Sepsali: © Gimli & Pedro

Skotsko 2009

putování Vojty (toho času skotského domorodce), Pedra, Verči, Pausy, Uhlíků, Evajse a Gimliho
... kdysi v dávné minulosti

Nápad podívat se do Skotska byl nasnadě, když se Vojta vytasil, že tam pojede na Erasmus. Nečekané bylo množství účastníků, tolik nás nebylo ani v Julských alpách a už tam se zdálo, že je nás hodně. Čas plynul, letenky přidražovali někdy kolem ledna jsme je pořídili za 4500,-. Tehdy místo Pausy měl jet Karel, jenže ... Jak se později ukázalo, Karel 18.4.2009 (dej mu pán bůh lehké spočinutí) musel na přijímačky na VŠ a Pausa se rozhodl, že by jel s námi. Nezbývalo než prohodit jména na letenkách. Raději ani nebudu naznačovat na kolik taková legrace přijde, ale nakonec přeci jen Pausa vyrazil místo Karla.

Petr: Tedy původně jsme měli jet už někdy začátkem března, ale změkčilá část týmu pod mým vedením změnila termín na polovinu dubna, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí.

Hrubý plán výpravy obsahoval nějaké to putování po Scotish Highlands a také nějakou tu návštěvu zajímavých skotských míst. Ještě několikrát jsme se sešli abychom lépe specifikovali náš program a musím říci, že plán byl na mě až příliš podrobný. Nevím jestli je to tím, že už to není náš první výlet do cizích krajin a nebo tím, že jsme používali standardní civilní dopravu (za kterou jsme byli ochotni platit) nicméně co jsme chtěli to jsme i dostali. A jak to tedy bylo?

11.4.2009 - přílet

Někdy asi týden před odletem jsme se dozvěděli, že letíme "nelegálním" spojem. To znamená, že když turista vystupuje na letišti ve Stanstedu, tak má 40 minut dostat se na check-in navazujícího letu. Petr (a přiznejme si, že náš dopravce mu v tom dost napomáhal) naplánoval náš přestup na tak krátkou dobu, že naše šance na zvládnutí přestupu klesaly exponencielně s každým mráčkem se kterým se naše letadlo potkalo. Ještě na Ruzyni to vypadalo, že všechno stihneme a dokonce i když naše letadlo dosedalo na runway ve Stanstedu tak se zdálo, že všechno pěkně klapne. Problém se zrodil při čekání na zavazadla. Museli jsme utvořit dvě skupiny: Pausa (zástupce našeho lingvisty) ukecá na check-inu, že na nás počkají a my, zbytek, mu vyzvedneme kufr. Zdálo se, že by to mohlo fungovat až do doby než jsme se postavili do fronty na check-in s rezervou 2 minuty do uzavření přepážky. Naštěstí nás z toho vykopala černoška vyvolávající poslední možnost check-inu do Glasgow. Zkrátka jak Petr říká "museli jsme si to zasloužit".

Petr: No všechno by bylo v pohodě, kdyby se před nás u odbavení zavazadel nenacpala nějaká muzikantská partička na turné a nezačala na ty pásy ládovat jeden instrument za druhým. Navíc, aby toho nebylo málo, těsně před odletem si mě palubním rozhlasem vyvolali k identifikaci mého zavazadla. Docela jsem se lekl, jestli tam nenašli pět kilo heroinu nebo tak něco. Zdráhavě jsem se vydal vstříc svému osudu, leč ukázalo se, že letištní personál při odbavení pouze ztratil elektronickou visačku od mého batohu, a málem jej odeslali na druhý konec zeměkoule. Když jsem odpřísáhl vlastnictví svého batohu, naložili jej do letadla a mohli jsme letět.

