Fotky

Kamil - t.č. starosta

Úterý

Jsem ve městě teprve několik dní a už se všechno opakuje. Jsou tady, chtějí se mi pomstít. Všichni se tvárí, že se nic neděje, ale to není pravda. Nemohli si jich nevšimnout, takže jsou s nimi spolčení. Nevím zatím, jak se jim postavím, ale tentokrát mi ve vodovodu nezabrání. Proč jim to tak vadí? Nevím, ale co jiného by po mně mohli chtít? No, musím to nejak zvládnout.

Hm… do města prišli dva noví pocestní. Pan Fridrich a Gertruda. Tvrdí, že ve velkých městech mají věci jako kašny, což jsou stavby, do kterých se přivádí rourami voda, a pak z nich stříká voda. To je ono, tenhle mechanismus potřebuju. Zaúkoloval jsem knihovnici, aby mi v těch jejích knížkách našla neco o kašnách, ale zatím ticho po pěšine. Budu muset být trpělivý. A další novinka: Gertruda chce v Lipnici postavit katolický klášter. Huh… Co na to říct? Na jednu stranu by bylo rozumný ho tady postavit, navíc bychom nemuseli nic platit. Ale taky je fakt, že by to mohlo zpusobit menší rozbroje a šarvátky. Nejsme žádní ortodoxové a mně osobně by to vlastně bylo fuk, ale jsem spíš na Petrově straně. "Náš" kostel by byl asi prínosnější. Nu, uvidíme zítra, to se má Gertruda sejít s Mikulášem, tak se to snad nejak vyreší.

Středa

Čarodějka a Gertruda musí být součástí té akce. Musí patřit k "nim". Vidím je mizet a zase se objevovat. A pořád mě pronásledují ti lidé v lese. Proč me nenechají jít??! Nesmím na to myslet, mám příliš mnoho práce. Musím se postarat o katastry a zjistit, jak funguje vodovod, nikdo to pořád neví. Půjdu se zeptat čarodějky. Sice jí neveřím a musím si na ni dávat pozor, ale zatím to nedávám najevo. Řekl jsem jí, že chci věštbu, aby to nebylo tak nápadné, ale nakonec si možná nechám neco vyvěstit. Hlavně musím být opatrný…

Užíváme si se zbojníky. Jednoho jsme chytli na udání, ale kovář se za nej zaručil, takže jsme ho museli pustit. Pak jsme chytli jiného jenom tak na blind a on se vubec nevzpíral nařčením, tak ho Konrád odvedl. Potom jsme se dozvěděli, že ten první s druhým oloupili kupce, takže si brzy půjdem pro kovářova učne a kovářovi napaříme slíbenou pokutu. A na závěr se třetí zbojník prokecl u kupce, takže ho časem taky sebereme. Jo, a taky chceme dalšího gardistu, ale to se možná nepodaří.

Čtvrtek

Můj bože… Já jsem úplne mimo. Včera kvůli mně utekl jeden bandita a než jsme ho chytli znova, vykradli Horní Lom. Hospodu, radnici i kováře, který je kryl. Tomu navíc ukradli Mikulášovi koně, což je dost provar. A dnešek… Bože… Dva banditi jsou mrtví, Jindra je kapitán gardy a třetí bandita se přidal ke gardě a prozradil, kde je lup. Ale koně jsme zatím nenašli, takže večer bude kovář Bušek popraven. A co Konrád? Padl v boji, dost nás to vzalo. Byl sice nekdy docela mimo, ale dokázal se postavit za správnou věc. A co se ješte stalo? Do vesnice prišel nový kovář a taky se tady potuluje nejakej žebrák, Fridrich si postavil sídlo, postavili jsme vězení a přidělil jsem Gertrudě místo na klášter a… jo, a vím, jak funguje kašna. Bohužel to neřeší… no, úplně to nereší muj problém s vodovodem. Nedá se nic dělat, budu se muset spolehnout na zedníka, budu mu muset věrit. Musím to postavit! A taky jsme založili sbírku na kostel. Co jsem zapomněl? V poslední době zapomínám… Ano, prý máme zajmout čarodějku. Něco si na ní vymyslíme, třeba neplacení daní, ale… trochu se jí bojím.

Pátek

Město se zase vrátilo do normálu. Je rozestavěný kostel, zedník opustil město a vydal se údajně za bratrem, Gertrudin klášter je všemi oficiálně schválen, ale není šance, že by se dostavěl, a garda se pripravuje na zatknutí čarodějky. Jo, málem bych zapomněl, Bušek byl popraven a Mikulášovi koně se nenašli. Garda má pozastaven žold a ex-zbojníkovi byla useknuta ruka. Ale zase jí má, kořenářka mu s ní neco udělala. Nerozumím tomu a radši se ani moc neptám, to jsou věci mezi nebem a zemí, do kterých se nechci plést. A taky me náš nový gardista ex-zbojník varoval, že prý mě chce zabít někdo vlivný z města. No, trochu mě to překvapuje, myslel jsem, že na mě mají spadeno lidé odjinud, z lesů a jiných vesnic. Hm… Zatím bych tipoval na obchodníka, dám si na nej pozor, už dříve neměl problémy s tím, hrát na dvě… hrát minimálně na dvě strany. A vodovod? Nevím, co budu dělat. Zedník odjel, mám sice pocit, že za sebou zanechal učně, ale nevím, kdo to je. A stejně se mi nechce věřit nikomu cizímu. Teda… ne cizímu, ale zedník se začal jevit opravdu duvěryhodně. Škoda.

