bývá kachličkované a člověk na něm douho nevydrží. (Teď jsem rád, že jsem si zas na něj sáhnul, douho jsem tam nebyl..... Dává mi chuť do života(pravda, asi týden po návštěvě)). Takovýho času zbývá! Kolik? cca 4.h ? Ale dál to fakt nejde.

Následky: No, pajdám ješče teď(týden po startu). Ten přespolní běh s bolavou klenbou levé nohy fakt nebyl dobrý. Ale to doroste.

Závěr: Fakt dobrá akce, super lidi, a všechno. A taky: netušil jsem, že dokážu ujít 100km s takhle krátkými přestávkami a za tak krátkou dobu.

Oldo, díky za společnost a morální podporu.

Ahoj,

No, v kolik jsme byli na
Rabstejne aut nevim ale shodne s Alcou a Jefferem
Hornim bradle jsme byli neco po druhe 2:00 -- 2:30
libice 6:05,
Chotebor cca 8 - 9:30,
Havl Brod zst v 15:20


Zacatek velmi ostry, ale stihal jsem. Polomy byly drsne, ale kdyz jsme se drzely ve skupine tak to slo. Pri prelezani jednoho stromu jsem si rozthl sve kalhoty, takze z nich ted mam bermudy. Pri odbocce na zelenou jsme na chvili stali a uz jsme stali opodal. Hlavni voj se rozprchl po lese. Pravdepodobne po zelene. Tu jsme chvilku i sledovali, ale ne moc uspesne. V Rabstejne si uvedomuji, ze cernobila mapa moc nepomaha a priste je nutne si vzit vlastni barevnou. Asi tak pred Hornim bradlem se zacinam tahnout za Janoulou a Ivkou, cim dal tim vic. Za Bradlem jiz vylozene zdrzuji. Nove boty si vyzadaly nove puchyre, chuze pusobi bolest. Az v Chotebori se mi podari prsvedcit Janoulu s Ivkou, aby na me neustale necekaly sli si svym tempem, vzhledem k tomu ze uz je svetlo, tak me opusit. Heslo dalsi etapy: Bolest, Bloudeni, Brod. V Brevnici jsem potkal pana, ktery mi poradil jak projit na nadrazi v Brode rychleji a radostneji, navic povidal, ze potkal dve holky a taky je poslal na nadrazi, skvele to bych je mohl jeste dohnat. Plazenim vpred! Posledni kilometry se sli celkem dobre, protoze bylo jasne, ze jsou posledni. Slavnostne jsem prekrocil Sazavu a na nadrazi stihl Ivku s Janoulou a vlak v 15:57.

Cao vitas

Mrtvá...

Celkem se divím, že jsem tak doopravdy neskončila... (Ikdyž kdo ví, jak popisuje Nabokov v Oku.)

Den cesty by měl začínat přípravou alespoň den předem, například tak, že se člověk vyspí a odpočine si. To se mi tentokrát vůbec nepodařilo - čtvrtek i pátek byly akční, vstávala jsem o šesté a šla spát až po půlnoci, oba dny jsem měla florbal, ve čtvrtek jsme byli s Jeffem na bazéně a tak dále... Jak to souvisí s DC? Například tak, že spát se mi chtělo už ve vlaku cestou tam. Naštěstí mě Vítek a Jeff příliš nenutili do diskuse o všem spíš nemožném, než možném...

Z Pardubic-Rosic n. L. už i s ostatními do Chrudimi - překvapuje mne, jak málo tu znám lidí. Na seznamování není příliš čas, vyráží se poměrně ostrým tempem, my jistíme záď, potřebovali jsme totiž ještě odlehčit tělu od přebytečných tekutin. Cestou na Rabštejnek doháníme zatím kompaktní skupinu, přes cestu jsou popadané stromy - zpočátku přes ně skáču, při stoupání a neustálém přívalu překážek mne však elán opouští a každý strom beru jako hloupé zdržování. Terén je prý "jak pro opice" - já si však hořce říkám, že sem by vlezla jen pořádně blbá opice... Na Rabštejnku zhltneme kus buchty a já přidávám do bot tlusté ponožky, čímž však vzniklý puchýř už neodstraním. (Při pohledu zpět musím spokojeně konstatovat, že zůstalo jen u toho jednoho.) Tyto operace nás zdržely, čiže tu zůstáváme jako poslední a hodnou chvíli se nám nedaří najít rozumnou cestu dál přes kmeny. Jsme poslední, ale to nám nevadí, po asfaltce se porkačuje celkem rychle, oproti předchozí prolézačce.

