Legenda
sepsala Pajda podle © zápsiků Pajdy a Gimliho

Expedice Pyreneje 2007

28.3. - 12.4. zvláště pak někteří 14.4.

Účastníci:Myšlenka, Pajda, Gimli, Carlos, Pedro, Olda

28.3. Praha-Barcelona

Středeční ráno jako každé jiné, všichni spěchají do práce, do školy, ale pro nás je dnešek začátkem prázdnin. Vyzvedávám Pedra a Oldu na Tróji a vyrážíme směr Dejvická, kde nás čeká další část skupiny Gimli a Myš. Ještě rychlý nákup posledních drobností a jsme ready. Autobus nás asi po půl hodině vyklápí na letišti Ruzyně, kde se setkáváme s šestým členem výpravy Carlosem. Jsme kompletní a plni očekávání a dobré nálady co bude dál.

Absolvujeme hledání odbavovací přepážky, vážení batohů….no zkrátka procedury nezbytné pro nástup na letadlo. Po 11 jsme připraveni a hurá do letadla směr Barcelona.

Všechno klaplo. Za pár desítek minut se už nacházíme ve výšce zhruba 10km nad zemským povrchem a kocháme se letem. Let proběhl vcelku hladce až na pár vzduchových turbulencí a ani jsme se nenadáli a stojíme na letišti v Bce. Počasí je docela zamračené je poměrně zima…teda aspoň mě. Čekáme na bus, který nás odváží k jinému terminálu, všechno šíleně trvá…

Asi za hodinu jsme se všichni šťastně shledali se svými batohy a vyrážíme do centra. Přímo z letiště nasedáme na vláček na Plaza Cataluńa. Pajda, jakožto španělsky mluvící jedinec je vyslána na informace.

Co jsme potřebovali vědět tak víme a jdeme najít místo, kam si dáme batohy a vymyslet místo na dnešní nocleh.------------------------

Nutno říci, že převážná čast osazenstva trpí skepsí co se nocování ve stanech ve městě týče, ale bereme situaci pevně do rukou a nacházíme nocleh na kopečku severně od centra barcelony. Stačilo si kousek popojet metrem. Mě se trochu nelíbí povětrnostní podmínky, ale svému novému stanu věřím natolik, že jsem neváhal příliš dlouho.

Ovšem noc, to už nebyla taková legrace. Dvě hodiny jsem nemohl usnout, kvůli silnému větru co imrvére pleskal tropikem stanu. Kolem půl třetí ráno už z toho musím i na záchod. Když jsem vylezl ze stanu vidím, že můj stan netrpí ani v nejmenším, holt EXTREME konstrukce stanu něco vydží. Pohled na Oldův stan mě však nepotěšíl. Obykle tyčky u stanu bývají konkávní. To se o Oldových říci nedalo. Ty byly jednoznačně konvexní. Následovalo hledání bezvětří, asi po pěti minutách jsem uspěl a rozhodl se vykopat všechny ze stanů a přesunout se tam. Zbytek noci byl už klidný.

29.3. Barcelona-Puigcerda

Po ranním probuzení obdivujeme výhled na město, balíme a těšíme se na prohlídku. Na autobusovém stanovišti se zbavujeme přebytečných věcí a dělíme se podle toho, co kdo chce vidět, Petr chce navštívit Sagradu Familiu, kluci se vydali do přístavu, přes nejznámější ulici La Rambla, pak gotickou čtvrť a dále na pevnost, to holky zvolily taky příjemné trávení odpoledne, po obchůzce několika cestovních kanceláří a sesbírání důležitých poznatků se vydaly přes město do útulné kavárničky.

Ve 4 hodiny jsme se všichni opět shledali na autobusáku a čekalo nás přebalování batohů z úschovných skříněk. Asi jsme způsobili menší pozdvižení, protože  6 maníků kolem šílené hromady věcí se nevidí každý den.

Někdo zavelí: : „Batohy na záda a jdeme“.

Procházíme centrem až na nádraží, kde nasedáme na vlak do Puigcerdy, která se stane našim základním táborem pro výstup do hor. Cestou vlakem Petr zvolí pro komunikaci s místními češtinu a snaží se vysvětlit jim své požadavky, Karel finišuje výrobu svých maček a ostatní se vesele baví. Samozřejmě dělají se takové ty nutné věci jako soupis výdajů, které v Barceloně nebyly malé, opravy vybavení, sledování teploměru ve vlaku. Ostatně ta historka s teploměrem je fakt dobrá, jen ji Pajda asi už vyprávěla mockrát. Mno tvářnost krajiny se změnila velmi rychle a v jednu chvíli Karel dokonce řiká: "Tak tohle je teda solidní prdel světa." Nevím ani jak se to tam jmenovalo, ale měl pravdu.

O několik hodin později dorážíme na místo, napouštíme vodu v nádražce, Petr hledá toaletní papír a zjišťuje, že někde nechal čepici, hledání je úspěšné a my můžeme vydat na obhlídku, uchvacuje nás místní architektura a uspořádání vesničky. Nalézáme místo pro nocleh na blízké louce, stavíme stany a vaříme něco k snědku…

Nutno podotknout, že hledání nepodělaného místa na spaní je v těchto končinách netriviálním počinem. Karel se mu proto raděj vyhnul tím, že se vrátil pro nabíječku na nádraží. Buď to věděl předem a nebo trpí psychickou chorobou ucpávání zásuvek jakmile je spatří.

Zítra nás čeká první seznámení s Pyrenejemi.

30.3. Puigcerda-Refugi Malniu

Karel se ráno probouzí s tím, že mu byla strašná zima, alumatka svůj účel izolační podložky nesplňuje dostatečně a proto se vydává na nákup lepší karimatky, Petr jde pro brýle a Gimli pro chleba. Ostatní vaří čaj, balí věci a živě debatují. Jakmile se vrací naši nakupující, hromadně se nadlábnem a plni sil vyrážíme do hor. Míjíme vesničku Saneja, kde se k nám připojuje místní pejsek a Pajda je celá nadšená, že se ji splnil sen.

Po několika kilometrech narážíme na Refugi de la Feixa (2160m), a Gimli se ptá, zda jsme unavené, že tu klidně můžem zůstat. Ale nám stačí malý odpočinek a ujišťujeme ho, že ještě není tak pozdě a máme šanci dojít až k dnešnímu vytyčenému cíli. Jdeme chvilku po cestě a pak odbočujeme a ocitáme se opět po kolena ve sněhu, po menším zakufrování nacházíme něco jako cestu a štěstí nám přeje, opravdu jsme dorazili k Refugi de Malniu. Spadl nám kámen ze srdce, nemusíme bivakovat na sněhu. V chatičce je to malinké, ale útulné, roztápíme kamna a teplo na sebe nenechalo dlouho čekat. Večeře a šup do peřin....ehm do  spacáků.

