Sepsal: ©Olda, Gimli a Evajs

Julské alpy 2008

osudy Carlose, Evajse, Gimliho, Oldy, Pedra, Uhlíčka a Vojty
18.8.2008

Jako obvykle by příběh měl začít o den dříve než vlastní akce. Nespočet problémů a komplikací by pro začátek mohl stačit. Evě scházela bunda, kreditní karta a karimatka, většině z nás pojištění. Pedro zapomněl ručník, Johny už před odjezdem má podezřelý bederák. Pajda nemá svázanou bakalářku a tak nejede a Az má asi 5 důvodů, proč jet nemůže. Nakonec se to ale všechno tak nějak zvládlo a v 7 se setkáváme na letišti. Karel odhazuje stan (ve výsledku máme teda 3 stany 2+2+3).

Přelet do Itálie byl tak krátký, že to Karel zaspal a my sotva stihli prohlédnout všechno, co v letadle bylo. V Trevisu jsme se na letišti přebalili a pěšmo vyrazili na nádraží. Po cestě nás fascinuje čisťounká voda v řece a pokukujeme navíc po sponě k bederáku a bombách s plynem. Z nádraží vysíláme tým bez batohů, aby potřebné ingredience sehnal. Na nádraží zůstává Evajs s Vojtou. Treviso se ale ukázalo jako prdel světa, která má jediný obchoďák se sportem asi 1 km za městem, dali jsme si teda jen zmrzlinu, pokoukali po městě a naskočili do vlaku 13:52 směr Udine (kde náš pokus chceme opakovat) a Cividale.

V Udine už tým na shánění plynu je podstatně menší, ale o to déle jim to samozřejmě trvá. Obíhají všechny zkrachovalé obchody s outdoorem na místo těch nezkrachovaných a otevřených. Zbytek trávící svůj čas čekáním u batohů si krátí dlouhou chvíli zmrzlinou a jídlem. Eva shání opalovací krém. Když už vše vypadá ztraceně a naše lístky pomalu, ale jistě ztrácí platnost, nakupující tým se objevuje a naskakuje do vlaku směr Cividale, klam po 20 minutách dojíždíme. Městečko vypadá jako italská díra s jediným rozdílem – údolí místní říčky je tak hluboké, že nikoho nenechává na pochybách jeho horský původ.

Naše kroky pak v houstnoucím šeru míří směr Castelmonte a dále do Slovinska. V 21:20 se ubytováváme za jedním opuštěným domem na zahrádce vaříme večeři – vepřové kůže, rajskou omajdu a rejži al-dente. Nakonec se i 8 sáčků snědlo. Chlapi ještě vytahují lahvinky vína – tokaj a sauvignon a asi do půl půlnoci popíjíme. Když už zvuky znějící z místní květeny dosáhnou neúnosné variability. Jdeme spát.