(Poznámka starostovo podvědomí: poslední věty jsem zapsal pár hodin pred mým teatrálním koncem. Jinak pro přesnost: mým zápiskům se nedá stoprocentně věřit ve všem, co jsem zapsal. Také se nedá spolehnout na časové údaje - podtržené dny pouze ukazují, kdy jsme události zapsal. I když zachovávám nějakou časovou posloupnost, rozhodně se všechno, co jsem zapsal napr. ve čtvrtek, neodehrálo jenom ve ctvrtek. Jinak omluvte případné chyby, všechno jsem přepsal z mého ušmudlaného bloku bez dalších úprav.)

Konrád Čárka z Troubska - t.č. kapitán gardy

narozen 16.5.1399, zemřel 28.8.1438

Historie a povaha - aneb to s čím šel do hry
Konrád a jak si vysloužil na vojně Čárka z Troubska pochází z Moravy kde vyrůstal. Sourozenců však bylo tolik, že jednoho krásného dne musel narukovat. Netušil proti komu, ale když se dozvěděl o Janu Husovi, pochopil, že stojí na špatné straně. (Chtěl bych ještě upozornit že za tu "špatnou" stranu chvíli bojoval.) Proto dezertoval a dal se k Husitům ovšem po bitvě u Lipan neměl už chuť dál válčit. (Když bojujete na obou stranách velmi brzy zjistíte, že je to vlastně celý zbytečný.) A protože nic neuměl zůstal u hradní stráže na Lipnici, kde si za 4 roky vybudoval docela dobré postavení.
Den První, zápis první - ráno
Dnešek začal fakt, ale FAKT úžasně. Hned ráno. Sedím u hospy, vedle mě starosta Kamil a na druhé straně kněz Petr. Vedle sebe si odložím svůj meč. Jdu se pobavit s o kousek dál stojícím kupcem Potopou a než se otočím, meč je pryč.
Nejdřív jsem si byl jistý, že ho ukradl dřevorubec Roman, protože to byla jedinná osoba v okolí, která každou chvílí přichází a odchází do lesa. Šel jsem s ním do jeho domu na Malé Holotě. Samozřejmě tam nic nebylo, ale ještě jsem si pro jistotu prohlédl okolí.

Den První, zápis druhý - daně
To vybírání daní není taková sranda jak jsem si myslel - nikomu se nechce platit a mají mě za vydřiducha.

Den První, zápis třetí - dluh
Oběd jsem si musel dát na dluh. Peníze za daně má Jindra a mě už došly a žold jsem (zatím) nedostal.

Den První, zápis čtvrtý - podivín
Jindra spatřil člověka zabíhajícího do lesa. Okamžitě jsme se za ním vydali v domění, že jde o zbojníka. V lese jsme zbojníky nenašly, ale za to jsme našli nějakého pobudu.
Vypadal celkem zoufale a otrhaně, odvedli jsme ho proto, že jsme měli za úkol vyčistit les od pobudů, protože Mikuláš s panstvem pojedou na lov. Navíc ho bolely záda, tak jsem se rozhodl, že ho odvedem k té čarodějce, co bydlí u bílé věže a uvidíme , co je zač to její "umění".
Než jsme tam došli potkali jsme kořenářku a tak nás tam dovedla.
Teda jak ta ty záda vyléčila, to jsem čuměl. Až mi něco bude tak tam zajdu, tam si člověk může být člověk jistej, že se vyléčí.
V tomto potulném podivínovi jsem objevil ideálního informátora tak jsem mu slíbil jídlo za info.

Den první, zápis pátý - tréning
Přišel jsem trochu později - mistr se zlobil, ale hned přešel k výcviku. Byla to pěkná fuška, potom jsem musel asi hodinu ležet.

Den Druhý , zápis první - mše
Farář mě dnes ráno potěšil svým kázáním o daních, snad budou líp platit...
...a platili.

Den druhý, zápis druhý - první zbojník
Kovář Bušek nám nenápadně sdělil, že vyučuje dva podivíny z lesů. Vtom jsem si uvědomil, že jsem jednoho z nich spatřil již dnes několikrát na cestě a připadal mi velmi podivný. Tak jsem se vydal ho zatknout.
Nebránil se, tak jsem mu nasadil okovy (vyrobené kovářem Buškem, který byl proti) a odvedl ho ke starostovi.
Nakonec jsme se dohodli jak se starostou tak s Buškem a Jindrou, že vězně necháme dál cvičit u kováře Buška, která se nám za něj zaručil a tak jsme ho pustili.

Den Druhý, zápis třetí - druhý zbojník
Seděli jsme v Horní hospodě, když tu najednou. Když tu najednou, kněz viděl z okna podivnou postavu. Podivín vešel do hospody a já jsem nenápadně kývl na starostu a navrhl mu, že bych zajmul dalšího podivína, když už mám ty okovy. Okovy.
Tak jsem za ním šel a on utekl. Tak jsem velmi ale opravdu blesku velmi rychle zareagoval a rozběhl jsem se za ním. Po dlouhém asi třiceti vteřinovém pronásledování jsem ho dohonil a zajal.
Pak jsem s ním šel na hrad, kde jsem našel ne Trčku. Odvedl jsem ho ke starostovi, aby ho ohlídal. (To už jsem začal fest koktat a Jindra se bál každého stromu takže garda byla dost oslabená).

Den Druhý, zápis čtvrtý - krádež stanu
Uviděl jsem, že mi někdo ukradl st-st-stan.

Den Druhý, zápis pátý - útěk první
Zjistil jsem, že starostovi utek vězeň i s okovama na rukou. Starosta ho chtěl ještě najít, ale už nebyla šance, protože mezi zbojníky je kovářský učeň a bylo už dost času od jeho útěku.

Den Druhý, zápis šestý - koktání
To ko-ko-ko-koktání mi už leze na nervy.