V Glasgow už nás očekával Vojta. Trochu složitější byla navigace po letišti, než jsme se potkali, ale pak už šlo všechno jedna báseň. Zajeli jsme na kolej a v době kolem oběda jsme vyrazili na obhlídku města. A viděli jsme: univerzitu, skotskou svatbu, nákupní ulice, katedrálu, hřbitov za katedrálou, nějaké ty secesní budovy (3) co v Glasgow "stojí za to", radnici, nádraží a možná ještě něco co jsem už zapoměl. Mno prohlídka byla dlouhá a únavná na druhou stranu zábavná až napínavá (například do katedrály jsme vlezli 20 minut po zavíračce). Jo a co ještě stojí za zmínku, celou dobu nás doprovázelo slunce ... Není to zas tak divné, ale přeci jen ve Skotsku?

Petr: Doplňuji, že celé Glasgow je stavěno z šedé žuly, která vlivem smogu tmavne, což dodává městu velmi temný místy až ponurý nádech. Obzvláště nemocnice, obludná černá stavba s výhledem na vedle stojící katedrálu a velký městský hřbitov plný šedočerných náhrobků, neskýtá ideální prostředí k uzdravování. Naopak velkorysá pískovcová novogotická univerzita budí dojem, že se tu musel natáčet Harry Potter.

Mno a večer ... Večer jsme strávili na koleji. Vojta bydlí na koleji v buňce pro 5 lidí, do jeho pokoje se nás vešlo 3 a to blbě. Zabrali jsme tedy kuchyň a místní trošku usurpovali ... Dodatečně jim děkuji za nás za všechny, že to vydrželi a hlavně Vojtovi, že si to vzal na triko. Jo a co stálo za to ... "Když Pausa nechal doma přehrávač, tak já tu nechám reflex." Dušoval se Petr, ... to bylo ještě stesků, že jsme ho nevzali s sebou.

12.4.2009 - Edinburgh v Braemaru

Pravdou je, že předchozí večer jsme trávli plánováním toho co podnikneme v našem týdnu, vymezeném příletem a odletem. Jako rozumná varianta se jevilo vyrazit do hor, ale protože jsme nenalezli vhodný spoj ani na túru přes Ben Nevis ani na túru skrz pohoří Cairngorm rozhodlo se, že vyrazíme do Edinburgu a hory sfoukneme během týdne. Ráno jsme pobalili a vyrazili na autobusák. Když jsme tam dorazili, všiml jsem si, že zrovna jede bus do Aberdeenu (ze kterého se dalo dostat na Cairngormy). Inicioval jsem Vojtu k nákupu lístků, ale v tom spěchu jich koupil jenom 7. To byl docela vtip, nezaskočilo nás to a Petr si promptně koupil jízdenku u řidiče, abychom náš spoj už zbytečně nezdržovali.

Do Aberdeenu se jelo dlouho. Zahráli jsme Stupido. Prospali se. Koukali z okna. Prospali se ... Ale pak už jsme tam byli. Dokonce jsme měli takovou kliku, že ten náš Braemar byl v dosahu příměstské dopravy. Bohužel bus, který jsme si vyhlédli končil o vesnici (20 mil) dříve. A to znamenalo, že když nás řidič vyhodil z autobusu a vysvětlil nám, že se tu čeká 2 hodiny na ten co jede po něm až na konečnou, výskali jsme radostí. Po druhé jsme výskali radostí, když jsme vytáhli batohy ze zavazadlového prostou celé od nějakého oleje. Nezbývalo než se uhchýlit do místní hospody a čekat. A protože Češi jsou v Británii národ chudý, bylo jen na jedno pivo pro každého. Obsluha pouze na baru, zato naprosto nekuřácká hospoda (ostatně jako každá jiná v Británii). Čas odjezdu se blížil a tak jsme ještě v rámci šetření jídlem (a jako, že ho v nastávajících dnech nebylo málo) zašli do fast foodu. Zde zaznamenáváme první kontakt s Huggisem.

Petr: Za tuto večeři je třeba přičíst zásluhu Pauzovi, který se nenechal odradit všeobecně panujícím pohrdáním fast-foody a nekompromisně nasměroval naše kroky k ceduli "Huggis - take away." Děkujeme. Verča ještě na poslední chvíli podlehla mýtu o deštivém Skotsku šířeném několika nejmenovanými škarohlídy a koupila si zcela zbytečně pláštěnku na batoh. Snad ji ještě někdy užije v nějaké deštivější zemi, v Maroku, v Egyptě nebo tak.