31.3. Refugi de Malniu - Refugi Joachym Folch i Girona

Kuk, jedno oko otevřít, druhé oko otevřít....máme tu další den, lezeme ze spacáků, vyspaní dorůžova, až na Pedra, kterému údajně přes zavřené okno a dveře nasněžilo na hlavu, všichni jsme velmi pobavení touto jeho stížností. Žaludky začínají svou každodenní symfonii kručení a proto jim honem vyhovíme. Mezitím přijíždí správce objektu a náš lingvista si nenechá ujít ani minutu pro rozhovor. Dozvídá se, že následující den bude tak škaredě, že by ani psa nevyhnal. Předpověd hlásí 3.stupeň sněžení a silný vítr...Holky tato prognóza docela nepotěšila a nejraději by se vrátily do nejbližší vesnice.

"Pojďme se vrátit do Merengy...." namítají jednohlasně.

"Já se cítím špatně, sněžilo mi na hlavu, jsem nemocný a přesto chci jít dál!" uzemňuje námitku Petr.

"Achjo..." povzdychnem si s Myšlenkou a je nám jasné, že se jde pro dnešek dál.

Balíme saky paky a ubíráme naše kroky výš a výš.

Počasí je krásné, sem tam nějaký mrak.

Brodíme se po kolena a po několika set metrech je naprosto nemožné vidět jakoukoliv značku, protože jsou všechny pod sněhem a tak jdeme kam nás nohy nesou, nahoru, dolů, lesem. Ztrácíme cestu a sestoupili jsme asi o 150 níže než bylo třeba. Sestupujeme naprosto šíleným svahem, vsadil bych se, že je v létě díky svému sklonu neschůdný.  Cesta je fakt namáhavá, ale jsme odhodlaní to zvládnout. Když už únava začíná být znát, zastavujeme výpravu and take a break.

"Nebyla by čokoládička???..." táže se neodolatelným úsměvem Karel.

Nápad prošel a my se ládujem čokoládou a bojujem hroznovým cukrem proti kurdějím.

Za dlouho sestupujeme k vysněné řece. Holky už toho mají plné zuby.

"Kde je do pr*** ta po*** chata?" vyčerpaně a naštvaně pronáší Pajda. Bylo to opravdu daleko, ne tedy vzdálenostně, ale časově jsme se celý den trmáceli na mapě pouchých 4-5 km

"Asi tu umřu..." honí se jí hlavou.

Gimli vyráží na průzkum do svahu jako sfiňa.

.....

Když jsem se vrátil ze své průzkumné cesty tým už byl rozdělen, Olda s Petrem se vydali zdolat kopec zleva, Karel zprava, holky čekaly na pokyn a odpočívaly. Chtěly od Gimliho slíbit, že Refugi viděl. Měl jsem kliku, že jsem byl tak daleko, takže jsem to mohl odpřísáhnout...Jedinou stinnou stránkou byl lavinový svah na naší cestě. Pak nás s Petrem čekaly dva výstupy s batohy. Traverzovali jsme svah, někteří skoro hodinu (a to už bez batohu), ale byli jsme úspěšní. Skupina se zaradovala. Do Refugi Joachyma Folcha jsme dorazili kolem 18 hodiny a bylo jasné, že slibovaný příval sněhu zažijeme v nejhorší části cesty. Začal jsem se smiřovat s tím, že dál už to nedáme, ale ještě to nebylo ztraceno.

....

Chatka vypadala fakt dobře, dokonce tam byly i dřevěné palandy. Jedinou stinnou stránkou byla rozbitá roura u kamen.

V chajdě jsme si rozdělili úkoly, holky vařily, Gimli zalepoval kobercovkou okna, Olda zametl a Karel se rozhodl uplést z hovna bič. Když se přidal i Olda, Gimli vyrazil na dřevo.

Netušil jsem však, že je kleč taková sfině. Musel jsem ji umlátit šutrem a přivléct těch 300 m k boudě, protože blíže nic nerostlo. Bouda byla vysmejčená, večeře se blížila a mě sralo zítřejší počasí.

K večeři kus kus skus hnus s tuňákem a taveňákem. Někomu stačilo, jiným pomohl k sytosti ještě chleba. Volný čas jsme vyplňovali osekávaním kleče a topením, moc tepla nebylo, ale lepší než drátem do oka. Snažili jsme se usušit mokré boty. Chystali jsme se ke spánku, venku asi mínus 9 stupňů.

Všichni usnuli, jenom já jsem nemohla zimou usnout....péřový spacák zklamal....suma sumárum troje ponožky, dvoje tepláky, tílko, tričko, rolák a dvě mikiny, šála, čepice a rukavice nakonec zabraly. Asi po dvou hodinách slyším vedle sebe šílené šustění a pěknou snůžku nadávek... Naprosto dezorientovaná rozpoznávám Pedra jak vysypává batoh a prohledává všechny věci.

"Ony jsou i tady" vykřikuje. Všude svítí a prohledává každý kout baterkou. Nejdříve nechápu, ale pak zjišťuju, že původcem toho celého mumraje je myška....

Ta myš tam čekala v té pustině až přijde Petr a rozkradla mu celý balíček sušenek (asi jsou citrónové opavia pro horské myši to nejlepší). Druhý den jsme je našli zastrkané za všemi kameny a přecpaná myš se asi válela někde v rohu a vysmívala se tupým čechům co uvízli v jejím doupěti. V noci ještě prudila, když se chtěla dostat do pytlíku s müsli, ale nezadařilo se jí.

1.4.  Refugi Joachym Folch i Girona

Na apríla buďte radši doma. Vítr fičí, mlha, že není vidět na krok. Předpověď nelhala. Při pokusu o průsmyk jsem vyhlásil stávku do dalšího dne. Aby se tým zabavil a tak se vyhnul ponorce a depresím, snažili jsme se vymyslet spoustu činností, které by nám zaplnily den. Voda byla nedaleko, kleč daleko a tak jsme chodili pro kleč, vařili čaj, sušili boty, Olda vyřezával šachy. Četli jsme zápisky předchozích odsouzenců. Tento den velmi otřásl morálkou týmu. Chvíli jsme mrzli, většinu času se zaleptávali od smůly a jen pozorovali, jak venkovní svět víc a víc zapadá sněhem. Napadlo něco kolem 40 cm nového sněhu, holt sněhová bouřka 3.stupně.

Večer byla diskuze o tom co bude dál naprosto nevyhnutelná.

Osobně jsem nechtěl vzdát něco, co jsem neviděl, ale hlavní prioritu měla spokojenost většiny. Padaly iracionální argumenty jako "mám z té cesty špatný pocit" a "nikdo nám neřekne vlídné slovo, natož, že se nepodceňuje nebezpečí" až po chlácholivá slova o jedné lodi na které se holky mohou vézt s námi o tom, že by Petr nic nebezpečného nepodnikl. Ulehli všichni až na mě s tím, že se jde zítra do průsmyku. Můj mozek ale říkal, že by to mělo být jinak...