Den Druhý, zápis sedmý - luk
Potkal jsem kupce s lukem, který byl ráno ukraden. Řekl jsemmu, aby ho vrátil mistro Talhoferovi.

Den Druhý, zápis osmý - útěk druhý
Jindra křikl. "Konráde! Utíká (učeň kovářův)." Vyrušil mě z rozhovoru s knihovnicí a hlavně čarodějkou. Rozběhl jsem se hned za ním, ale zmizel mi v lesích.
Teď jsem si mohl být jist, že oba jsou zbojníci.

Den Druhý, zápis devátý - akce nádobí
Bylo ukradeno nádobí z horní hospody. Naštvali mě.
Na louku přišla vdova Aneta, že ji okradli, chvíli před večeří, a že má vzkaz od zbojníků. Že chtějí kotlík s večeří a tři groše donést bezzbranou dívkou na dané místo.
Hádali jsme se se starostou a Jindrou, zasáhl i kněz, co podniknout. Nakonec jsem vyrazil do lesa jestli už tam zbojníci nečíhají. Jednoho jsme zranili a pak zajali. Dovedli jsme ho na louku a debatovali s obyvatelstvem co s ním?

Den Třetí, zápis první
Mikuláš nařídil zajmout čarodějku, kováře Buška a najít jeho čtyři koně.
Hned ráno jsem se vydal zajat Buška, tak jsem ho dovedl do Hospody.

Den Třetí, zápis druhý - zásah proti zbojníkům
Vydali jsme se s Jindrou so lesa za zbojníkama. A objevili jsme několik postav v lesích. Jindra je obešel a pak jsme se na něj vrhli. Jeden utíkal a Jindra hoo Pronásledoval. Já jsem se zatím bavil se zbylími dvěma: Zbyškem a Vildou. Zbyšek byl těžce raněný a Vilda tvrdil, že ho zajali.
V tom vykřikl Jindra, že ho zbojník málem zabil. Vrhl jsem se za ním a on začal utíkat. Po dlouhém pronásledování jsem ho dohonil a vrhli jsme se na sebe. Zabili jsme se navzájem a teď umírajíce tady vedle sebe ležíme a připadám si jakoby jsme byli na stejné lodi, která se potápí...

Vilém - t.č. kovář

narozen 17.4.1412

Historie a povaha
Je synem kováře, z domova odjel proto, že mu doma nejdou kšefty (jako kovářovi) a také hledat do Lipnice poklad.
Před Příjezdem - dopis
Zjistil jsem od jednoho poutníka, že poblíž Lipnice nad Sázavou v Hadí jeskyni se nachází poklad. Tak jsem poslal dopis svému příteli dřevorubci Romanovi.

Den Třetí, zápis první - příjezd
Přijel jsem do Lipnice. Zrovna se konaly turnaje tak jsem se jednoho zúčastnil (pití vody) a vyhrál jeden groš.
Poté jsem se začal vyptávat po pokladu. Po chvíli za mnou přišel zedník a kovář Jošt a navrhl mi pomoc při hledání pokladu. Odmítl jsem, protože jsem se nechtěl o poklad dělit.

Den Třetí, zápis druhý - Hadí Jeskyně
Ptal jsem se po znalci okolí a knihovnice mi nabídla nahlédnutí do mapy za dvě parvy. Našla mi tam Hadí Jeskyni a tak jsem se tam vydal a zjistil jsem, že je tak ukrytá, že ji sám nenajdu a tak jsem se vrátil do vesnice. Ve vesnici jsem potkal poustevníka, který mi řekl, že ten poklad je nad Kublajem.

Den Třetí, zápis třetí - poklad nad Kublajem I
Znovu za mnou přišel Jošt. Tentokrát jsem mu vyhověl a vydali jsme se nad Kublaj pro poklad. Prošli jsme takovým polorozpadlým domem a našli jsme tam nápis, který neumíme přečíst a potřebujeme znát jeho obsah na najití pokladu.
Tak jsme potklali knihovnici a nabídli jsme jí třetinu pokladu za to když nám to přečte. Našli jsme tam truhličky tam jsme si každý jednu vzali...
... a dostali chorobu.

Den Třetí, zápis čtvrtý - poklad Černého jezdce
Jošt ještě z knihovnice vyzvěděl pro něho další informaci o dalším pokladu a to že další verzi pověsti zná vdova. Potom za ní i zašel získal ji. Takže jsme věděli, že poklad má být ukryt na hřbytově, v Bílé věži, nebo na křižovatce.
Vydali jsme se tedy na křižovatku mezi Bílou věží a hřbitovem a hledali tam. ...nic jsme nenašli.

Den Čtvrtý, zápis první - vyléčení
Šel jsem nad Kublaj, protože jsem si pomatoval, že je tam hodný člověk, který za prohození pár slov vyléčí jednou denně jednu nemoc. Tím jsem si vyléčil Zánět spojivek.

Den Čtvrtý, zápis druhý - koupení domu
Protože mi pomalu začaly docházet zásoby, potřeloval jsem si začít vydělávat tak jsem si od starosty koupil starou kovárnu, která zbyla po kováři Buškovi. Dále jsem si u svého přítele nechal udělat dveře a sám jsem si je okoval (jistota je jistota).

Den Čtvrtý, zápis třetí - poklad nad Kublajem ][
Šel jsem za čarodějkou, abych zjistil něco o pokladu Černého jezdce. Ta mi řekla jen, že ví o všech pokladech a také jsem se dozvěděl, že nad Kublajem ještě v některé z těch truhliček je poklad, tak jsem je začal odnášet.
Odnesl jsem ještě tři. V první byl bonbón. Druhou jsem prozřetelně nechal otevřít Jindru. Ztrhla se vlna odhodila mě na zem a dostal jsem zkušenost. A ve třetí byl prut železa.