19.8.2008

Ráno jsme se vzbudili, Eva také ochutnala hnusnou jahodu a vyrazili jsme vzhůru do Mezzomonte. V Castelmonte měli záchody nejen pro signore, ale i pro pány, tam jsme načepovali vodu, prohlédli si Italy a Italky, kteří zde navštěvovali jistojistě poutní místo ?. Pak jsme se podívali z vyhlídky a šli po asfaltce dále. Cestou jsme obdivovali cca 20 m dlouhou jeskynní chodbu. Kousek dál jsme poobědvali u nádherného šutru s nečitelným nápisem na kraji půvabné loučky. Když jsme byli v nejlepším, tak přijel Ital (asi farmář –místní) cosi mumlal taliánsky a rozumět mu bylo slovo PURITO, z čehož jsme usoudili, že to máme po sobě uklidit, zakývali hlavami načež farmář odjel zamával a my v poklidu dojedli. Po obědě jsme šli vstříc CUM-HUMu. Na jeho úpatí jsme vůbec netušili, co nás při výstupu (převýšení 250 m) bude čekat. Pot z nás tekl ne potoky, ale řekami a veletoky hodnými Amazonky. Když jsme vyšli na vrchol, nebylo nic vidět (pro stromy). Asi ve 3 kopce jsme potkali 3 italské „páprdy“, kteří si s námi chtěli popovídat, ale mi byli strašlivě zadýchaní. Pamatuji , že se ptali zda satelito navigacioné a myřekli, že no, no carte?, sestup z CUM-HUMu byl výživný, navíc došla voda, a tak šla skupinka žebrat vodu. Odtud pochází jakási historka o Aqua-Aqua a Karlos tvrdil, že bejt on Italská babička, tak nám žádnou vodu nedal, nebo by s úsměvem točil močku. To jsme byli opět v 600 m n. m. a cíl cesty měl být v nějakých 912 m n. m. Ještě jednou jsme se nechali napálit zkratkou, která byla strašlivým krapálem nahoru a pak dolů, prošli jsme vesničku, ve které byl ood sprejerů vymalován znuděný turista s batohem a jali se stoupat zdánlivě poslední výstup. Během neho jsme objevili opět něco jako pěchotní srrub (chodba ve tvaru Y) docela dost dlouhá. Uhlí se praštil do hlavy a ostatní obdivovali délku a úmyslně vytvořené závaly na konci obou chodeb. Když jsme konečně dorazli k domnělé hranici Itálie-Slovinsko, uviděli jsme hospodu a neodolali. 3 velká a 2 malé, Olda presíčko a byla tma. Gimli ukázal na mapě na nějaký vrchol a že tam jako přenocujeme. Bylo to skoro 200m výškových a všichni už začali být napruzení, ale výsledek stál za to. K večeři byl těstovinový humus (guláš), před tím jsme stihli ještě udělat několik vrcholových fotek. Byl nádherný výhled na svítící Tolmin i zpět do Itálie, luna žhnula a všichni rádi zalehli. Není divu, přešli jsme mapu po úhlopříčce (sice jen 1: 25 tis.).

20.8.2008

Ráno bylo úchvatné, panorámata všude kolem, v údolí mraky, které se válely pod naším kopcem. Gimli vstal okolo 7:30 společně s Karlem. Udělali jsme pár fotek a s Pedrem jsme se vydali na průzkum zákopů. Chvílemi tam bylo opravdu těsno. Pro Čecha v celku netradiční zážitek. Posnídali jsme dokonce kafíčko a kolem 10:30 začínáme sestup do Tolminu. Po cestě nacházíme i vanu se sprchou, kterých náležitě užíváme. Silnice nás nejprve zavede na vyhlídku a po další hodině docházíme do Tolminu – zastavujeme na pláži u Soči. Ledovou vodu okusili všichni krom Karla, ale to slunce nás za odměnu pěkně usmažilo. Další zastávka je u Merkatoru v Tolminu, kde kluci vynalezli nejlepší oběd – meloun, jahodovou zmrzlinu, bagetu, sýr a mléko – semo tamo žaludek protestoval, ale nenastal větší problém. Ten totiž přišel záhy, kdy banda turistů pochoduje Tolminem zleva do prava, shora dolů, s buzolou a mapou. Místní pukali smíchy. Asi v 18:45 se dovídáme, že koča pl. Razor je 4 hodiny daleko…

Nocí tmou lamy jdou svítí si čelovkou. Na parkovišti u bunkru stavíme stany a vaříme makaróny s tučňákem a pestem asi 1,5 h daleko od Chaty Razor. Znaveni úléháme po dvou vínech do stanů mezy hovny.

21.8.2008

Vstávám a říkám si „aha, nic zlého se nám nestalo“. Cvaknutí spouště od foťáku a výhled na nejbližší horu mě vytáhl ze stanu, ale byl to podvod z Vojtova spacáku koukal akorát objektiv a otevřenou dírou v tropiku se snažil vyfotit přesně tu horu, na kterou jsem se díval.