Pro mě byla tato diskuze nutná, ale docela nepříjemná, protože mi bylo už předem jasné, že ať řekneme cokoli, stejně nás kluci přesvědčí o tom, že se do toho průsmyku půjde....cítila jsem fakt naprostou bezmoc. Ale jediné co jsem v tu chvíli potřebovala byla prostě podpora, a nějakým způsobem uchlácholit o mé bezpečnosti....Docela jsem ocenila jejich snahu nám to nějak  vysvětlit. Potěšil mě Karel svou vyrovnaností a diplomatickou rozmluvou. Diskuzi jsme tedy uzavřeli, já jsem rezignovala s tím, že teda do průsmyku půjdeme, ale jakmile by s nám cokoliv nezdálo, okamžitě se vracíme do vesnice. Usnout jsem nemohla ještě dobrou hodinu a půl....

2.4. Refugi de Girona-Merenges-

Mé první přání, které mi naskočilo po probuzení na mysl bylo: "Chci se vrátit do vesnice". Propukla jsem v pláč, který byl ještě stupňován promítáním si nejhorších výplodů mé fantazie. Když jsem venku viděla ty temné mraky valící se z údolí směrem do míst, kam se máme vydat, polilo mě horko a radši jsem mlčela....Jenom by mě zajímalo, kde je to sluníčko, které slibovala předpověď na dnešek.

Čím výš jsme stoupali, tím více jsem propadala panice....Jakmile jsem se asi po 158 probořila až k pasu do sněhu (to co měli kluci po prdel, já měla až k pasu=vysvětlivka). Už jsem to nezvládla, spustila proud přiostřených slov a nadávala  si, kam jsem se to vydala, že jsem radši neposlechla mamku...ta má vždycky pravdu. Bylo mi jasné, že je mi nadávaní k ničemu a že se musím vzchopit...Poté Petr spadl a v tu chvíli jsme jeli v lavině, hlavou se mi honilo spoustu věcí, hlavní myšlenka byla: "Jsme všichni??? Co teď? " Jsem naprosto v šoku, Petr je někde bůhví kde, kluci mu běží na pomoc, nám nezbývá než čekat a doufat...Uff...Všechno dopadlo dobře, nikomu se nic nestalo. Nejhorší máme za sebou...Aspoň myslím, vzápětí se ukazuje, že to není tak úplně pravda. Díky mlze, která se svou konzistencí začala podobat rozlitému mléku, máme opravdu velké problémy s orientací, dalším faktorem, který nám komplikuje cestu je silný vítr a ledové krystalky...Vracíme se zpátky, už abychom tam byli. Cesta je naprosto šílená a Karel s Gimlim mě ujišťují, že se opravdu všichni v pořádku vrátíme do vesnice. Jediné, z čeho mám fakt obavu je další lavina nebo útes. Všichni poslušně šlapou za sebou. Čím déle  jdeme je mlha slabší a to mě trošku uklidňuje. Jakmile vidím potok, spadl mi obrovský balvan ze srdce, opravdu víme kde jsme a i když je to ještě notná dávka kilometrů, je mi to jedno...chci pryč odsud.

Ráno bylo vidět do údolí, ale na horách se válelo plno mraků. Říkal jsem si, že by bylo docela jít do Merengy, ale musím uznat, že pár průsvitů mě taky navnadilo na průsmyk. Tým byl přesvědčen a rozhodnut a tak nezbývalo než je za každou cenu převézt přes průsmyk. Ráno jsme dojedli chleba a se zbytkem potravin už to taky nevypadalo dobře. Zabetonovali jsme chatu a vyrazili na 300m kopeček za chatou. Zprvu to šlo dobře (tak do 2500m), mráčky jsme tlačili před sebou, sněhu pod kolena, cesta zřetelná, ale to samozřejmě nešlo věčně....První, druhá, třetí konzultace s mapou a mlha byla pořád hustější. Když bylo sněhu po prdel Pajda už to psychicky nezvládla.Po sněhu jsme se museli plazit a nad námi postupně rostly útesy. Vrcholu nebylo vidno. Poslední konzultace končila rozporem. Petr chtěl jít hlubokým sněhem a já do svahu co vypadal jako útes. Musel jsem ustoupit, 3 minuty nato Petr zapadl po pás a utrhla se s námi lavina. Chytlo to Petra, který se vezl asi 30-40m, já, Karel a Pajda jenom něco kolem 10 m. Jediný Petr zapadl, jen co mi vyskočil studený pot, sníh se s námi zastavil, slyším křičet Karla: "Pedróóó!" Zpotil jsem se znovu a rozepínám bederák, rozbíhám se po utrženém sněhu a už taky křičím. Pedro naštěstí nezapadal a našli jsme ho o těch 30m níž po prsa zapadaného i s báglem a tvrdíce něco jako že nemůže vylézt. Vše komplikovala navíc podělaná mlha. Vyhrabali jsme ho. Všem se nám ulevilo. Došel jsem zpátky a zavelel k ústupu.

Po 3 minutách se v sílícím větru uchylujeme pod balvan. Mlha jak sfiňa. Dohadujeme se kudy zpátky. Když jsme obešli balvan a zjistili, že dolů je úplně jinde, než jsme si mysleli-další porada. Teď už jdeme dolů. Mlha sílí. Za chvíli je kolem nás úplně bílo a není vidět na 3metry. Každých 20 kroků se zastavujeme, abychom se neztratili. Jedinou útěchou je méně sněhu. Chvílemi Petr jdoucí vpředu neví, kde je nahoru a kde je dolů. Beru to za něj a snažím se najít cestu po kamenech. Sešup začíná být dosti útesovitý a jen se modlím, abychom na nějaký útes nesešli. Nesešli. Došli jsme k potoku vedoucímu do Meranges v jeho horní části-asi 300m od chaty, ale ta nebyla vidět (samozřejmě to bylo přes kopec a jak říkám mlha jak sfiňa). Adrenalin nás opustil a Pedro potřeboval panáka. Dostal ho. Nezbývá než vyzdvihnout podíl děvčat; od laviny potřebovaly jen 2x ujistit, že víme, kam jdeme. Žádné bloky a šly jak mohly. No, dál to už nebudu rozmazávat, sestupovali jsme a sestoupili až do Oolopte, kde jsme postavili stany. Karel vyzkoušel mačky a nejednou byli všichni se směrem spokojeni. Na večeři byla játra s rýží.

Jeden důležitý postřeh, který stojí za zapamatování…“ Když kvůli sněhu nevidíte na cestu, vydejte se podle ořezaných větvích na stromech (pokud kolem nějaké jsou).“

3.4. Bellver de Cerdanya-la sol d`Urquell

Jestli si dobře vzpomínám, tak ráno jsme nijak nehrotili, nikdo nikam nespěchal, všechno proběhlo v pohodičce. Do Bellver jsme vyrazili po kratší, zato hnusnější cestě po silnici. Všichni byli paf z toho, že tu není žádný sníh ba co víc, že nám babka, která nám natáčela vodu, okopává růže a velmi živě s námi komunikuje. To bylo Oolopte. Sešli jsme ještě dobrých 100 m k řece a vymýšleli”lepší cestu” strouhou, bahnem…, jen abychom nemuseli po silnici. Do Bellver jsme dorazili kolem 14:45 as potěšením jsme zjistli, že zhruba za hoďku nám jede bus do Sol d`Urquell.