Cestou do Lán se jde čím dál hůř, předbíháme asi dvakrát pár lidí (Viťas a tak...), Jeff se dobíjí enegrydrinkem, já poctivě usínám za chůze. V Lánech jsem už takřka bez morálky a uléháme tedy do loni osvědčené bus-budky. Byla mi povolena jen hodina spánku, kterou jsem moc nevyužila, třásla mnou zima a to se pak nepěkně spí... (Když se odebíráme znovu k pochodu, doraží do Lán nějaká jiná skupinka.) Jsem na tom po té zastávce snad ještě hůř, ale dokážu si navodit umělou dobrou náladu (možná na tom má podíl i lok energydrinku) a znovu si s Jeffem připomínáme místa, co si pamatujeme odminule. Brzy je čelovky netřeba.

Chotěboř náměstí znamená příležitost pro jídlo hladovým poutníkům - jenže za tu bezútěšně krátkou pauzu nám dokonale ztuhnou nohy a ještě za Chotěboří chodíme jako nemotorní roboti. Rychle se převlékám do nepromáčených kalhot a zbavuju se vibramů (goráči zdar, nohy jsou v pohodě).

Havlbrod čeká, ale jdu už jen silou vůle... Rozsochatec, tady jsme to minule vzdali. Teď jsem na tom hůř rozhodně já, než můj spoluputovník, ale nejsem looser, musím dát víc než minule! Šlap, šlap, šlap... Jeff začíná mít o mne celkem starosti, ale paličatě si trvám na tom, že 200m odbočku na zborcený hrad ještě zvládnu. Byly tam vidět jen valy, a to s pořádnou dávkou fantasie... Celkem mě to otrávilo, a tak natruc zvýším tempo mých ubohých nožiček na co to dá... Už nějakou dobu mlčím, na Jeffovy pokusy o konverzaci reaguju "hmm", na otázky a návrhy ohledně přestávek "mi je to jedno". Zkrátka konec. Už jen šlap... šlap... Doplácáme se na železniční zastávku, jsem přemlouvána se na to vykašlat, ale 5km před cílem, co jsem si vytyčila? To bych byla magor! Jdu paličatě dál.

... a to možná nemám dělat... ono se to ani s paličatostí nemá přehánět a člověk by měl mít rozum a poznat, kdy má dost. Jediný gram jedu navíc a smůla. Na kraji Havlbdrodu toho mám dost. Nohy bolí od palců až po stehna, cítím každý krok, mám toho dost, ale musím... Musím, protože vím, že kdybych si sedla, nezvednu se. Jsem ospalá, oči unavené a prostě nedokážu nebrečet. Nedokážu nic. Jen šlap, šlap, šlap... Štve mě každý krok, co ještě musím udělat. A nemít oporu, která statečně snášela moje kecy a utrpení, a ještě byla ke mně milá, možná teďka ležím někde v příkopě u Havlbrodu... Opravdu moc díky, já bych to se sebou nevydržela.

Takže závěr? Cíl jsem si splnila, mám, co jsem chtěla. Ale že bych z toho měla tehdy dorazivše na nádraží nebo teď zpětně radost, to se říct nedá... Překonala jsem svůj rekord a taky je mi to celkem jedno. Co pro mne doopravdy stálo za to, bylo sáhnout si na dno... Kdoví, možná přeháním, vydržela bych víc, nebo to příště bude horší, ale kdo to nezažil, nepochopí, a od toho je pro mne DC. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Možná už začínám chápat... Díky. :-)

Kritická skúška je minulosťou, mám čas a chuť. V štvrtok napoludnie teda sadám v Prahe do vlaku, aby som z neho po čosi vyše troch hodinách vystúpil v Trutnově. A prečo si večer nespestriť návštevou bazéna? Ako človek, už dlho nie školopovinný, sa ráno ešte celkom vyspím, ale Alenka vstáva už o šiestej. Večer potom putujeme na rýchlik do Prahy, v ktorom stretávame aj Vítka. Prestup v Hradci Králové a Pardubicích–Rosicích nad Labem a to už sa stretávame so zvyškom výpravy a s meškaním 10 minút dorážame do Chrudimi.