Den Čtvrtý, zápis čtvrtý - kovařina
Začal jsem kovařit. Vykoval jsem několik podkov pro štěstí, ale podařilo se mi prodat jen jednu a to ještě žebrákovi za výrobní cenu. Dále jsem vykoval hřebíky pro Vildu. A také jsem si okoval dveře (viz výše).

Den Pátý, zápis první - poklad nad Kublajem ]I[
Dnes jsem odnosil ještě dvě truhličky od Kublaje. V jedné jsem našel kytičku - podkovu a v druhé (celkem osmé) poklad o ceně šesti grošů.

Den Patý, zápis druhý - odjezd
Před odjezdem jsem ještě prodal svou kovárnu žebrákovi za jeden groš a po obedě jsem vyrazil dál do dalších krajů, snad tam bude klid a najdu i odbyt pro svoje výrobky.

Olda - t.č. Fridrich z Rabštejna

Narodil jsem se na jaře, nebo to alespoň tvrdila má kmotra. Otec můj Arnošt pán Rabštejna mne křtíti nechal Fridrichem.

Vyrostl jsem v okolí našeho hradu nad řekou Střelou. Učil jsem se dvorní etiketě, jazykům německému, českému a francouzskému, však také loveckým hrátkám opíjel jsem se tuze často, neboť okolní lesy hojnost zvěře nabízeli v čtyřiadvaceti mi zemřela matka, načež má jediná sestra Magdaléna nadobro odešla do kláštera věnovati se božímu odříkání. O rok později jsem se oženil s dcerou hradního pána Rýznburského. Klára mi porodila dceru a syna. Mé neštěstí počalo po mých třiatřicátých narozeninách, kdy byla velká neúroda, abych nepřišel o poddané, jež hynuli by málem hladem, kázal jsem otevřít sýpky, leč dalšího roku vypukli husitské války a já jsem byl nucen sestavit žoldnéřské alespoň menší vojsko bych na kališnické kacíře také vyraziti mohl. Věru těžká léta, neboť jsem ztratil dceru. Synovi mému věnoval jsem pozemky, kteréž jsem získal za vojenské zásluhy od krále Rudolfa. Od kterého jsem též přijal podivný úkol, jež se měl odehrávat v Městečku Lipnici nad Sázavou. Měl jsem tajným posláním zjistit poměry na zdejším hradě a ve městě spravovanými … hradním pánem, který je kališnické víry a věru trnem v patě našemu králi jest.

Pevně věřím, že v nelehkém úkolu uspěji zde a získám tak věhlas svému rodu a spokojenost do svého stáří.

Je tomu právě týden, co jsem přicestoval do Lipnice. Obyvatelstvo je jen z malé části katolické. Z inteligence pouze učitelský a knihovnice Ivana. Konečně jsem dokázal uplatit starostu, aby mi vyjednal audienci u hradního pána. Vydávám se zde za Rabštejnského měšťana, jež utrpěl ve válkách husitských a chce se zde usaditi. Tedy opatřit sobě domek a hospodářství by jemu do stáří obživu poskytlo. Nejvíce se mi nelíbí farář kališnický jak všechny měšťany má pod božím slovem i katoličtí k němu ke zpovědi kacířsky chodí, neboť po ztrátě kněze nový nepřichází patrně z vůle pána hradu…
Sláva podařilo se mi koupit domek a polnosti, které mi ještě budou nést a do důvěry zdejších lidí jistě přijdu. Včera objevila se v městě jakási žena oděna v klášterní roucho. Vyzvěděl jsem, že jest řádu … a klášteru zde chce založit, v čemž rozhodně podporovati budu. Řeknu vám, že pán hradu špatně své poddané ochraňuje, po lesích zbojníky se to jen hemží a prý i čarodějnice své nekalé rejdy provádí na bílé věži…
Už měsíc zde žiji a dnes konečně začínají díti se věci. Velitel hradní stráže zabit byl v souboji s jedním ze zbojníků a celá tlupa Petrovských byla zajata či pobita. Na pohřbu poznal jsem pravého křesťana, jež alchymistickému umění holduje a možná bude mi nápomocen v mé úloze. Daří se mi, knihovnice je můj člověk, tiše klevety šíří o hradním pánu.
Navštívil jsem zkusmo mši, však nebral podobojí chraň bůh. Týden nato konal se soud s polapenou čarodějnicí. A tu mám opět důkaz, že pan hradu ďáblu nápomocen jest.

On obhájil ji ve veřejném slyšení ona klidila se živa z kraje pryč, ne však na dlouho a i přes zákaz bylo možno ji potkat v lesích.
Měsíc se s měsícem sešel a Vilibald (alchymista) konečně sehnal ingredience na silný jed. Já jsem s ním domluven, že odstraním starostu a pak se uvidí…
Ten bídák to zoral, podplatil hostinskou, aby otrávila starostu a byl sám iniciativní a otrávil i nového šéfa hradní stráže, ale to já nemohl potřebovat, neboť tomu jsem před časem brouka do hlavy zasadil, že mám hradní pán na něj spadeno, určitě by se byl stal mým spojencem. Zatím se konal jen další pohřeb na němž opět o kacířské žvásty kališníka nebyla nouze. Ale bůh zasáhl. K úžasu přítomných objevil se u hřbitova mnich a jako sůva stál a pozoroval sešlost.

Chystám se do finále, mám již za spojence Vilibalda, knihovnici a matku Gertrudu, hostinskou a nevím koho mají za své spojence oni, naznačil jsem jim, že se chystám zbavit zdejšího kraje toho moru podobojí a oni nadšeně souhlasili, stačí jen nějak hradního pána vylákat a sprovodit ze světa.