„To je super“ radovali jsme se.

„Prohlídnem okolí, nakoupíme nějakou potravu“…Jenže ouha…Nějak jsme si neuvědomili, že jsme stále ještě ve Španělsku a tudíž je Siesta….

Karel s Pedrem vyrazili na obhlídku města a k našemu překvapení se zhruba za hodinu vrátili s taškou hrušek a pomerančů. „Kde jste to sehnali?“ ptáme se.

Kluci jen spiklenecky mrknou, pronesou něco o tom, že to se musí umět. Ukecali nějakou paní v obchodě, která již zavírala, jsme spokojeni.

Asi o 15minut později dorazil autobusák, naprosto v klídku, na nějaké zpoždění vůbec nedbal. Pajda koupila listky, řidič byl velmi pobaven…vydal lístky za 3 eura jeden, a za hoďku jsme byli na místě. (dohledat cestu…) Jelikož nám jídla moc nezbývalo, bylo třeba nakoupit. Tuto povinnost jsme bez problému zmákli, najedli se v centru města, které jsme jinak podrobně nezkoumali….Už jsme chtěli jet dál.

V 18:00 se nasedáme na bus do Andorry, platíme 2,80 euro a vyhlídková jízda údolím bez daní může začít. Co říct? Nevycházím z údivu, namísto vysokých zasněžených hor, na které jsme byli doteďka zvyklí se před námi „tyčí“ benzínky, obchody s tabákem a alkoholem, parfémy, oblečení…snad každá milimetr je komerčně využit….humus…Davy lidí se snaží ukořistit co nejlevnější zboží. Připadám si jak Alenka v říši divů.Čekali jsme, že město bude živé i v noci, ale opak byl pravdou, jako když dětem seberete hračky. Ticho a pusto. Hospody buď přeplněné (ty lepší) nebo prázdné. V každé alespoň jedna televize. My jsme ještě před zavíračkou našli hotel za 14 euro a dali si vytouženou sprchu. Někteří byli během několika málo minut ready, některým to trvalo o poznání déle. Asi po hodině jsme byli komplet a mohli vyrazit na obhlídku. Prošli jsme půlku města, vyzpovídali místní, ale s hospodou to nevyadalo dobře. Tož jsme se vrátili k první hospodě, která vypadala nejschůdněji a dali si pivo.Jelikož jsme byli plni zážitků z předchozích dnů, zábava opravdu nevázla a živě jsme si sdělovali poznatky a názory.

Blížila se pozdní hodina a tak jsme raději zaplatili a vydali se do našeho „luxusního“ hotelu Nu(t)rie. Všichni jsme byli tak unavení, že usnuli jako když je do vody hodí. Jediná Pajda měla opět problém se zimou, ale ten byl vzápětí vyřešen spacákem a třemi přikrývkami.

4.4. Andorra Escaldes-Encamp-Pas de la Casa-L`Hospitalet-Foix

mapka

Ráno se probouzíme spokojeni a odpočatí a společně snídáme. Opouštíme naše první a poslední hotelové ubytování, uvažovali jsme, že bychom ještě přešli kus v horách, ale na informacích je nám sděleno, že má být hnusně a tak na to kašlem a chystáme se do Francie, kde chceme projít předhůří Pyrenejí. Před odchodem ještě využíváme bezcelní zóny a nakupujem whisky, a další zboží. Pěšobusem jedem do Encampu, je to podél cesty, takže docela nepříjemné a ještě k tomu mrholí. Opět se trefujeme do doby, kdy je siesta…achjo. Hledáme zastávku, místní obyvatelé nic nevědí a tak jsme odkázáni pouze na sebe. Podařilo se. Čekání na bus si krátíme v místním parčíku plného divných, asi posilovacích strojů, ale u většiny jsme nepřišli na to, jak fungují.

Odjíždíme do La Pas del Casa, kde nás opět překvapuje nepříliš dobré počasí, lépe řečeno „kosa jak prase“. Zjišťujeme, že další bus nám jede až v 18:15, tudíž máme asi dvě hodiny v tomto hnusném počasí. Oblékáme si další vrstvy oblečení a vyrážíme na obhlídku, po několika minutách nacházíme velmi útulnou irskou hospůdku, ale je nám řečeno, že si ještě musíme 15minut počkat, než bude otevřeno. Co, už. Čekání se vyplatilo, kluci si dali pivko, Pajda vytouženou kávu a Myš horkou čokoládu.

Čas uběhne jak voda, je třeba se zvednout a zase dál. Autobus naštěstí dorazil na čas a odváží nás do L`Hospitaletu, odkud je to do Francie co by kamenem dohodil a zbytek došel.

Iniciativu ve vyřizování lístků a dalších nezbytných věcí přebírá Karel, jakožto francouzsky mluvící osoba. Myšlenka zjišťuje, že si v autobuse zapomněla mobil a tak honem utíká k autobusu. Štěstí ji přeje a mobil je opět u majitelky

Vlak konečně přifrčí a my nastupujeme, je v něm šílené horko, ale mně je všechno jedno, jsem úplně mrtvá…tak na chvilku zavřu oči a jsme na místě. Městečko Foix nás vítá krásným osvětleným hradem. Hledáme dnešní nocleh, jediná docela přístupná možnost je na menším kopečku, ale co se dá dělat. Vaříme kolínka s lečem, konečně něco teplého do žaludku…Ale i tam výkyvy teploty udělaly své a já se opět klepu zimou jak ratlík. „Ještěže máme s sebou whisky…díky kluci“

5.4. jdeme po francouzském předhůří


6.4.

pořád jdeme-Petr se snaží ulovit slepici…, naprosto zablácený kopec dolů. Divná vesnička s hodinami, Gimli, Karel a Olda šli nakoupit, já, Myšlenka a Petr vaříme večeři. Petr myje kotlíky a já smíchy popadám dech

7.4. Laroque-d`Olmes- Carcassonne


8.4. Carcassonne- Cannes

Ranní snídaně v Boulangerie, konečně káva, prohlídka přístavu, nákup jídla, odchod z města.

Pajda řekla, že na tak blbém místě nejdýl do 11 a tak jsem se musel snažit. Zatímco ona nemohla nic stopnout, a usilovně se snažila někomu napsat, tak jsem raději stopnul postarší párek v protisměru.