Braemar byl dobrý začátek, ale náš průvodce přeci jen začínal ještě o kousíček dál - na parkovišti v Lin o Dee (cca 6 mil daleko). Kam jsme ale už do noci nedošli (páč cestování nás přespříliš zmohlo a noc na nás tvrdě udeřila). Trochu kuriózně působila britská telefoní budka uprostřed pustiny ale až na tuto výstřednost a kratší bloudění se už za večer nic zajímavého nestalo. Lehce sušší plácek na přespání jsme našli a ani jsme nemuseli daleko od silnice.

13.4.2009 - Bothy

Až tento den se ukázalo jak blizoučko jsme byli našemu parkovišti v Lin o Dee. Ráno jsme si však zpestřili dotazem "kdo jste vzal zápalky". Delší ticho a tupé výrazy v našich tvářích naznačovali, že brzo zemřeme. Musela se delegovat skupina somráků (uhlík a vojta), která vyrazila do poslední vesnice, kterou jsme včera míjeli. Vrátili se veselí, ale bez zápalek. Prý jim babi nabídla čaj místo nich. Pausa se chopil vesla (jako náš lingvista v záskoku) a stopoval auta jako o život a somroval a somroval. Když uviděl domek, vyrazil ke dveřím prosit alespoň o jedinou sirku. V tu chvíli se však Vojta smiloval a přiznal se že pátrání po zápalkách bylo již v předchozí epizodě úspěšné. V Lin o Dee je zajímavý záchod a pláž, ještě zajímavější je však dezinfekční přípravek na místních suchých záchodech. Ten ocenili opravdu všichni (teda až na mě, Pausu a Vojtu). Naše cesta mohla začít, dosáhli jsme počátku ...

Před našimi zraky se rozkládala pravá ledovcová skotská bažina na míle neosídlená. Zprvu jsme vyrazili po řekněme pěší dálnici. Po cestě jsme crossili řeku a někteří z nás za parného jarního dne neodolali a museli se vykoupat. Bylo to osvěžující. Dálnice po několika mílích u lovecké aristokratické chatičky končila, tam jsme také poobědvali - jídlo pečlivě rozdělené na osminky protože jsme ho vzali nějak málo. Cesta zmizela a skákání z ostrůvku na ostrůvek, z drnu na drn se stalo osudným mě, mým hodinkám a Verče. Copak já, jen jsem si umazal batoh a zadek. Zato hodinky dostali headshoot ve formě vytržené osičky (už to asi nerozchodí). No a Verča, obětovala jediné boty, které jí pak provázeli další 3 dny úplně mokré.

Petr našel švýcarák.

Petr: Šel jsem první asi sto metrů před ostatními a fotil. Po chvíli se přede mnou nečekaně objevila necelé dva metry široká strouha, kterou bylo třeba překonat. Rozhodl jsem se pro skok a asi deset metrů proti proudu jsem našel ideální skokánek. S odvahou sobě vlastní jsem se rozběhl i s krosnou na zádech maximální rychlostí, odrazil se a dopadl na všechny čtyři bezpečně na protějším břehu. Cítil jsem nicméně, jak sebou obsah kapsy s foťákem při dopadu trhl kupředu; zkontroloval jsem jestli nic nevypadlo a přesně v místě, kde by případně skončil vržen obsah mé kapsy, ležel v trávě ukrytý nožík švýcarké armády. Jak se tam jen ocitl? Vzhledem k tomu, že skupinka, která šla tímto místem před námi, podle vlastních slov žádný nůž neztratila, rozhodl jsem se ponechat si jej jako trofej z výpravy.