Zde zápisky intrikána Fridricha z Rabštejna končí… Jisto jen, že … žil ještě dalších asi 20 let.

Olda - t.č. Poustevník

Tak si tu spokojeně žiju a nikomu už nejsem na obtíž, mám sice občas hlad, no co to vydržím, však jsem si zvykl, někdy dostanu kousek chleba od hostinské z horní hospody, k dolní už nechodím, ta je daleko a taky se povídá, že hostinská z dolní má nekalé pikle ke své konkurenci. Včera tu byli zbojníci nebo to bylo už předvčírem, to je jedno, protože tady plyne čas tak pokojně, jak potůček a neohlíží se, proč už neznám slovo cit a pomalu zapomínám na běs poslední vojny, která způsobila zmatek ve všech hodnotách, které jsem dříve uznával a ctil.
Nevím proč to vzalo takový konec.
Začínám stárnout, až nakonec nebudu vědět, co jsem, v co věřím.
Musím si tedy cvičiti paměť, pročež ty co ke mně přijdou ať už bába kořenářka, jež sem chodí pro býlí, které zde suším, nebo i ti mordýři loupežničtí, kteří mě znají a o kterých ví málokdo, kde přebývají.
Zítra, budou mrtvi, umírají už teď, cítím to… Slyším jejich chropění a jejich poslední vzdechy…
Umřel vůdce i panoš loupežnický i hradní stráže pán.
Jak jsem viděl, tak se stalo a ne jinak.
Moc horká zem zde pálí… vytrácím se…

Pavel - t.č. Jošt

O HLEDÁNÍ, NENALÉZÁNÍ A ZTRÁCENÍ

Tak aby bylo jasno, Jošt byl vždycky dobrý, poctivý a zbožný chlap. Už jedna sestra mu zahymula u Lipan a tak byl rád, že svého čistě herního bratra přesvědčil, aby zůstal doma a neodjel bojovat s německými psy. Aby se mu nějak odškodnil, chtěl ho poslat na vysněná, avšak drahá, teologická studia do Prahy. A taky že nakonec poslal...

Své pátrání po pokladech jsem zahájil nad mapou (dosud s popisky) a zapamatoval si asi 1/2 místních jmen (kterýchžto zlomek se nadále zmenšoval). Pokus o konfrontaci s mapou orienťáckou skončil jejím zabavením (!a vyplacením!). Náladu orgů narušilo sdělení, že mám naštěstí ještě jednu. K dovršení jejich zoufalství stačilo ukázat vlastní míšek po okraj naplněný desetníky. Následoval samozřejmě zákaz dalšího užívání těchto i jakýchkoli jiných fintiček. :-(

Své domy máme postavit na Paloučku, který však zůstal neoznačen. Po několikerém ujištění, že palouček je Paloučkem i bez cedulky, jsme si na něm domy stejně nepostavili, neboť vedle v lese bylo příhodnější a neviditelnější místo; nejsem si jist, jestli ta místa vůbec kdo našel...

Mé snahy stát se lékárníkem na cestách (tj. původní, leč po cestách poštovních zbloudivší záměr) definitivně ztroskotaly. Respektive byly mi dávány jakés naděje, nicméně další učební potenciál jsem takjakotak musel vrazit do zedničiny, abych mohl do pátku postavit kostel...

Slibná ranní zakázka arény zbrojmistra Talhoferského přinesla osm parev, kterážto milá částka se rozplynula po zaplacení daní a oběda (tak takhle jsem si to tedy nepředstavoval) a ješte( jsem si musel vyslechnout kdeco od hospodských povalečů, jimž jsem při svém nemotorném vyměřování čtverce posloužil jako vítaný zdroj povyražení, když jsem se jako jeden z prvních pustil do práce...

Hospodská konkurence se ukázala věcí roztomilou. Zatímco jedna požadovala celých 5 parev (!) za oběd, druhá - nezpravená o stavu věcí - si nechala namluvit, že Myší cena je 4 a nasadila na 3, byl to však z mé strany poslední úskok vůči této dobré hospodyňce (a šikovné, navzdory jejím vlastním tvrzením), neboť vida její urputnou poctivou snahu, nemohl jsem se na ní snažit rýžovat, ba dokonce jsem i jednou musel snížit jí nabízenou odměnu za mé služby.

Další čas vyplnil marný shon, po další pořádné zakázce - kejklířky žádný dům už z principu nechtěly a nošením vody jsem se stále nemohl dostat nad ranní sumičku obdrženou po snídani. A do tohoto momentu přišla služebná vdovy Anety, zdaližbych byl ochoten podílet se na okradení krkounské a nepřející osoby její živitelky. V mém tehdejším postavení mi bránil v tomto skutku pouze strach z prozrazení a tak jsem ho prozatím odkládal a doporučil šíření zvěsti o Anetině pokladu, aby byl okruh podezřelých co největší. Později jsem se dozvěděl o existenci pokladu zbojnického a možnost okrást zbojníky místo staré nemohoucí vdovy se mi zalíbila více, kromtoho se má finanční situace v dalšich dnech docela vylepšila a už jsem neměl zapotřebí zatěžovat své svědomí porušením slibu mlčenlivosti (a bůhvíkolikátého přikázání) daný vdově Anetě při zazdívání jejího pokladu. Mé rozhodnutí zůstat čestným a poctivým mi v budoucím čase sice ještě ztrpčilo několik nemilých návštěv té špatností a skalním olejem prolezlé osoby, ale zviklat jsem se již nenechal. (Á propos, není bez zajímavosti, že mne jedinkrát napadla i možnost, že bych po společném vyzvednutí pokladu (museli jsme totiž u toho být oba) malou osůbku ubezdušil, aby to třeba vypadalo jako přepadení, ale na štěstí jsme se k téhle alternativě už nevrátil.)