Byla to taková babička s dědou, sice to měli 100 metrů domů, ale jak nás tam viděli stát, tak to museli otočit a do Nice nás vzít. Udělali s námi takovou okružní jízdu kolem pobřeží. Paní se s námi snažila komunikovat anglicky a pak to vzápětí překládala do francouzštiny svému manželovi. Prohlédli jsme si městečko a chystali se do Monaka, paní zjistila, kde přesně stojí autobus a pak nám ho i zaplatila. Busem jsme jeli asi hodinku po azurovém pobřeží, viděli jsme Monako, proslulé Monte Carlo a v městečku Manton, což byla konečná, jsme byli nuceni vystoupit. Byl čas oběda a tak jsme si dali chleba, máslo, sýr a mlíko. --------------------

9.4. Cannes-Genova

10.4. Genova (Janov)-Verona

Ráno začalo Gimliho brzkým probuzením, to jest asi v 6:30, hned budí Pajdu, která si stěžuje na nelidskou hodinu, ale Gimli je nelítostný a budí ji tak dlouho, dokuď nevyleze ze spacáku. Asi se divíte, proč jsme si déle nepospali, ale vzhledem k místu, kde jsme tuto noc zůstali, se nic jiného dělat nedalo. Náš stan je postaven mezi dvěma dálnicemi, pod mostem, za závorou, vedle nějakého parního válce, u sudů s olejem a ještě na cizím pozemku. Docela divné místo, ale spánek si nevybírá. Dalším nepříjemným překvapením po ránu, byla armáda mravenců, které se náš příbytek zalíbil. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsme díky mravencům sbaleni v rekordním čase. V 8 hodin už stojíme na dálničním nájezdu směr Miláno. Když hoďku nemůžeme nikoho stopnout, zkoušíme štěstí s cedulí Piacenza. Uběhne další hodina, řidiči na nás mávají, troubí, nebo dělají, že nás nevidí, ale nikoho nenapadne, že by nám mohl zastavit, kreténi… Po 4 hodinách bez hnutí nás to přestává bavit a jsme docela rozladění. Kašlem na to, jdeme do města, dáváme oběd, který zahání hlad a naše chmury. Kupujeme chleba a uvažujeme co dál. Janov nám není přátelsky nakloněn.

“Rychle pryč” honí se nám hlavami. Proto jdeme na blízké nádraží, ale když se daří, tak se daří, automat na lístky nefunguje, proto musíme do trafiky. Vlak na Genova Principal nám ujíždí přímo před nosem. Vyčerpaně si sednem na lavičku a rezignovaně čekáme na další.

Konečně nasedáme a za několik málo minut jsme na hlavním nádraží. Kupujem lístky do Verony, za 13,80 euro jeden, jdem sehnat náplast na nervy do místní zmrzlinárny

Citronová a ananasová porce zmrzliny nás ochlazuje a uklidňuje a v lepší náladě lezeme do milánského vlaku. Je fakt dusno a horko, spálený nos a ramena už radši neřeším. Aspoň že na záchodě teče voda, trošku mě to osvěží a jsem spokojenější. V 20:00 místního času vystupujeme v městě Verona. Gimli trefně poznamenává: “Ani se nedivím, že se Romeo a Julie zabili, žít v takovém hicu, tak udělám to samé.”

Jeden parčík, druhý, třetí…všude podivná individua, která si nás přeměřují od hlavy až k patě. Nezastavujeme se. Na kraji města míjíme zahrádkářské kolonie, které se pro tuto noc stávají našim útočištěm. Stavíme stan a doufáme, že zítřek se na nás usměje stopařské štěstí…

11.4. Verona-Linz

 Vyrážíme na kraj Verony, v sadu nás nikdo nenačapal a podmínky pro stan byly vcelku dobré. Spánek 9 z 10. Jelikož potraviny opět došli vyrazili jsme dál na výpadovku s tím, že na nějaký krám narazíme. Zadařilo se Pajdu jsem poslal do Famillii nakoupit a já psal asi deníček. Najedli jsme se, müsli jogurt a tak jako vždycky. Výpadovka byla nedaleko, teda asi 200m a plácek se tu taky našel. Byl jsem trochu skeptik, že někoho zastavíme, ale cesta tu byla rušná a tak jsem doufal, že budeme mít štěstí. Měli jsme, netrvalo ani 20 minut a zastavil nám ital co jel sice jen kousek, ale přiblížil nás k obchvatu, který vedl kolem Verony. I tak jsme jeli asi 20km.

O něco později zase v jiné vesnici nechali jsme se hodit LandRoverem zas kousek blíž k dálnici, už ani nevím kdo nás vezl, ale byl to opravdu jen kousek. Provoz na silnici zatím řídl a řídl, čím více jsme se blížili dálnici. Teď už jsem přestával doufat, že štěstí nám vydrží, ale vydrželo. Jel kolem němec co měl namířeno do Mnichova. Jel patrně z hor, neboť v kufru měl přaskáče, ale lyže jsem nikde neviděl. Cestou jsme si povídali o horách kolem, jak je tam pěkně a tak. Dost se zajímal o politiku, ale vepředu seděla Pajda, takže ho asi moc neohromila. Chlápek kvůli něčemu musel ještě stavit těsně před hranicema v jedný hrozný díře a tak nás tam nechal s tím, že nás nejhůř vyzvedne až pojede zpátky (za dvě hodiny). Byl čas oběda. Pajda někam zmizela a ja zatím vesele svačil. Když se vrátila, zjisitili jsme oba, že nám v batohu prasko mlíko, nezbývalo než jej vypít. Opět müsli a mlíko jenže teď bylo pro každého litr. Uff. Bylo nám pěkně blbě. Kolem druhé jsme se zase vrátili na nájezd na dálnici, z nějž nás odháněla místní policie, ale zase jsme měli štěstí a nabral nás kamioňák co jel do Insbrucku. Ten zas pro změnu řešil kolik kdo vydělává a chlubil se, že je každý den doma a má pro nás neuvěřitelné peníze. Sice jsme lámali němčinu přes koleno, ale zvládl nám i poradit v kolik máme stopovat z Insbrucku a zavezl nás až na nádraží.

Na nádraží jsem se na chvilku zastavil a se slovy "mapa by se mohla hodit" vyrazil do místního infocentra. Stál tam korejec a anglicky se bavil s obsluhou, kdy že mu jede ten vlak a za jak dlouho tam bude. Obsluha mu zase s ledovým klidem stále opakovala, že to co chce vědět mu řekonou vedle na informacích Rakouských drah. Nakonec odtáhl a přede mnou zůstal jen rakouský chlapeček co potřeboval vědět jak se kupují lístky na vlak. Obsluhující chlápek (bylo mu tak 50-60 let) jen s ledovým klidem ukázal na automaty naproti v hale. Chlapeček odběhl. Nakonec se podíval na mě. Říkám: "Guten Tag. Ich möchte einen Stadtplan." Pán nezaváhal a odpověděl: "Tschechisch?!" Tenhle vtip mi vydržel ještě hodně dlouho. 