Kolem 5 pm jsme byli v cíli - Corrour bothy. Vlezlo se nás tam 10 a ještě nepraskala ve švech. Pravda že zatopit nebylo čím a svítit jedině když jsme od kolegů vysomrovali svíčku, zato tu byl velký hrnec (takže se udělal kotel špagátů) a alespoň přes noc teplo. Večer byl kouzelnější, když k našemu sídlu zavítal "jelen". Téměř se dal krmit a fotografové naší výpravy neváhali a hned jsme se s ním zvětšnili.

Petr: Zevrubné pozorování posléze ukázalo, že "jelen" je ve skutečnosti laň, která chodí navečer k bothy i se svým kolouchem olizovat zubní pastu vyplivnutou cestovateli.

Což ukazuje, že je evolučně výhodně čistit si před spaním zuby. Třebas i použitou pastou. Tak si to děti zapamatujte.

14.4.2009 - Ben Macdui

Houby je platné to, že umíte rychle balit, když je vás 8 a nejste domorodec co po kopcích běhá jak kamzík. Pobalili jsme si, pojedli (po osminkách) vyrazili jsme. Kolegové co s námi nocovali byli stále ještě "v pyžamu", když jsme vyráželi. Náš výstup ale nebyl nic moc, než jsme se nadáli domorodci proběhli kolem a když jsme dělali 3. přestávku běželi kolem nás už zase dolů. Přepakovali jsme Verčin erár do našich batohů a trošku ji poupravili nastavení zad ... Nevím jestli to pomohlo, ale psychicky snad jo. Na kopečku fučelo a ne zrovna málo. Jenže Vojta naprosto propadl fotografování a tak nebylo vrcholu, kde by nebylo nutné udělat vrcholovou fotografii. Ben Macdui nevyjímaje. Sestup dolů sliboval zvýšení rychlosti. Směrů bylo na výběr - shalter stone, nějaká bothy co podle vyprávění má trošku pobořenou střechu a díru ve zdi a nebo cokoli jiného. Zvolili jsme cokoli jiného ... Chvilku jsme ťapali po hřebeni a málem si ani nevšimli, že cca 15 metrů před námi je sněhový útes. Druhá korekce směru však již vyřešila problém s orientací a nad zamrzlým jezerem jsme o několik málo minut už mohli poobědvat. Druhé jezero (cca o 150m níže) už zamrzlé nebylo a tak zase nějakého vola napadlo, že bychom se mohli vykoupat. Sám musím říci, že voda co "kouše" moc ke koupání není. Osvěžující to bylo, ale že bych se umyl? Za zmínku stojí i Petrův hridnský čin, kdy se málem utopil, ale svoji premiéru v ledové vodě zvládl na jedničku. Jezero jsme obešli a už se chýlilo k večeru. Rozhodli jsme tedy, že přenocujeme na kraji jezera. Nebylo sice snadné najít suché bezvětrné místo, kam by se vešly 4 stany, nicméně nakonec nefučelo, takže to nebylo zas až tak důležité. Fazole. Reorganizace bydlení, tak aby bylo ve stanech tepleji (prý když budeme spát po 3)

Petr: Tak tady musím vyslovit zásadní korekci: Předně o tak hrdinský čin zase nešlo. Když ostatní vyslovili záměr jít se vykoupat v onom ledovcovém jezeře, stejně jako při minulém koupání jsem se ohradil, že nemám plavky. V odpověď se mi dostalo, že nás tu stejně nikdo neuvidí, obzvláště vzhledem k očekávané teplotě vody. S jistými pochybnostmi jsem musel uznat oprávněnost tohoto postřehu. Avšak také jsem neměl ručník a uznáte, že koupat se v jezeře s teplotou vody blízkou nule, když nevíte, do čeho se pak utřete, je poněkud hloupé. Ostatní si nicméně vyložili mou námitku jako pokus zbaběle se koupání vyhnout. Pouze Gimli nepřestal věřit v mou statečnost a ochotně mi nabídl ručník svůj. Nyní již osvěžujícímu zážitku nestálo nic v cestě. Pěkně jsem si v jezeře zaplaval – bylo to velmi příjemné.