Zastihl jsem kováře mířit do hlubokých lesů lipnických. I podivil jsem se tomu nezvyklému úkazu a byl jsem přijat na cestu s sebou. Dozvěděl jsem se, že prý se na místě, kde se říká Pod kamenem, nachází 3 vědra plná uhlí, a zkusili jsme ona místa nalézt, avšak bezvýsledně. Bušek prý sám prohlásil, že ono místo navštívil a nevyzpytatelná kola osudu mu uhlí vydala, to jsem však nevěděl a pokoušel se to místo najít alespoň sám. Ještě potřikráte. Pokaždé s přesněji zapamatovanou a prochozenou mapou. Naposledy jsem opravdu už stanul přímo tam, ale nenašel jsem vůbec nic. Vzhledem k tomu, že ono místo bylo téměř míli vzdálené, více už jsem toho dne vydělat nestihl. (Perličkou pak je, že teprve až když jsem dostal zpět svou orienťáckou mapu, jsem zjistil, že právě tou cestou jsem tu běžel před 2 měsíci na závodech a ani jsem to nepoznal.)

Hned zrána jsem se vypravil na Velkou Holotu (vůbec jsem kolem toho místa kroužil, neb jsem tam tušil sídlo zbojníků, ale neustále tam někdo vysedával) domnívaje se, že tam snad ještě nikdo nebude, ale zaslechl jsem kohosi šlapat listím a tak jsem se radši opět bez úspěchu vypařil. Dalších podobných historek bych mohl vytáhnout na každý prst několik, ale s ohledem na čtenáře tak neučiním.

Cestou k horní (Maruščině) hospodě jsem našel na cestě zajímavou truhlišku a vzápětí mne ještě potkal groš zálohy z rukou Zbyškových (představil se tehky jako Zbytek, čímž se zdařilo mne hojně zmást a až v druhé půli dne mi došla celá pravda) a objednávka na skrytý, nezdaněný a veletajný dům na pasece pod Malou Holotou. Bylo mi dokonce pohrozeno ztrátou milovaného svého hrdla, kdyby o něm snad kdo cos zvěděl! Hned jsem se dal do práce, ale neustále kolem někdo otravoval. Začal kupec, který si mě (!) spletl s babkou kořenářkou a ještě tvrdil, že ji hledá na Pavlových kamenech, přičemž stál na Malé Holotě. A neustále mlel o svém domě, který chtěl jen za pár ubohých šupů, krkoun jeden, však všichni dobře víme, jak je zazobaný! A ještě se tam přimotali zbojníci a alchymista, klid na práci žádný, tak jsem radši utekl. Alchymista prokázal - narozdíl od kupce - tolika duchapřítomnosti, že uprchl se mnou. Ptal se po poustevně a cestou tam jsem z něj vytáhl, že od poustevníka kupuje bylinky a že 3 nevhodné má. Vzpomněl jsem si na babku kořenářku a že je od něj koupím (než na to ti 2 přijdou sami, mohl bych si na tom trochu vydělat, že). Tak teda že půjdeme k němu (taky pěkná štreka). Cestou jsme potkali zase zbojníky s kupcem, ten už tak bezstarostný nebyl, asi byl okraden (!). Protihodnotou zachování života jsme se zavázali mlčením a opět zmizeli po anglicku. Tak jsem nakoupil a vrátil se na stavbu. Hotovo. Už se těším na další groš. Groš! Kde ho mám?! Úspěšne( jsem za to turistické dopoledne vytrousil onu truhličku (prý ji pak někdo našel) i groš. Byl jsem bez peněz. Ješte( jsem všechno znovu prošel (všechno!), ale nic. Ještěže jsem díky tomu přišel tak pozdě, aspoň jsem se neotrávil (v Horní totiž prý řádila ta baba Jaga).

Bylinkářka by byla nadšena z bylinek, prý na Pavlových kamenech (aha, alchymista cosi trousil, že prý něco děsně zajímavého na Pavlových kamenech, chudák, hledal úplně jinde... snad kdyby mě babka tolik nezaříkala, abych mu nic neřekl, tak ho zavedu na správne( místo...) a u hřbitova. Na těchto místech jsem porůznu a potajmu strávil víc než 3 hodiny, ale zase a opět jsem nic nenašel.

Zbojníci začali skutečnou válku. Vykradli horní hospodu a přivodili její zánik. To mě teda namíchli. Hledali jsme s gardou naše zásoby a hnízdo té proklaté verbeže. Musel jsem dokonce naší ozbrojené moci ukázat, kde jsou vrcholky Holot (tak daleko zatím v hledání dospěli sami), ale nádobí ani zbojníky už jsme nezastihli. Aspoň přibyly objednávky okovaných dveří. Raději jsem si své peníze (cca 1 a 1/2 gr) poschovával po lese.

Po ránu mé služby vyhledal Fridrich z Rabštejna (tuším, že bílá Oldova páska) - vůbec se u mne s tímhle důstojným panstvem netrhly dveře, předchozího dne se mnou rozprávěla ona zámožná a urozená panna o svém záměru vystavěti klášter, mimochodem se o tom hojně přela s naším ctihodným otcem - a nakonec utřela, chudinka. Ale ten pan z Rabštejna. Zakoupil tu nějaké pozemky a žádal k ním vybudovat pořádný grunt. Postavil jsem mu ho za Horní hospodou při cestě na Kublaj a ještě jsem si při tom od druhé Oldovy pásky vyslechl zajímavé zvěsti o pokladu Lipnickém...