Pedro nerozdejchal müsli k snídani zato zbytek si jej náležitě užil (Eva tou dobou ještě spala). Kafíčko vaříme už na třetí bombičce, ale pít se dalo. Další hřebíček do naší rakve přibil Pedro za kafe bez mlíka (to přece přijde do dalšího müsli). Std. Ranní rychlostí balíme a v 9:17 dotáčíme vodu. Paní u které jsme sírovali vodu nás ale upozornila, že amatérům, kteří ani neumí čepovat vodu z veřejného hydrantu, nic čepovat nebude a tak jsme na návsi museli lahve načepovat sami. Tím začal výstup na Goloboko (1828m n. m.). V koči jsme byli opravdu po 1:30. Uvítal nás pes Bernardýn, ale bez sudu, zato Joto jsme na ochutnávku dostali. Nezbývalo než oplatit pohostinnost nějakou tou bankovkou. Obědvali jsme variace na Joto, Guláš, pivo a kruh. 12:30 začal výstup na Globoko a slibovali nám 2 h výstup na vrchol. Nakonec jsme to zvládli za 1:30 a raději jsme na vrcholu 30 minut blbnuli s foťákem, kukátkem, rozinkami, …

Když jsme konečně zvedly zadky a pomálu se dohodli co je sníh a co není, většina rozhodla jít po hřebeni (gimli byl proti) a samozřejmě to byla blbost. Skončil jsem nohama 1200m nad zemí a prdelí naraženou na zatraceně ostrým vápenci. Karel přišel o nohu a Pedro o iluze. Zbytek to obešel. Aspoň ověřili, že je to fakt sníh.

Z vrchu Globoko se pokračovalo opravdu akčně (spíš jen prvních pár chvil). Olda se podíval na hřeben a ač neměl závrať, tak si uvědomil, te ti za ním ji mít budou. Oklika, tedy správná cesta, nebyla delší ani nepohodlnější. Procházeli jsme báječnou krajinou. Nejvíce mě zaujala hora Bohinskij Migovec - vypadá lépe než Mont Paramont. Pohybovali jsme se od 1780m n.m. níže kolem 1500 - 1600m n.m. a bylo tu více vegetace. Cca v 19h jsme vylezli co křováci u Domu na Komni (1520m n.m.) a Carlos se jal vyptat nocleh. € 25 společná a €19 lágr. Karel byl opravdu vytočen, Petr vtipkoval o obchodních principech ... Vyrazili jsme tedy na blízkou Koču pod Bogatinom (1518m n.m.). Noc stála €13,ž, což bylo krapátek lepší. Spali jsme v místnosti o osmi postelích, zkrátka komfort, dokonce jsme uvařili čočkovou polévku, což sice Oldu a Petra konsternovalo, ale o to více chutnalo. (Ještě jsem zapomněl, že jsme strašlivě řešili, že máme nedostatek chleba, neboť jsme ho skoro všechen snědli na tom Domu na Komni s nutelou). Carlos tedy zašel za Bábou, která nás ubytovala, zda nemá k prodání nějaký KRUH (chléb), ale vrátil se s historkou o ježibabě :-) Olda z toho prý ze spaní vydával nějaké vzdechy, ale to není pravda, neboť ten ve snu řešil, zda jít v budoucnu po Triglavu na Škrlatici či níkoli. A teď ví, že chce skončit v Trentě.)

22.8.

Ráno jsme se vzbudili kolem 8h. ranní, většina z nás se cítila dobře ze spaní na posteli, Olda nadával na měkkost ale zůstal sám. Odubytovali jsme se a udělali müsli. Petr se překonal. Uvařilo se i kafe a Lapsang Souchong "mňam". Jali jsme se řešit chleba, ačkoli se Baba a Ježibaba ustrnuli a věnovaly nám cca půl kruhu. Vrátili jsme se na Dom na Komni, kde Karel vyjednal 4 bochníky chleba po €5, takže poměrně výhra.

To už bylo po 10.h, takže jsme neváhali a vyrazili směr Kóča pri sedmi jezerech v 1683m n.m. Tam jsme viděli věci :-) vrtulník, Olda poslal pohled a dvě jezera a spousta lidí o ... teď dál nechám psát Gimliho, jen si neodpustím hlášku: "U nás na krásnou cizinku nenarazíš." Třeba to Johnny vysvětlí :-)

Jezera byla nejemotivnější krajinkou, kterou jsem na tomhle výletě zatím viděl. Průzračná voda, alpskaá květena a mraky, ale opravdu mraky turistů. Až do průsmyku s názvem Hribarice jsme se kochal a dokonce v posledním jezeře (Zelno jezero) jsme obyli své znavené nohy. Bylo ale asi nejhnusnější a hluboké asi 10cm.