15.4.2009 - Cairngorm

Musím se přiznat, že naše výprava nebyla nijak hrdinská, heroická, drsná, prostě nic o čem by se dal točit film. Ani kouzelníka jsme neměli. Možná i z toho důvodu jsme nevyrazili zachraňovat svět, ba dokonce ani zabít draka. Naším cílem bylo zkrátka přejít pohoří Cairngorm. Shodou náhod, jistě ne proto, že bychom se báli vody, je to nejsušší místo ve Skotsku a tak už třetí den na naší výpravě nepršelo. Ráno byla obloha jako jezero. Možná jezero bylo jako obloha. Nebo jezero bylo jako zrcadlo a obloha byla jako obloha. To už teď zpětně nedokážu určit. Každopádně takové počasí svádí k hrdinským skutkům. První se ozval Vojta. "Co kdybychom dneska ještě přelezli tu horu po které se to tu jmenuje?" zeptal se. Nevrlé mručení mu bylo odpovědí a tak se pustil do vyjednávání postupně s každým z nás. Ukázal nám mapu, barvitě popisoval, co všechno uvidíme, kolik draků zabijeme a jak je to důležité pro svět. No popravdě kdo by se na takové vyprávění nechytil, že?

Vyrazili jsme směr Cairngorm. Začátek byl sice návrat k prvnímu konci jezera, ale ono u toho jezera zas tak špatně nebylo. U potoka, kde jsme smočili naše zapařené nohy (však jsem říkal, že pařilo slunce), jsme náš směr stočili do průsmyku vysoko nad našimi hlavami. Musím říct, že to byla jedna z nejhezčích částí naší cesty ... Dravá voda skákala po kamenech těsně vedle nás v nespočtu vodopádů. V průsmyku ležel sníh a tak nějak dokresloval kouzlo celé scenérie. Udělali jsme několi zastávek. Já sám bych dokonce řekl, že to nebylo kvůli čokoládě, ale proto abychom si užili tohle báječné údolí.

Na Cairngormu už to tak super nebylo, nejen že tam končí vleky (to je o trošku níž), ale taky tam pěkně fičí. Možná i proto je místní meteostanice vysouvací a jednou za čas provádí měření (pak zase zmizí někde v útrobách hory). Udělali jsme vrcholovku. Sestup k vlekům byl poněkud náročnější pro Verču. Petrovy to připomělo Myšlenku v Pyrenejích a snažil se tím Verču uchlácholit. Moc to nepomohlo, u lanovky to vypadalo, že Verča vezme první spoj, který pojede dolů. Neváhali jsme a využili místní pohostinnost. Dali jsme si čočkovou nebo mrkvovou polévku. Verče jsme domluvili (stačilo ji ujistit, že dole už žádný sníh nebude) a celé kouzlo okamžiku dovršili irskou kávou (eva čajem) na kterou mě Petr pozval (děkuji). Bylo kolem třetí tuším, když jsme vyrazili dál. Sestup byl hračkou dokonce i pro Verču a končil výhledem na stádo ... no jo čeho to vlastně bylo stádo? Tuším, že tomu Skoti říkaji Raindeer (opravte mě kdybych kecal). Přezul jsem se do sandálů a jal se užívat si místní mokřady bosky. Byl to zážitek, ale pohodlí pohorek je pohodlí pohorek. Cíl naší dnešní cesty se blížil až jsme nakonec dorazili do bothy na konci silnice. Osídlena byla dvěma skoty.

Petr: Cestu po sněhu s kopce si naopak výtečně užili Uhlíček s Pauzou, kterým nízká hmotnost a vysoká obratnost umožnily bruslit po umrzlém sněhu jako by stáli na běžkách. Byl na ně opravdu zábavný pohled.

Nasáčkovali jsme se drze dovnitř. obsadili většinu chaty a pomalu jsme se připravovali na večeři. Už podruhé za námi zavítal jelen a tentokrát se nechal i hladit. Jsou zvláštní ty zvířata ve skotsku. Skoti se snažili navázat kontakt, ale když ani láhev whisky nepomohla, šli jsme všichni na kutě. Za zmínku stojí ještě chrápání našeho kolegy skota. Já se vyspal ale byli i tací co mu to měli za zlé celý příští den.