Splnil jsem rovněž zakázku našeho purkmistra Kamila - vězení pro ty naše ptáčky z lesů. Až na tu polední výheň to byla práce v celku příjemná - jednak si konečně někdo všiml, že taky docela dřu - někdo se dokonce i lehce ustrnul - o mou práce byl dokonce i živý zájem a kdekdo se těšil, až tam ty zlodějáky šoupnem' (což nevím, zdali se nakonec vůbec stalo), a druhak jsem opět dostal hezky zaplaceno (respektive mi byly hezké peníze slíbeny) a moje osobní konto už se začalo mile vylepšovat.

Při tom stavění ještě zmíním, jak to bylo s kostelem, i když na ten došlo až později. Farář mne již několik dní (vlastně měsíců) uháněl o stavbu kostela. Ač mi to bylo trapné, musel jsem ho dlouho odbývat s tím, že se na tak velkou stavbu necítím dostatečně zběhlý. Když už jsem se konečně vyšplhal na patřičnou zednickou úroveň, už mi do odjezdu moc času nezbývalo. Jako pravý husita a správná ovce našeho pastýře jsem tedy upřednostil náš svatostánek před oním klášterem, na který se tedy již nedostalo. Spočtena podle pravidel vyšla konečná cena astronomicky vysoká a při představě, že by se na to měla skládat naše vychudlá obec, jsem se rozhodl hrát zbožného Jošta ještě jednou a na církevních věcech nekupčit (za to se přece ta naše vojska bila) - a cenu silně podsadil (někteří ať raději ani nečtou, na šest grošů). Hradní pán pak sice nakázal cenu o něco zvýšit, ale té původní se to stále moc neblížilo. Přesto zůstal kostel částečně virtuální, neboť moje postava ho sice vystavěla důkladně a se vším umem, ale já jsem ho nestihl moc propracovat a to jsem ho dodělával ještě v pátek ráno, kdy jsem odjížděl. Nicméně se mi na poslední chvíli přihlásili dva učedníci, jeden sice jen aby mohl okrást nebohou Anetu, ale ten druhý to snad myslel i vážně a třeba v té věci pak i hnul prstem...

Nastal čas také se zmínit o onom vysněném hledání pokladů. Začnu Zbojnickým. Dozvěděl jsem se o něm od knihovnice (která si pro zpestření své informace nejprve krapet vymyslela a pak teprve mi řekla ty správné, a sice): Zbyškův poklad je zakopán pod zlatým Z na zeleném kameni mezi vrcholy Annou a Marií. I vypravil jsem se tam (vyzbrojen stanovým kolíkem, kdyby byl opravdu zakopán). Už jsem byl skoro u nich, když jsem před sebou uslyšel hlučné a veselé hlasy, které jakoby přicházely přímo od onoho místa mezi dvěma vrcholy. S nejvyšší rychlostí a opatrností jsem vklouzl do úkrytu (což se doposud již vícekrát osvědčilo jako vcelku účinný prostředek přežití a získávání informací) a už po cestě šli celí rozesmátí tři lidé. Poznal jsem naši veřejnou děvu a služku vdovy Anety, třetího jsem ani jednou nezachytil ve správném úhlu. V duchu jsem se tedy jež se svým pokladem rozloučil, domnívaje se, že znám velice dobře důvod jejich dobrého rozmaru. Když konečně zmizeli a já se odvážil vůbec pohnout, prohledal jsem velmi pozorně a bedlivě místo, kde měl onen poklad ležet v domnění, že najdu tedy alespoň vykopanou díru. Nenalezl jsem však, jak je mým dobrým zvykem, zhola nic, čímž se v podstatě historie kolem tohoto pokladu končí až na dvě věci. Později - zdrcen onou těsnou a trapnou porážkou - jsem se přímo optal Mirky, jestli našli Zbojnický poklad. Chvíli na mě koukala jako husa do flašky a pak mi tím nejdůvěryhodnějším tónem řekla, že ne. Mimochodem ten třetí člen výpravy byl prý kupec a byly s ním údajně na jakési obchodní cestě. Druhý menší šok jsem zažil, když mi polapený zbojník Petr celkem bez obstrukcí vyklopil, že prý se Zbyškem poklad několikrát přesunovali a jak to dělali, a jsem přesvědčený, že kdyby věděl, kam ho přenesli, ochotně by mi to pověděl taky; jenomže přesně tohle nevěděl.

Když jsem se vrátil, zhltl jsem zbytky oběda a spěchal odnést rakev s naším čerstvým nebožtíkem (byl jsem pod jeho pravým ramenem - kdo by byl řekl, jak se taková mrtvola pronese). Cestou z pohřbu jsem se - snad i trochu nenápadně - odtrhl a běžel podívat na místo dalšího eventuelního nálezu - k Bílé věži. Jak jsem zjistil od poustevníka, knihovnice a ctihodné vdovy Anety, Lipnický poklad se měl nacházet na křižovatce mezi Bílou věží a hřbitovem, ale první rychlý průzkum neodkryl nic pozoruhodného.

Po mši jsem se seznámil s naším novým kovářem - Vilémem tuším (tedy Šnek). Zaujal mne svým nepokrytým tvrzením, že sem přišel hledat poklady. Napoprvé se nám seznámení moc nevydařilo; což - taky by mne urazilo, kdyby ke mě někdo přistupoval jako ke knihovnici a pitomým pohazováním pitomou parvou (hleďme, aliterace) se ze mne snažil něco dostat. Nabídl jsem mu tedy partnerství, vyložil mu své karty, že mám o peníze vystaráno, že mi jde "pouze" o to už konečně taky něco najít a sice do dnešního večera. Když jsem k hezkým čestňáckým frázičkám přihodil i všechny své informace, konečně jsme se dohodli. Pokusili jsme se ještě jednou o poklad u Bílé věže, ale opět bezvýsledně. Mimochodem později jsem se dozvěděl, že poklad tehdy .orgové prostě ještě nedodali. Zbývalo tedy už jen poslední Vilémovo želízko v ohni - Dungeon.