Je 19.30 a zodpovedný osoba a teda organizátor Olda velí „Štart!“ Podľa predpovedi počasia i aktuálneho stavu sa ho patrí pochváliť za skvelú objednávku — veď posledné dva dni cesty sa v tomto smere príliš nepodarili, a my, znalí, si rovno môžeme povedať, že to bola katastrofa. No ale teraz, krátko po tom, ako Alča na poslednú chvíľu prezula do vibramov, vyrážame za jasného večera k juhu. Tempo je rezké, GPS zaznamenáva trasu, diktafón je po ruke na prípadné záznamy aktuálnych pocitov a činností. A že vo vlaku bolo plno, zastavujeme sa na prírodnej toalete kúsok za Chrudimí. To nám dáva síce stratu, ale inak kompaktná skupina sa hýbe pomerne pomaly, a tak pri kostole v Sobětuchách vidíme zadný voj a na rázcestí Dubinec (20.22) dobiehame i čelo. Po chvíli sa nad Rabštejnskou Lhotou noríme do lesa a začíname prekonávať popadané stromy. Tých pribúda a ako rastie strmosť terénu, prestávame preskakovať a začíname preliezať. Pri tom trhám skoro nové nohavice (nie že by mi to vetranie až tak vadilo, ale do spoločnosti už moc nebudú). Kedže stále ideme skoro na čele, počujem v okolí rôzne názory. Niekto polom pripisuje vetru, ale iní sa neboja popustiť uzdu fantázii a vidia v ňom rannú prechádzku Chucka Norrisa, či skvelý tréningový terén na Veľkú Pardubickú (i keď v tomto prípade sa obávam, že sa nám ešte do cesty postaví Taxis). Zelenú pod hradom napokon beznádejne strácame a šplhaním po gradiente sa zjavujeme priamo v zrúcanine.

Zastavujeme sa na jedlo a odrazu sme s Alčou sami. Keď vylezieme z hradu, počuť ešte v diaľke hlasy, ale potom hlúpo blúdime v polome. Tak teda dobre, máme ísť do dediny, ktorá je na východ. Hviezdy vidieť, lezieme teda podľa nich. Odrazu sa vynárame z lesa na hornom konci a keď zídeme k autobusovej zastávke a rázcestiu na dolnom, stretávame Viťasa aj s ďalšími dvoma pochodníkmi. Spoločne vyrážame na zelenú lesnú cestu. Kým sa dostaneme na žltú, mizne Viťas kdesi ďaleko za nami a ani preliezanie ďalších stromov pred Šiškovicemi a pätnásťminútová zastávka na dobitie energie na priehradnom múre Křižanovíc na tom nič nemenia. To už začína nový deň. Pri takejto zastávke ale človek celkom vychladne a tak nám rozhýbanie a zahriatie chíľu trvá. Alča už naráža na spánkový deficit a ide sa jej ťažko. Takúto správu si poznamenávam v Českých Lhoticích, kde sme na jar navštívili rozhľadňu Boika a sledovali zbiehajúce sa čierňavy na všetkých stranách. Krátko po jednej sme za úsekom, ktorý nám na jar tak „spestrila“ prudká búrka (i teraz je tu mokro) a zastavujeme na rázcestí Krásné. Vysielač pekne svieti do noci.

Pred nami je Horní Bradlo, kúsok za ním Lipka (asi dve ráno). Najprv na okraji lesa blúdime, potom zas hľadáme ohradu, ktorú na jar strážili kravy a hlavne priechod z nej na hlavnú cestu vo Velké Stříteži. Okolo tretej hlásim vrchol Spálavy a 03.50 zastavujeme v Lánech na autobusovej zastávke, ktorú sme na odpočinok využili už na jar. Alenka zúfalo potrebuje spánok, ja som pred časom obmädzil Energydrink počítajúc s takouto prestávkou. Po polhodine okolo prechádzajú akýsi dvaja pochodníci a po krátkej chvíli miznú zas v tme. Okolo piatej prichádza aj Viťas a jeho dvaja spoločníci (či spoločníčky), a to už vstávame a vyrážame aj my. Ja som až na krátke prebudenia spal, ale Alenka, ktorá to potrebovala oveľa viac, skoro vôbec. Napriek tomu začínajú naše nohy odkrajovať ďalšie kilometre s novým elánom. (I keď on je ten elán možno už skôr z druhej ruky, ale slúži dobre.) Vďaka tomu, že sme tu už raz išli, obchádzame zákernosti v Suché, v Libické Lhotě stretávame bezradného pochodníka, ktorému pomáhame s cestou a nachytá nás až most pred Dolním Mlýnem, ktorý láka na druhú stranu potoka i keď značka sa drží na pôvodnom. Rozvidnieva sa, čelovky už netreba. Prestupujeme na červenú a krátko pred siedmou sme na námestí v Chotěboři. Príležitosť na ďalšie jedlo a pitie.