16.4.2009 - Aviemore

Ráno nás uvítala mlha. Hurrá řekl jsem si pro sebe, tohle vypadá konečně aspoň trochu skotsky. Ostatní zanadávali jak je hnusně. Naštěstí výstup na první kopec ukázal, že v mlze se budeme potulovat celý den. Zavzpomínal jsem na WF na Králickém sněžníku, kde úplně stejně mlha tekla po kopci, fučel odporný vítr, ale bylo něco málo pod nulou. Možná i proto mi to teď přišlo jako procházka v růžovém sadu. Všude bylo hnusně jen v mojí bundě byl ráj. Mírně umrzaly prstíky a tváře a to je ten skvělý pocit...

Pravdou je, že s orientací už to bylo trochu horší. Měli jsme jít po hřebeni, ale občas se přeci jenom někdo vydal někam nazdařbůh do mlhy. A tak se raděj čekalo, vždycky když někdo zmizel. Musím říct, že tahle část výletu měla své kouzlo. A co je potřeba ještě dodat ... neměli jsme vodu. Tu jak se později (o hodně později, rozhodně později než bychom rádi) ukáže jsme nakradli v campu v Aviemoru. Přelezli jsme třetí vrchol beznadějně stracený v mlze a začali sestup. Mlha se rozplynula a my se ocitli v lese. Mapa ukazovala, že do Aviemoru budeme muset po pořádné oklice (a protože se oklikou nikomu nechce, pořádně jsme bloudili), a aby toho nebylo málo oklika byla pěkná dálnice vedoucí těsně vedle silnice. Nedalo se nic dělat ... V Aviemoru jsme natankovali vodu a zašli do nákupního centra. Zaměstnance infocentra jsme stopli zrovna když zamykali kancelář a vymlátili z nich odjezd autobusu do Perthu. Byl asi za 45 minut což krásně vyšlo na nákup a pořádný oběd/večeři. Vojta naplánoval destilerku, kterou jsme měli slíbenou a jelo se směr Pitlochry.

Pitlochry je městečko velké asi jako Aviemore, má nějakou tu sámošku (ale my už měli nakoupeno) a zastávku na autobus. Eradour Destilery byla za humny (přesně 2,5 míle za humny) a tak jsme vyrazili na cestu, abychom do devíti někde zakempili. Jaké bylo naše překvapení, že naše nocležiště objevil už někdo před námi a postavil nám ohniště (když půjdete po silnici pořád po hlavní tak vylezete na kopeček s lesíkem, tak tam) ... Na kraji lesa jsme tedy rozdělali oheň postavili stany, vypili víno a sežrali co se dalo.

Petr: Najít plácek na stanování s ohništěm působilo v zemi, kde každý čtvereční yard někomu patří, jako malé Boží zjevení. Oheň třeba i maličký má obdivuhodnou schopnost vnést do duší znavených cestovatelů jakýsi archetypální pocit bezpečí, pohody a souladu. Když se k tomu připojí dobrá večeře a dvě lahvinky vína, o veselý večer je postaráno.