S Pajdou jsme pak prošli město a zkusili stopa na silnici první třídy, smůla. Ještě jednou jsme přešli město a zkončili na nájezdu na dálnici. Pajda ale už psychicky nevydržela a tak jsme zkončili v Mekáči na ledové kávě. Jo jo, káva to je magie. Pookřáli jsme, já že jsem si opláchl hubu a pajda z té kávy a vyrazili stopovat. Byla tam zastávka autobusu, takže i docela dobré místo. Aut kolem projelo 40 za 3 minuty, ale i tak jsme tam stáli víc než hodinu a půl. Nakonec se ukázalo, že kamioňák co nás vezl do Insbrucku měl pravdu. Zastavil nám kamion, sic nejel až do Linze, ale jen k Mondsee na odpočívadlo. Ještě třeba zmínít rakušáka co přišel stopovat taky, ale byl slušně vychovaný a šel až k benzíně. Nakonec byl sám a tak mu přálo štěstí dřív než nám. Kam jel to už nevím tuším, že do Mnichova.

Kamioňák co nás nabral byl asi největší pohodář za celou dobu co jsme stopovali. Nabídl jsem mu za to sušenky a protože byl pohodář tak neodmítl. Dokonce ani moc nepotřeboval mluvit a tak jsme s Pajdou vedli dlouhý neslušný český rozhovor, kterému nemohl ani trochu rozumět, snažil jsem se mu přeložit nejdůležitější body, ale jemu bylo všechno jedno.

U Mondsee jsme si s ním dali automatovou kávu za 1eur a vyrazili dál za odpočívadlo. Bylo už značně pozdě, tuším tak 2200, ale chtěli jsme Linz. Byl hlad, byli jsme unavení a nejlepší by bylo kdybychom si někde poblíž postavili stan, ale měli jsme kliku a zastavil nám Rover a v něm dva chlapíci. Jakou kliku jsme měli jsem zjistil až v Linzi.

Hoši vypadali jako parta grazlů z nějakého mafiánského filmu. Jeden byl řidič a tak se staral o vůz (naložil nám batohy, jel předpisovou rychlostí u benzíny vyfasoval peníze na benzín a šel natankovat), zato druhý byl asi jeden z rodiny a tak telefonoval a telefonoval. Uměl rumnusky (pravděpodobně) a německy, takže moje domluva byla značně omezená, nicméně jsme to zvládli. U benzíny nás legitimovala policie a zapsala si nás do notebooku. Mafián jen říkal Scheize, scheize. Mno ale pustili nás a my pokračovali s mafiány do Linze. Tam jsem nás nechal svou děsivou němčinou vyhodit na nádraží. Řidič nám vyndal batohy zamával a odjeli. Prostě mafiáni mají dobré vychování.

Linz. Pajda byla tak vystresovaná, že skončíme někde v příkopu a někteří z nás přinejmenším znásilnění, že cesta přes Linz byla přinejmenším dlooouhá. Musel jsem jí párkrát vynadat (jak říkala nadat) a pak to zase chvilku šlo. Přešli jsme ve skutečnosti celý Linz až na výpadovku na Prahu. Poblíž nákladového nádraží jsme pak postavili na úžasném místě stan. Pajda mi vynadala a měla na to právo. Já byl jen rád, že už jsme ve stanu. Bylo kol jedné ráno a měli jsme toho fakt dost. Už jen večeře a spát.

12.4. Linz-Praha

Dalšího dne nás nečekalo nic jiného než dorazit konečně domů. Kupodivu po včerejším náročném dni jsme nespali ani moc dlouho, ale to jsem si uvědomil až někde za Táborem, že se mi chce strašně spát. Každopádně na nájezdu na dálnici jsem si hned na svodidlech všiml nápisu "Skurvenej Linz". To bylo znamení, ale hřálo mě, že už nejsme v Itálii a že to horší už nebude. Nebylo. Za hodinku a čtvrt už nás vzal první chlápek (učitel) na místo kde dálnice končila. Teď už bylo jisté, že se domů dostaneme.

Další zastávka ve Freistadtu, kde už na nás lidé mluví česky a doporučují, kde máme stopovat. Nějak už jsem nevěřil tomu, že češtinu ještě uslyším, ale přece. Tady nám zastavil pán co si jel nechat do Dolního dvořiště udělat zuby. Tvrdil něco ve smyslu, že v Rakousku by to stálo 10000 Eur a u nás je 1500, takže to pro něj byla jasná volba.

Na hranicích jsme poprvé potřebovali pas. Až do téhle chvíle jsem stále přemýšlel nad německými slovíčky, ale byl to otřes. Nemohl jsem si vzpomenout ani na to jak se řekne potřebovat. Mno, s rakušákem jsme se rozloučili za hranicemi a vyrazili zas o kousek dál. Zastavili jsme se až na odbočce na Vyšší brod a tam Pajda začala zase škemrat o vodu. Čekalo mě to tenhle den ještě třikrát. Každopádně prima, že se mi aspoň někdo staral o pitný režim.

Brauchen tak je to, křičím a v zápětí nam zastavila škodovka s mladým párkem co jel z Vyšáku do Budějic. Měli svých rozhovorů dost a tak jsem si všim jen nadávek na kamion co nás předjel. "No co tak máme škodovku ty blboune..." V Budějkách nám ještě našli nejlepší místo (až na výpadovku na Prahu) a tak jsme zase nečekali dlouho. Jen jsme vyřídili poslední hovory známým už se jelo dál. Chlápkovi ve středním věku se zdálo, že stojíme špatně a tak nás usadil na ještě lepší místo o asi 3 km dál. Mezitím jsme mu stačili vysvětlit, že nejsme žádný socky a že jsme byli pod lavinou ...

No ale předposlední stop, to už fakt chtělo silný nervy. Nevím vůbec jak to popsat, ale byl vypleskel úplně ze všeho co jsme řekli. Divil se jak jsme šíliní a nevěřil, že je někdo takovej magor, aby si plánoval podobné akce. Měl jsem z něj docela srandu. "Boatie to by u nás smradi rozkradli..." Jel za Tábor a tak nás nechal na obchvatu, ale na správné straně Tábora. Sám se pak vrátil.

Mno a tím se vlastně dostávám k poslednímu stopu. Možná by to chtělo trubky a nějakou tu fanfáru, protože číst tuhle slátaninu až sem by dokázal jen málokdo. každopádně předem gratuluji.

Byla to dodávka po střechu naložená dlažbou. Jel tam tak 26 letej vyhulenec a vezl to někam do Ústí. Jenže taková dodávka není moc stavěná na to aby byla po střechu naložená šutrama a tak jsme jeli ... mno když to rozpálil z kopečka tak asi 80km/h. Byl zvědav jen jestli spěcháme a vyhodil nás na Opatově. Byli jsme doma.