Denné svetlo a navracajúce sa teplo nám pomáhajú zdvihnúť sa a vyraziť. Stanicu v Chotěboři míňame a ideme po žltej. Okolo sa preháňajú vlaky a hubári. Za Skořetínem sa značka ponára do lesa, Alča do spánku. Za posledné tri noci menej ako desať hodín spánku, ktorý nedokázali nahradiť ani inak tak výdatné hodiny v škole. Plazíme sa k Rozsochatcu, ktorý sa nám stal onho jarného rána za začínajúceho dažďa osudným. Na začiatku dediny stojíme, odpočívame, aby sme zas po pár minútach vyrazili na strastiplnú cestu ďalej. Predieranie sa mladinou pred Ronovcem nie je nijak príjemné, ale berieme to ako miestny kolorit — keď už nie je kosodrevina, aspoň tie smrčky nám lesníci a značkári dopriali. Zachádzame sa pozrieť aj na zrúcaninu, aby sme sa vzápätí vrátili na žltú značku a pomedzi lesné mechanizmy vyšli na cestu nad Břevnicí. Asfalt nemám rád (sic vyberať si medzi polomom a asfaltom …) a tu po ňom schádzame nielen na železničnú zastávku, ale aj ďalej za dedinu. To už vychádzame k samote „U Myslivců“ odkiaľ už vidíme Havlíčkuv Brod. Posledné kilometre vedú mestom. Predierame sa pomedzi domy a pohľadom blúdime k druhému brehu Sázavy, kde je túžobne očakávaná stanica. Alča mechanicky prekladá nohu cez nohu, psychicky i fyzicky na dne, ja si vychutnávam pľuzgiere na nohách. Cieľ je na dohľad! Tak ako sme si Havlíčkuv Brod pred sedemnástimi hodinami v Chrudimi napísali ako cieľ, tak ho teraz okolo pol jednej dobíjame a padáme do čakárne v stanici.

Ozýva sa Olda, sú kúsok pred Jihlavou a uvažujú o Cerekvi (nakoniec v Jihlavě končia). My máme dosť a čakáme na vlak. Podľa GPS sme prešli čosi málo cez 63 kilometrov, nastúpali 2480 a sklesali 2315 metrov (tento údaj bude asi dosť ovplyvnený pesnosťou GPS, kde najviac „lieta“ práve nadmorská výška — drobné nerovnosti som nevyhladzoval). Výkon z jari sme si zlepšili obaja zhodne o úsek Rozsochatec – Havlíčkuv Brod. Nabudúce snaď zas o kus ďalej.

Tomáš "jeffer@jabbim.cz" Štec http://jeffer.matfyz.cz/

Toto je příběh o jedné strašně hloupé historii Oldova průběhu osmého Dne cesty, který se uskutečnil v noci ze 26. na 27. září roku 2008. Na jaře se šla trasa Chrudim – Jihlava a nyní na podzim mělo přijít její zopakování. Oldu bolelo koleno už před startem, přesto musel jít, neboť byl povinován organizací, jež na něj spadla z Gimliho, který odletěl do Belgie a ještě tam chvíli bude. V praze na přeorganizovaném hlavním nádraží nemohl Olda nikoho nalézt. Viťase sehnal a s ním i Ivku a Janu, po chvíli dorazili i Martina s Kubou. Protože už nezbývalo moc času a kasy byly beznadějně ofrontěny, jali se nastoupit do vlaku a lístky koupit u průvodčí. Vlak měl 10min. spoždění, na přestup v Parbubicích tak zbylo minus 2 min. Osobní vlak však čekal, a tak Olda stál v přeplněném vzduchuprostém buřtíkometu. Olda žasl, že jde tolik lidí, které ještě nikdy neviděl. V Chrudimi se všichni zapsali (17 bláznů). Padají silná slova a nejsou z Oldových úst, což ho děsí. Ten chce dojít do Šlapánova, aby si nezkazil průměr. Výrazy typu „Horní Cerekev, kdybych tam měl nechat nohy“. Vytvořila se skupinka borců, na kterých Olda cítil odhodlanost jít co nejdál, Jihlava minimum. Viťas zlomil dvě chemická světla, zelené a červené, spojil je do kroužku a dal je Oldovi, který si je dal do vlasů, čehož následně litoval, neboť se náhle stal přirozeným vůdcem, k čemuž sice přispívalo to, že znal povětšinou cestu, ale vůbec mu to nelichotilo.

Utvořila se skupina asi 10 lidí, kteří jdou něco přes 5 km/h. Noc je tmavá, cesta těžká a hledat ji je pro mnohé obtížné, a tak se stává, že se Olda, který nechce vést se často dostává do čela, a pak se opět nechává předejít. Po čase zjišťuje, že se mu jde dobře a že když jde půl hodiny se stahovákem, tak může jít dvě hodiny bez něj. To mu dodává důvěru a jde s chutí. Před Rabštejnkem je hromada polomů a na zelené značce za Rabštejnem je to hotová spoušť, až mu bylo smutno. Možná, že poutníci porušili zákaz vstupu do lesa, ale to už snad nikdo kontrolovat nebude.