17.4.2009 - Eradour Destilery

I člověk co nikdy nepil ví, že ve Skotsku se dělají ty nejlepší whisky. Těžko říct, jestli na to mají skoti talent, nebo prostě ostatní národy tu whisky tolik nepijou. Už jste slyšeli o nějaké české destilerce? Já ne. To jsou samé palírny nebo vinné sklepy, ale aby v čechách někdo dělal dobrou whisky to ne. Proto není divu, že tohle byl zážitek. Prvních pár věcí co nás upoutalo - destilerka je malá, bar vypadá jako v luxusní restauraci, takže si asi nežijí špatně a v neposlední řadě prohlídka byla zadarmo. Dál by se mělo zmínit, že průvodkyně byla naprosý profesionál, na to že to bylo v angličtině jsem se neuvěřitelně bavil. Vždycky když potkám takto žoviálního člověka mě to najednou zahřeje po celém těle. Do ruky jsme k tomu zážitku dostal sklenku whisky a to byla třešnička na dortu. Pak už se kolem vytvořila mystická atmosféra tohoto místa. Slyšeli jsme pohádku o vařených rybách vyskakujících z chladícího zařízení, o výrobě sladu, kvašení, destilování a nakonec desetiletém odpočinku. Celý tento okamžik pak dokreslila ochutnávka v místním baru, kde jsme byli náležitě poučeni jak s whisky nakládat (kdy s ledem a kdy s vodou, pro jaké příležitosti, ...). Okamžik se chýlil ke konci, ale tak nějak to k tomu neodmyslitelně patří. Vyrazili jsme na autobus z Pitlochry do Stirlingu.

Petr: Obzvláště mohu doporučit whisky zrající v sudech od Bordeaux — vyniká nádhernou vůní. Uhlíčkovi učarovala temná kouřová whisky, ze které se nám ostatním křivil úsměv. Zážitkem bylo porovnání dvanácti a pětadvacetileté whisky. Není to sice tak velký rozdíl jako mezi burčákem a vínem, ale skoro jo. Zatímco Pauza se zamiloval do pětadvacítky, Gimli dal přednost dvanáctce.

Busík přijel na čas. Na čas 14:18 to znamená, že jsme stihli i obídek z místního co-operative (tentokráte jsem šel nakupovat já heč a samozřejmě se to neobešlo bez nedůvěry v mé schopnosti, ale řekněte sami vy kritici - nakoupili jsme snad s Petrem špatně?). Bus ale měl jeden zádrhel - 30 mil do Perthu jel asi 1,5 hodiny protože nějaká stavební firma si řekla že uzavřít jeden pruh silnice bude dobrý nápad. V Perthu jsme tak jen přestoupili na autobus do Stirlingu a o půl šesté jsme tam vystupovali. Což znamenalo, že stihneme ten den už jen letmou prohlídku města.

Město dle mého a Petrova odhadu mělo max 40 000 obyvatel. Jeden úžasný hrad a opravdu malé centrum. Ve Stirlingu je také památník Williama Wallace, ale byl dost z ruky tak jsme ho nechali plavat. Za prohlídku určitě stojí hrad a několik paláců Anglické šlechty ve Skotsku (Argyll's estate, ...), pak je tu věznice, nemocnice a ohromny hřbitov (nejstarší hrob 1526) s kamenými holy hand granáty a pyramidou. Když se setmělo přišel i hlad a tak jsme našli na naší cestě už druhý fastfood a dali si Huggis. Petr to okomentoval, že na ochutnání to není špatné, ale ládovat se tím prostě nedá. My jsme zblajzli ohromnou porci hranolek jako nic. Vojta si dal Shashlik kebab. Pak už nezbývalo než vyzvednout batohy ze skříněk na autobusáku a jít si najít nějaké místo na spaní. Mohlo by se zdát, že ve 40000 městě se nedá jen tak kempovat, ale naše dlouholeté zkušenosti v tomto oboru opět ukázali, že dá. Byla to sice nivní loučka pro krávy, takže pěkně zasraná, ale na spaní to stačilo.

Petr: Ráno se ukázalo, že ve skutečnosti jsme spali u paty historického opatství Cambuskenneth Abbey (založeného léta páně 1140) jen asi dva metry od svaté půdy. Musel nad námi opravdu bdít Duch svatý, když nás uchránil prozrazení a probudil nás dostatečně brzo, abychom mohli tiše zmizet, než se město kolem nás probudí.