Sepsal Olda z deníku © Oldy a Myšlenky

Stop z Francie

7.4.2007

První stop bylo špinavé třídveřové auto s jakýmsi mladíkem, mířícím do Mirepoix, tam jsme jen zahlédli Pajdu a Gimliho, kterak se usazují v pohodlném voze. I my jsme se dočkali svého druhého vozítka, pán s bílou dodávkou nás zavezl do Fanjeaux, tam jsme trochu víc zakufrovali, než jsme našli jednak správnou silnici a pak taky místo, kde bylo možné nás nabrat. Zastavil skoro okamžitě dle Oldy dědula, Myš mu říká strejda. Asi učitel, neboť celou cestu do vysněného Carcassonne s Myší mluvil francouzsky, opravoval jí výslovnost, vysvětloval historii kanálu di Midi, zkrátka byl supr, vyhodil nás až u starého mostu v centru, když jsme sesmolili větu Son nous amis, spatříce siluetu Pedra s Karlem a batohy na mostě plném turistů.

S nimi jsme prošli Cité de Carcassone, které je úchvatné a večer se usadili na nábřeží místní říčky, kde jsme pozorovali volavku kterak loví ryby. Uvařili jsme večeři a když se Carlos vrátil z průzkumu s dvěma lahvinkami akorát bylo hotovo...

8.4.2007

Ráno mne překvapilo, kolik Francouzů kolem jogguje, byl to slušný průřez všemi věky. Bomba ze sebe vydala vše, když začalo kafe bublat, tak jí došly síly. Šli jsme ještě na nákup a tím jsme navštívili krásnou Neptunovu kašnu.

V cca za deset minut 13h nás Karel poslal na místo, kde jsme stopli rodinku. Muž byl běloch, žena černožka a dítě v autosedačce, byli jsme rádi, že jsme tam vtěsnali batohy. Hodili nás do centra Narbonne. Viděli jsme katedrálu, mluvili jsme s turisty francouzsky, ale ukázalo se, že jim je bližší angličtina. Došli jsme na konec města a začátek obchodní zóny. Probíhala tam jakási výstava s prodejem hamburgerů venku. Asi po 20 minutách nám zastavila paní, která nás zavezla k začátku dálnice.

Tam jsem čekali skoro dvě hodiny, nevěděli jsme , co si na stopařky od Karla napsat, aby to někoho oslovilo. Smiloval se nad námi autobusák, mluvil dokonce španělsky a byl to první řidič, o kterém Lenka prohlásila, že ho miluje.

Olda ho určitě v ten okamžik, kdy nám zastavil, miloval taky.

Vyložil nás v Beziérs na sjezdu z dálnice a řekl ježtě, ať přecházíme opatrně a dáme si bacha na auta.

V Beziérs nám po několika málo minutách zastavila černá smrt. Teda nemyslím to nijak rasisticky, zkrátka v autě, z kterého se linul mizerný náznak reagge, seděli dva černoši a jedna černoška a my si museli dát bágly na kolena a strašně nás tlačily do nohou všechny tupé předměty, co jsme jich jen vezli.

9.4.2007 Den řidiček, aneb je načase stopnout nějaké baby

V Montpellier u výjezdu z dálnice nestihli zastavit, pak se sice moc snažili, ale už jsme byli v centru.

Montpellier je moc veliké, moc moderní a moc plné lidí.

Vyložili nás u kruhového objezdu, inu smrt. Chvíli jsme stopovali u nájezdu na dálnici, marně, šli jsme najít místo na noc, to bylo docela pěkné. Asi půlhodinky pěšky v takovém borovicovém sadu, vlastně tam rostly i meruňky.

V 7h jsme vstali a vydali se zpátky na silnici. Zastavila nám milá starší francouzská paní, asi po hodině a půl, která dokonce mluvila anglicky, vysvětlila nám, že většina lidí z města jedoucích naším směrem jezdí v protismětu a hodila nás na most.

Parádní místečko, ani policajti projíždějící kolem neměli výhrady. A jelo jich několik a povícekrát.

Zastavily nám dvě slečny, asi už jsme víc sexy než Karel s Petrem, poslouchaly nejdříve nějaký arabský pop, docela užel, pak tam luply šanson, který byl pěkný, když jsme projížděli dalším mýtem, tak ta spolujezdkyně místo kartičky vyndala zubní kartáček, co měl v sobě zabudovanou i pastu, načež následoval stražný výbuch smíchu, zkrátka byly to čupr holky, takže až budete shánět pěkný pokrokový trošku arabský holky v třídveřovém fordu, tak jedině Montpellier a Nimes.

Z dlouhého čekání, nebož Velikonoční pondělí v plném proudu jest, vysvobodila nás až žena černých vlasů na ježka. Jela všelijak, ale zavezla nás do Orange a dala nám na cestu (Orange) drink.

Tam jsme si řekli, že naže krize pokračovati bude, ale po půlhodince zastavil transit a v něm francouzsko-britský pár jedoucí na sever, žili ve Skotsku. Po cestě byla báječná krajina, lomy, hrad na podivném skalisku, kdyby to viděl Johnny, ten by zíral, ale on to neviděl. Vysadili nás u exitu ve Valence, tohle bylo dosud asi nejkonfortnějží cestování. Tak uvidíme. Je 14.45, snad dnes ještě něco ujedeme. Stále nemáme solidní mapu,

co víc, naše mapa skončila dávno před Lyonem, takže ani nevíme kam chceme,

Potřebujeme ksakru vyhodit na nějaké pumpě a pořídit autoatlas Evropy, jinak nebudeme vědět kam za Lyon?!

Tak se nám to zase nepodařilo, stopli jsme sice mladý pár, který jel od rodičů do Lyonu, ale nechali jsme se vyhodit před Lyonem na mýtných bránách, tam jsme měli kliku, asi po 10 minutách nás vzala trochu potrhlá slečna, vzala nás cca 10 km severně na pumpu, říkala, že v Maconu se vyrábí nejlepší bílé víno Francie, červené doporučila Bordeaux a Beaujolais i okolí Lyonu je dobré, ale že Macon není hezký, ale Dijon je nádherný a musíme se do něj podívat.

Mluvila anglicky, používala gesto vztyčeného palce a vlastně z ní pořád padalo buď good nebo very good, občas jsme jí pomohli s the best, byla naprosto nadšená, že nás veze, a asi jí bylo jendo kam...

Trochu, spíš trochu víc jsme se zasekli. Až po opruzování jsme narazili na roztomilou slečnu, která se nejdřív vyzula z bačkůrek, obula boty a vystoupila z auta, vzala nás do Bourg-en-Bresse, na severní}raně, po 30 minutách jsme našli místo u rekultivované řeky na nocleh. Ta slečna, červených brýlí, krátkých blond, spíže kaštanových vlasů, byla, řekl bych, rozkošná. Studuje nějakou školu 1.r. péče o dítě. Jeli jsme s ní docela dlouho, zapadlo slunce, no byl to romantický pohled.