Vilémovo sýčkování, z kterého mne div netrefil šlak, že by snad měly všechny ty poklady být jeden jediný, se naštěstí nevyplnilo.

Opět se osvědčilo mít řádně prolezlé okolí - když Vilém řekl "domeček nad Kublajem", už jsem měl celkem jasno. Své pátrání jsme však zahájili v poustevně, kde jsem chtěl svého druha upozornit na jakési podivné listiny, které jsem pod jejím oknem před časem nalezl (jednak se jednalo o roztrhaný papírek, který poskládaný zpátky vydal jakési poselství o "ničem v této místnosti" a o "plísni, která se mi dala do bot", z čehož jsem získal hořký (a mylný, jak se později ukázalo) dojem, že už mě opět jakýs nepoctivý dobrodruh předběhl a snažil se tímto nečestným - trhacím a z okna vyhazovacím - způsobem zmařit snahy pozdějších příchozích, na otázku, kdo by to tak mohl být, se zdálo odpovídat lejstro (tentokrát vcelku) přímo klíčové (tedy onen zmenšený tahák, který byl obdržen ve Světlé) pro zbojníka Petra (vida, to bych si nepomyslel, že Vilda patří ke zbojníkům; maje zábrany vyžvanit to naplno, jsem později jen šířil mlhavé zvěsti, nemohli-li být zbojníci třeba čtyři, žel mnoha sluchu mi dopřáváno nebylo), avšak i toto se mi později vyvrátilo (bylo to totiž spíš tak, že Olda v poustevně činil přípravy onoho Dungeonu, a shledav jeden lístek nepovedeným, ho roztrhal a vyhodil oknem; ono druhé psaní se tam dostalo kdovíjakýmijinými způsoby prozřetelnosti, nemělo s tím však nic společného)).

Pokračovali jsme tedy v cestě a brzy stanuli před "Dungeonem" (rozpadající se, vybydlený papírák u příjezdové silničky). Vlezl jsem dovnitř nejbližším oknem a hleďme cedulku: Vezmi si jednu z truhliček. Velice rád bych si vzal jednu z truhliček a vítězně odkráčel zpět, ale (copak bych já mohl něco najít?) nikde nic nebylo (a to ani v zakrytých dírách, ani za tapetami a možná bychom vytrhali i parkety, kdyby tam ovšem ne(jaké byly). Tož jsme zkusili i jiný vchod (tentokrát dveře). Nalezli jsme i další cedulky a už jsme si připadali jako v tom loňském Honzově provázkovém bludišti. Z jedné místnosti jsme však byli vykázáni. Stálo totiž psáno: Myslíš na růžového slona? Popravdě jsem odpověděl, že ne, ale tato alternativa se zjevně nepřipouštěla: To ti nikdo nevěří. Když jsem se tedy nad problémem zamyslel, zjistil jsem, že už na něj opravdu myslím, a byl jsem odpovídající možností vyhoštěn. Podobně dopadl po chvíli přecházení a mumlání "...modrá kočka, modrá kočka..." i Vilém. Podle čísel na cedulkách jsme shledali, že potřebujeme ještě jednu. Nacházela se v oné nepřívětivé místnosti v čemsi, co připomínalo odpadkový koš. Čistě neherně jsme si ji prohlédli a zjistili, že to je opravdu ona a že ji fakt potřebujeme, a přišla nám pod ruku knihovnice. Dovlekli jsme ji až na místo a vše skvěle proběhlo, měli jsme snad i jakási hesla (jestli se za něco takového dá považovat "Tužme se! Sokol", "Porme selta gora", "Na žízeň to nejlepší" nebo "Nejlepší ryby od poustevníka") a dostali jsme se až (zase) k těm truhličkám, které tam nebyly. Konečně s pocitem zadostiučinění (.org totiž slíbil, že nám truhličky vydá, jen co přijdeme), neboť v tu chvíli jsem byl ještě přesvědčen, že jsem skutečně povšech těch peripetiích něco našel, jsme se vrátili. Dobrý rozmar mě však rychle přešel, když jsem zjistil, že naše slavné truhlice jsou víc než p okladnice Pandořiny skříňky. Tak jsem dostal kulhavku nebo kýhovýra a řekl jsem si, ať už mi všichni vlezou s pokladama na hrb.

Druhý den (totiž vlastně pátý) jsem vykázal svých 10 grošu* v hotovosti i pohledávkách a splnil tak svůj úkol. Poklady jsou možná príma věc, ale řemeslo, to má zlaté dno.

P.S.: Zde přikládám k pobavení svoji původní postavu, která však zbloudila na cestách elektrických do dálav .orgských:

Mojí představou je přesvědčený okultista-alchymista, hledající v onom městě kdovíjakou hlubokou Pravdu či něco podobného. Nevím, jak se budete stavět k magii, předpokládám, že spíš zamítavě. Pak by to byl tedy takový cvok, hluboce přesvědčený, že to všechno opravdu funguje, tajemný jak hrad v Karpatech, co se týká jeho Tajného umění. Možná bude muset tajit vůbec svou identitu, protože husité asi takové kousky moc netolerovali... Pak by cestoval v roli lékárníka - což by mimochodem znamenalo alespoň jakous takous praktičnost.

P.P.S.: Lesatec, V....?, Javory, Holubice, Mrákoty, V Zábočině, Klika

Jo, a todle jsem jednou našel. Dal jsem si do kupy, že to je asi soupis těch kupcových slavých obchodních pohledávek, ale prozkoumat už jsem to nestačil. (Z druhé strany je seznam míst a kde kdo vegetuje.)