Hribarice oproti tomu pobrala všechen hnus měsíční krajiny. "It's little bit stony there." Bloudili jsme úpo měsíci až jsme dobloudili na křižovatku pod Mišelskij Konec 2358m n.m. Bylo podvečer 17:40, když jsme se začali spouštět k našemu cíli - Dom na Doliči, pěšinky v suťových svazích ve mně budily pocit nejistoty, ale seběhl jsem dolů za pár minutek. Na protěším kopci jsem chvíli sledoval partičku čechů, ale na Ahoj neodpovídala. Nu a jak byla ucpaná cesta kolem jezer byla ucpaná i Tražská koča - Karel ale nezklamal a usmlouval 7 míst po €12. Jo a potkali jsme Dina.

Asi ještě dlužím to vysvětlení - seděli jsme ve stínu pod kamenem těsně před Ledvinovým jezerem a kolem prošlý 4 holky bavící se česky. Prošly kolem - pozdravili jsme se a dál čekali na Vojtu. Vojta dorazil se slovy "Docela pěkný holky tady choděj po horách." A na to jsem mu odpověděl výše zmíněnou větou.

Lágr nebyl lágr ale psí bouda, smířili jsme se a uvařili večeři. Teď jsme dopili kalvádos a hovou neustává.

23.8.

Ráno nám zpestřil Vojtův budík slovy "Je 6:10 už dávno máš být vzhůru ..." Co naplat vyběhl jsem z boudy opláchnout si obličej, ale hned jsem od nějaké slovinky dostal ledouvou sprchu ..."Oooh enthusiastish young man." V překladu "to je ale debil" - a to jsem řekl pouze dobré ráno. Následně to pokračovalo, ale to už by bylo na delší vyprávění. Bez větších problémů jsme tedy uvedli svá těla do vertikální polohy a poslali je směr Triglav 2864m n.m.

Bágly jsme nechali v boudě a cestovali na lehko - čakaly nás totiž ferraty a to pro těžký bágl není zrovna nic moc. Směrovník ukazoval 2:30 - pro Oldu s Gimlim sranda pod 2:00 pro Karla byly téměř 3 hodiny málo. Pauzy jsme moc nedělali pouze 2 - pod Triglavem na suťovém svahu a na vrcholu. Čekání pod Triglavem na Karla nás osmelilo natolik, že jsme se nebáli před srazem na Triglavu sejít ještě na Malý Triglav 2727m n.m. Vše dopadlo dobře i Carlos se na Triglav vydrápal sic mu tekly slzy bolesti. Vrcholové foto však bylo v mlze pouze s tou plechovou boudou v pozadí. Čekající neumrzli a tak kolem 11:20 začínáme sestup.

Tady začal zase brzdit Vojta, protožese při sestupu musel dívat pod sebe. Gimli s Oldou ho jistili, aby nám zase na nějako křižovatce neodbočil - trapný kousek přez měsíční krajinu byl už jen depresivní a zpestřený počínajícím deštěm - do boudy dobíháme již za sílící bouře.

A protože už nikam nespěcháme - Vojta, Carlos, Uhlíček a Olda do Trenta a Evajs, Pedro a Gimli na Aljažev Dom obědváme a hrajeme stupido než přestane pršet. Asi kolem 15. hodiny vyrážíme na sestup. Chybějící vodu doplňujeme z vodopádu vzniklého na nedaleké skále - přepakováváme jídlo a oblíkáme goráč.

Sestup trval asi do 16:46, kdy se nás 7 statečných rozděluje -> ti co chtějí již domů a ti co chtějí ještě na Škrlaticu. Mezitím se samozřejmě rozpršelo a na nás padla deprese z rozpadu skupiny i hnusného počasí.