Hlavně se s ní dobře povídalo, dala mi jablko, naučila mně, že se řekne pomme, ví snažila se to zopakovat po nás česky, poslouchala Marsielu, bůh jaký to má spelling, ale sežeňte mi to, je to kapela z Marseille. A mluvila roztomile španělsky, pozvala jsem ji na návštěvu, neb byla milejší než španělsky mluvící řidič autobusu:-) A žvýkačka je francouzsky žvumgam:-) Vděčíme jí, že nás odklonila z dálnice. Z Francie jsme si až do Besanconu užívali malebného venkova a Jury.

10.4.2007

Ráno bylo chladněji než včera, opět jsme vstávali po sedmé hodině. Ale než jsme došli na stopovací místo, tak bylo 8:45.

Ale zase jsme zachránili z popelnice spostu kartonu na stopařky.

Po půl hodině zastavil peugeot zelený, třídvéřový a v něm připlešatělý pán, pro Myš byl starý, ale já mu hádal pětatřicet. Celé auto bylo uvnitř v kůži a pohodlné hlavně díky tomu, že se překvapivě oba bágly vešly do kufru, ale co bylo nejusměvavější, vzadu seděl klučina s modrými kulatými brýlemi a v levém oušku měl malou zlatou pecku. Jedeme směrem na Besancon, vyhodil nás asi v půl 11. v nějakém městě asi Bondin

Myslím, že se to jmenovalo od L. a bylo to docela velké...

Do supermarketu Champion, kde jsme doplnili zásoby, dali si druhou snídani (dnes oběd asi nebude) a šli na stop. Zastavila žena mladá s bílým peugeotem, hodila nás na kruhový objezd 35km od Dole, tak jsme byli zvědaví jak dlouho si tu pohovíme, provoz je tu menší...

Zastavil týpek, který si chtěl evidentně popovídat, pak pustil muziku, hiphop strašnej šit

Nebylo to horší než to skoro reagge s černochy.

Popovezl nás asi 30km, do Besanconu stále ježtě 40km zbývá, stojíme naproti hospodě Belais de Maison Nemee. Po cestě jsme viděli Arbois. Tak když do večera nic nestopnem, půjdem se ožrat. Pálí tu slunce, fuj, stojíme tu půl hodiny a je cca 14h. Tak ani tady jsme nezůstali, zastavil nám pán, který uměl trochu anglicky, před patnácti lety byl v Československu a prý tam na něj byli hodní, navštívil Klatovy. Dozvěděli jsme se, že je silniční inženýr

Nebyl to architekt?

Dovezl nás až k nájezdu do Besanconu. Tam stopoval Polák s jedinou taškou. Jeho smutný osud nechci vyprávět, asi bych to ani nesvedl, po chvíli mu zastavil kamion a konečně vypadl. Po chvíli Myž volá: Támhleten kamion nás svezme, máme přeběhnout za bránu. Nahodili jsme batohy a doběhli ho. Vysápali jsme se do kabiny, kde bylo vedro a Turek. Úvod do Turka: Turek mluví převážně turecky. Mulhouse sí. Inek - kráva, kuš - pták, byl to úchyl. Jel rychlostí 60-80km/h na dálnici, pak nás zastavili policajti a dali mu pokutu, nadával, ale nešlo nic dělat. Olda se bál, Myš po hodině odhadla, že je to jenom neškodnej úchyl, a loudali jsme se tedy dál vstříc Německu. Kamion byl přetížený, tak mu žhavily gumy, že odpočinek skutečně potřebovaly. U hranic se stavělo, Turek zase neměl dobitý kupón na dálnici. Po úmorné jízdě vystupujeme kdes před Freiburgem na benzince, odpližujeme se pryč a po půl kilometru máme skvělé místo pro naže táboření...

11.4.2007

Ráno opět chladné, ale ne tak mokré jako to včerejší nás vítá zpěvem ptactva. Chvíli jsme si oddechli při vysoužení stanu, ale tropiko je definitivně a beznadějně mokré, ale méně než včera. Vyrazili jsme na pumpu, včera večer tu bylo plno tiráků, ale dnes jen pár. Myš se jala opruzovat Němce

No zkuste si po tom francouzském chrochtání říct něco, co zní německy...

a světe div se hned druhý oslovený nás vzal.

Protože to byl sympažák, třetí a polední láska ze stopu.

Ford byl pěkný, měl satelitní navigační systém, původně chtěný Karlsruhe jsme nechali za zády a ač ten velmi příjemný Němec měl namířeno do Frankfurtu, vzal nás na A sechs ještě cca 30km na nějakou pumpu, zkrátka super. Myš si s ním poklábosila a bylo 11h. Zde to také nebylo příliž dlouhé a tentokrát jsme ulovili německého Turka s dodávkou plnou chlazených kuřat. Vzhůru na Nürnberg. Byl daleko lepší než jeho kolega, říkal, že má 4 bratry, každý z nich má přes 2m, a dvě sestry. Jmenoval se Borat, ale kamarádi mu říkají Tiger. Vysadil nás na pumpě cca 25km před Nürnbergem asi v půl druhé.

Německo jede!!!!!! Teda až na auta v protisměru. Ty stojí a stojí desítky kilometrů kvůli bouračce.

Zatím zde tvrdneme, schlamstli jsme chleba, sýr a dvě čokolády, ale nic. Kamiony z Čech tu sice jsou, ale buď jsou řidiči ve dvojicích, nebo nesmějí brát stopaře anebo jedou až ve tři. Ale Myší opruzování tu bude špatně fungovat, neboť málokdo pojede na Amberg nebo Schwandorf, ach jo.

Kdepak, oni jedou, ale odmlouvají. Ich mochte nicht böse sein, aber ich habe Angst. Ich bin alein, ich möchte nicht böse sein. Nebo Wir haben nur zwei Sitze. člověk si aspoň procvičí větu Entschuldigung, fahren Sie nach... Pakárna!!!! Olda se nudí, nechávám mu aspoň polské kamiony. Je vůbec možný za den přejet Německo, nechcem toho moc?

Také, že jsme tu dost dlouho pobyli.

Vzal nás pan Müller ze Schwandorfu.

Ukazatel Praha je výmluvný, 230km. Když si vzpomeneme, kolik jsme toho už ujeli, vůbec se to nezdá daleko. Toto je pumpa OMV a je lidu prázdná. Dvě řady kamionů, Myš zkouží ještě Němce, když se jí to nepovede, projdu české řidiče náklaďáků a snad nás aspoň jeden vezme, na hranice je to přece už jen 60 km. My chceme domů! Teď mi Myš řekla, že pojedeme do Chebu.

Informatik s dlouhými nehty a dlouhým hárem v přetopeném autě nás hodil za Svatý Kříž.

Hranice probíhaly tak, že jsme 2x ukázali pasy a je tu Česko! Ještě jsme po dvou minutách stopli favorit a v něm dva typoně, kteří mluvili česky a dovezli nás přímo na nádraží v Chebu, kde jsme chytli v pohodě vlak do Plzně v 18.35

Jel z Nürnbergu.

Oldovi přijedou rodiče do Plzně, Myš pokračuje do Prahy.

Ende