V Horním Bradle byla první zastávka, Olda nervosně přešplapával a chtěl jít brzy dál, tak šel a všichni ho rychle dostihly, skupinka se ztenčila na osm lidí. Za Libicí odpadl Kuba a před Chotěboří se stala věc, kterou Olda do teď nechápe, neboť tam co loni padali kroupy (Dolní mlýn) se začal s Vítkem vzdalovat světýlkám za sebou a když vcházeli na náměstí a protahovali se asi 5 minut, tak se nikdo neoběvil. Naše dvojice nechtěla na náměstí setrvávát, pročež došla na nádraží a občerstvila se a dala Shock a vyšla dál s 95% jistotou, že jsou první (občas jsme spekujovali, že ne, ale byly to chabé naděje). Do Havlíčkova Brodu to bylo v pohodě, podařilo se jim objevit, místo, kde na jaře zabloudili a i další nepřehledná místa zvládli obstojně. Mluvili o poutích do cizokrajných zemí a hor (Polsko, Slovensko, Pyreneje, Julské Alpy). Asi 5km od Havl.Brodu začalo svítat. Na náměstí si dali snídani z vlastních zásob, málokterá kavárna má otevřeno v 7.15 v sobotu. Protáhli nohy a vydali se na další metu (po zelené na Šlapanov). Nejpřív píše Venda a pak hned Gimli z daleké Belgie přání dobrého šplapání.

Olda si užíval cesty, kterou šel v noci za světla a přišla řeč na muziku. Šlapanov je přijal a v místním nechutném kvelbu se osvážili od babizny, které by se bál nejeden Jeníček, koupit vodu. Další meta byly Štoky, modrá značka je příjemná, ale kilometráž nesedí, nejprve se předbíháte a pak přesně naopak, ale stále je držnena 5 km/h plus náskok cca 3km. Štoky si stejně jako Strakonice vysloužili pojmenování syndromu a sice Štokysmus. Proboha nikdy si po 88km za 16,5h nesedejte. Stůjte, protahujte se, popocházejte, když si sednete, stuhnou vám šlachy a pak skuhráte a všechno co bolelo bolí dvojnásobně. Kopec Vysoký kámen je opravdu vysoký, trochu zpomalují (stále se domnívám, že to bylo cca 4,5km/h). Olda volá Vendě o pomoc, aby mu vyhledala nějaké spoje (nakonec ji otravoval zbytečně). Při sestupu k Jihlavě se však situace mění. Měli plány dojít do Dolní Cerekve, či Cejle, nebo aspoň do Rantířova. Nohy přestaly spolupracovat, vlekli se 3km/h.

V Hypernově Olda zjistil, že nákupní vozík je docal dobrá věc. Nejhorší je to, že zbyli 4h času, z Rantířova jel spoj v 19.51, tedy 4h 21 minut na 4km až 5km. Ach ty hrozné ambice. Na začátku chtěl dojít do Šlapanova, to vzládl navýšit o 25km a stejně je nespokojen. No řeknětě není to hloupák korunovaný? Kdo nezkusil ten neuvěří, že takovéhle akce mají vůbec nějaký smysl. Mrzí mne, že nechodí starší lidé, určitě by měli co říci. Třeba by pro ně byla toužený cíl Chotěboř. Smysl chůze a vůbec procházky se nemění. Když Olda uviděl krásu podzimu u Pozovic musel zamačkávat slzy. Poznal zajímavého spolucestujícího Vítka, podělil se o zkušenosti a poslechl si jeho světonázory. Zbývá tedy něž připsat timetable a soupis věcí potřebných pro Den cesty.

Time table – Chrudim – 19.30, Hradiste – 22.20, Horní Bradlo – 0.40, Chotebor ZST – 3.55, Havl.Brod nám – 7.10, Šlapanov – 10.00, Štoky – 12.00, (100km = něco málo pod 19h), Jihlava Hypernova 14.55, Jihlava město 15.30h. Olda se připravil tradičně 6 housek (sýr a salám), 10 müsli tyčinek (příště stačí 5-6), Jerky na regeneraci po návratu, 2l Kofoly (málo, ale ráno si vodu seženete), 2x0,5l Shock, náhradní oblečení + boty, které je jen na zpáteční cestu, termoprádlo(na noc – letos nepoužito), vše v igelitu.