Dál následuje již jen osud jedné skupiny

Výstup na Ljuknu byl příšerný, déšť nabíral na síle, hromy se ve skalách odráželi snad do nekonečna. Hory začaly mít úplně jiný ráz. Cestou nahoru zastavujeme jen jednou v polovině a nakrátko, taktéž na Ljukně. Jen co jsme se přžehoupli, začal mokrý suťový svah, přestalo pršet a přestalo foukat. Trošku jsme se i rozmluvili, ale ne na na moc dlouho. Z mlhy vykouknul bivak pod Ljuknou, kde zastavujeme na poradu s mapou. Dědula uvnitř však byl rychlejší než my s mapou a tak dostáváme instrukce kudy dál - 1h do Aljažev Domu.

Sestup ožil květenou a vzápětí se změnil v Temný hvozd jako od Tolkiena, všude byly stromy co se hýbaly, tu a tam roste vrba co žeré malé hobity. My jsme byli asi moc velcí a tak se nám nestalo krom škobrtnutí o nastavený kořen nic.

V očekávání mohylových vrchů jsme vešli do o chlup světlejšího a vyššími stromy porostlého svahu. Déšť zase zesílil a my se již těšili na teplou sprchu a postel. Nakonec se púřed námi přeci jen Roklinka otevřela a my u vznešených elfů obdrřeli vše co znavený poutník může jen potřebovat - sprchu, šňůru na mokré prádlo a čistou postel. Uvařili jsme tedy ze zásob fazole a spokojeně usnuli - zapomněli jsme na mokré spacáky, oblečení i prodojený batoh.

24.8.

Bojový plán jsme nastínili již předešlého dne. Hoši dostali za úkol zjistit jaké bude počasí a napsat nám. My jsme vytvořili plán:

Ráno jsme naštěstí vstávali až v 8:30 a kolem boudy nikde moc signálu pro mobilní technologie nebylo. Pedro - jako náš hlavní vyjednavač tedy zjistil od elfů jak bude následující dny a domluvil s ními i náš budoucí pobyt zde v Roklince.

Mělo být slunešno a tak jsme se rozhodli pro plán a) Škrlatica, a poněvadž je to jen 9h (podle průvodce) šli jsme na lehko (alespoň jsme mohli dosušit naše věci). Převýšení 1731m nám mělo zabrat celý den a tak jsme si jej za jasného dne náležitě užívali. Na okolních svazích ležel sníh (nad 2400m n.m.) a u bivaku IV se pásly ovce. Na sestě jsme potkali partu důchodců a 3 skupiny co šly dolů.

Za 4 hodiny výstupu jsme stáli pod sklaní stěnou posypanou sněhem s propastí pod sebou. Rozhodli jsme se tedy asi 100m pod vrcholem, že na to nemáme a vydali se na cestu zpět. Slunce stáloe pálilo a tak jsme se pořádně ve sněhu zchladili (tady bylo už 30cm). Evajs vybudovala i sněhuláka a Gimli se snažil vyrobit z mokrého sněhu lavinu (marně).

Cestou dolů jsme se už jen dlouho kochali, bavili se na účet místních ovcí, které zaútočily na celofánově šustící skupinku. Panorámata byla úžasná a bavit se bylo stále o čem. V 18:45 jsme dorazili zpět.

Na večeři tedy zbylo spousta času a tak jsme se pořádně nacpali sáčkové Joto, Neapolské rejžoto a kávička. K tomu teplou sprchu...

25.8.

Protože se znás stala skupinka, která věci stíhá místo potřebuje stihnout, vstávalo se ráno celkem brzo a celkem dobře. Skupinka spolubydlících slovanů (asi Chorvati) měla však stále navrch. Snídaně byla trochu ošizena, abychom se zbavili zásob tatranek a těšili na oběd v Mostraně. Uprostřed asi 10km cesty jsme zastavili u Slap Perečnik, neboli Perečnikův vodopád, který má 16m a 52m. Zajímavé na něm je, že je intenzivnější za hezkého počasí v létě. Gimli neopovrhl ledovými vodami Triglavskoé bystrice, Petr vodopády, jen Eva se tvářila zničeně a hlídala batohy. V Mojstranském Merkatoru jsme se přežrali. Osvědčená kombinace zmrzlina, mléko, meloun, sýr, salám a kruh znovu vyšla. Zdůraznit musím jak cereální kruh, tak úžasný salám za €3.

S plnými žaludky pokračujeme poklidnou cestičkou (silničkou) k Jesenici. Rozhovor se stočil i k rozdlu mezi tábory PIKOMATu a skautskými tábory. Všichni jsme pochopili, že lepší je navždy to, co člověka vychovalo :-) V Jesenici píšeme nejspolehlivějším zdrojům, kdy jede Jožo Plečnik. Po váhání zněl ortel jasně. Noční Ljubljaň. Vágusácky jsme pojedli u koně se žvejkami na kopytech a schovali bágly do úschovny a věřili byste: €0,5 = 10Kč. Kurz naštěstí neklesl a tak jsme i vydělali. Prohlídka setmělé Ljubljaně jsme začali na náměstí, kde mají plochu, kde poroučí větru dešti (umění, co něco dělá) a taky výýbornou (téměř chorvatskou) zmrzlinu. Petr propadl focení ze stativem. Tak jsme se propracovali až na hrad. Kdo neviděl neuvěří. Není to hrad ani zámek ani moderní stavba a zároveň to je všechno. Skvělá vyhlídka na světélkující město nás donutila polemizovat, ale Eva kecala jako vždy. Ljublaň má 270000 obyvatel a Slovinsko 2 miliony. Krásné uličky starých domů nás dovedly kolem knihovny, výstavy fotek francouzských národních parků, model Ljublaně at k hlavní třídě. To byl šok, krása zmizela. Ale jeětě to nebylo nic proti zavřenému nádraží, které zkazilo plán odjet 23:50. Po zhrzené večeři v NON-STOP pekárně útočíme na park u nějakého "hrádku" s veřejnou výstavou fotek slovinských secesních domů. Z krásného spánku nás nevzbudila zima a v ní divné zvuky lesa, ale chrápající Pedro (moc ho to překvapilo, dle Gimliho to čeká jednou všechny) a první běžec. Sbalili jsme saky, abychom se mohli na nádraží dozvědět, že je někde na trase Plečnika výluka a že na něj není relační sleva.

Chlápek v infu byl o něco měkkčí než ženská u pokladny: Řekl, že relační slevy došly :-) Cena měla být asi €76. Zdrceně jsme pendlovali ještě chvíli mezi pokladnou busů a vlaků a pak dojeli osobáčkem do Mariboru. Co se musí nechat, vlaky mají pěkné a čisté. Ani z Mariboru nejel bus do Prahy ani do Vídně a vlak byl levnější asi o €5 ve výsledku. Poslední svačinka z pekárny naši výpravu rozdělila a dali jsme se na stopa. Asi po hodině se Petr odebírá pro papír a vyšlo mu to, do 10 minut se chytil řidič na A. Těsně po něm odjíždíme i my (cca 2h a něco). Pán nás hodil do Gratzu. Tam nám další pán zastavil na cedulku Wien (už jsme taky vyměkli) po hodině a čtvrt. Dovezl nás na benzínu u ... Po svačince v největší díře jsme začali nadávat na tohle místo. Aut málo a kamionů s vápnem hodně. Když jsme po hodině začali zvažovat odchod na vlak zastavila dvojice Rusů a hodila nás až do Vídně. 19:35 jsme tam byli a zašli jsme to značně unavení oslavit do McDonalda. Pak začalo nekonečné bloudění po Vídni. Asi 1,5h jsme hledali jakékoli nádraží. Systém meter, vlaků a tramvají pod povrchem se zdál být nepochopitelný. Lístek byl na 1 jízdu s přestupy, ale neomezený časově. Pak už jsme asi jezdili i načerno. Nakonec jsme našli nádraží, kde nám sebrali veškeré naděje na cestu domů tím, že cena do prahy měla být €50. Naprosto nechápavě a vyčerpaně jsme šli najít busy. Něco podobného. Až na to, že nádraží bylo zavřené. Napsali jsme si o místo StudentAgency a totálně groggy jsme usli v parku. Byli jsme tak dobře schovaní, že jsme vstali asi v 7:30. Po ránu napsala Mýš, že ať jedem za 160Kč (€7) do Brna a tak jsme jeli. V 11 v Brně a ve 12 EC Vindobona. Gimli do Kolína a domů, Evajs do Prahy a přes Plzeň domů.

Oldův dopis:

Takže píšu zápis z naší cesty

Nevím přesně kolik bylo hodin, když jsme se loučili na jedné ze z tisíce serpentin. Pro Gimliho, Evu a Petra končilo klesání a nás (Karlos, Kuba, Olda, Vojta) čekal ještě nespočet „miglíků“. Pět sekund potom, co jsme se rozešli, zahřmělo a pár chvil potom začalo pršet a to čím dál hustěji. Klesali jsme dost dlouho a občas pozorovali mloky, jsou to vskutku podivní tvorové. Když jsme došli k rozcestí v nadmořské výšce cca 950m n.v., ukazatel psal 1h do Trenta. Pak jsme uviděli šipku Camp 1800m. Když jsme k němu přicházeli, potkal nás správce a říká nám, že jestli se jdeme ubytovat, že abychom nemuseli stavět v dešti stan, nabídl nám střechu. Bylo to první patro nějakého přístřešku na dřevo. Shodili jsme bágly, něco dali sušit a vyšli jsme do blízké restaurace okusit zdejší jídlo, ale hlavně se tam osušit.

Číšník dobře rozuměl česky a my jsme spokojeně s chutí kávy a dobrého jídla osychali. Kdosi nám zaplatil čaj, asi jsme vypadali žalostně (možná vágusácky, nevím). Potom jsme šli spát a ráno jsme uvařili puerhřík a v cca 9h jsme nastupovali do busu na Krajanskou Goru. Málem jsme to nezvládli, neboť jsme stáli v protisměru a kdyby někdo nevystupoval, tak by nám řidič nezastavil.

Tam jsme zaútočili na infocentrum, kde Karlose skoro vytočila slečna, která vůbec netušila jak se dostat do Čech. Nakoupili jsme potraviny a na autobusové zastávce se nadlábli. Olda prohlašoval, že až jednou bude buržoust, tak si koupí, chléb, sýr, máslo, salám a víno a sedne si doprostřed náměstí a bude si debužírovat bez ohledu na cokoli J.

Odtud jsme busem dojeli do Jesenice na vlakové nádraží, byla to díra, kde „chcípl pes“ a nasedli na vlak o Saltzburgu. Ve vlaku jsme koupili lístek až na Rakousko-české hranice (Sommerau). V Salzburgu jsme hópli na vlak do Vídně, ale mi jeli přes Linz, kde jsme byli nuceni čekat na vlak 2h. Zašli jsme do nějakého arboreta, kde stál žulový stůl a na něm macgyverovskou lepící páskou napsáno slovo, které si nepamatuji, ale končilo PUNK. Vytáhli jsme vařič, šťastně jsme našli vodu na dětském hřišti a všechno co šlo uvařit jsme uvařili, byly toho tři ešusy, (příště už Kuba špagety nevezme J).

Měli jsme naspěch, ale na nádraží jsme si neodpustili dobrou zmrzlinu. Asi v 21.30h jsme vystupovali v Sommerau. Rakušané jsou opravu mrchy. Žádný vlak dál nejel a dokonce první jel až v 7.17h, což nás rozlítilo tak, že jsme nocovali v čekárně, Slovinské víno bylo nic moc, jen Vojta si ho pochvaloval. Ráno jsme poznali, že Rakušané nejen, že jsou mrchy, ale dokonce ani jejich dráhy jsou mrchy a vlak který měl jet nějak stagnoval a my jeli vlakem v 8.33h. V Praze jsme byli chvíli před 13h. Toť asi vše…