18.4.2009 - Edinburgh

Morálka některých z nás ale nebyla dostatečně velká na přespávání ve městě. Uhlí vstával v naprosto nekřesťanskou dobu jen proto, aby nás mohl kopat ze spacáku. Samozřejmě se to neobešlo bez neuvěřitelně velkého množství ironie, protože jinak by ho asi někdo zmlátil. Rozhodli jsme se, že když máme tolik času prohlédneme si ještě Wallacův památník. Na dětském hříšti pod památníkem jsme posnídali (musli, chleba) a u památníku pokoukali po okolní krajině. Protže bylo ale brzo ráno dovnitř jsme se nekoukli. Autobus jel v 9:45 ale ten jsme nestihli. Zvláštní co? U nás když člověk poklepe na sklo autobusu, tak mu otevřou a vezmou ho dovnitř. Ve Skotsku vám řidič zamává a prostě odjede. Vyrepovali jsme to u místního supervisora, že nás posadí na další autobus a také nám vysvětlil, že autobus nemůže zastavit, jakmile se jednou rozjede... Jiný kraj jiný mrav.

Zahráli jsme stupido a jali se nastupovat do dalšího autobusu. Bohužel však autobus zastavil tak blbě, že mu nešel otevřít kufr. Musel tedy trochu couvnout - a autobus, když se rozjede nemůže už zastavit. Petr se podivil, když zastavil a vzal nás dovnitř a tak byl supervizor osobně doběhnut (alespoň malá náplast na prošvihlý autobus).

Do Edinu to nebylo daleko, v autobuse jsme se rozdělili na tři skupiny. Hrad, parlament a město. Sejít jsme se měli v 15, 16, 17, 18 u hodin v národním muzeu. Já šel s Uhlíkem, Evou a Pausou do parlamentu - hypermoderní budova z roku 2004. Uhlí to jako správný architekt odsoudil, že je v tom moc symbolismu, ale mě se to docela líbilo. Pravdaže komu by se nelíbila budova za 400 milionů liber :o) Napsali jsme pohledy a vyrazili do muzea. Tam jsme potkali Uhlíčka, který se procházel městem, ale ostatní nedorazili až do uzávěrky v 17 hodin. Musím říct, že kvalita muzea se pro mě dost zhoršila od posledně. Je více interaktivní a více pro děti. A nestihli jsme vypálit raketu :o( Napsali jsme poslední skupině, že se sejdeme na nádraží v 1845. Zbývalo trochu času a tak jsme nakoupili večeři a whisky. Pausovi na tom skoro praskla karta. Na nádraži jsme se skutečně sešli a v 1930 odjeli do Glasgow.

Petr: Verča, Vojta a já jsme dali přednost hradu. Jde opravdu o významnou stavbu, jež prochází celou skotskou historií. Součástí placené prohlídky (za nekřesťanských 12 liber) je povídání s průvodcem o historii hradu. Hrad pochází z přelomu tisíciletí a byl mnohokrát přestavován. Dobýván byl několikrát, ale nikdy nepadl ztečí. Jednou jej obléhatelé získali lstí a jednou pomohla dělostřelba. Po dlouhém ostřelování se tehdy zřítila jedna z obranných věží, v jejíchž základech byla jediná hradní studna. Posádka se poté vzdala. Dominantou hradu je původní románská kaple a velký trůnní sál s původním dřevěným stropem – samozřejmě bez jediného hřebíku. V době stavby sálu neexistoval nikdo, kdo by dokázal zaklenout tak velký prostor. Pomohli až stavitelé lodí, kteří postavili strop stejně, jako se stavěly lodě jen kýlem vzhůru.

Na hradě je také expozice skotských korunovačních klenotů. Klenoty jsou to velmi staré a pozoruhodné, přesto v porovnání s těmi imperiálními z londýnského Toweru působí tak trochu jako popelka vedle velkokněžny. Hradní kuriozitou je obrovské dělo Mons Mag pocházející z roku 1457. Toto dělo střílelo veliké koule o hmotnosti 180kg na vzdálenost až 3km.

Na hradě je také museum červenokabátnické jednotky skotských highlanderů a vojenská věznice s poutavým výkladem o dějinách vojenských trestů. Například v 18. století se jako téměř jediný trest v jednotkách červenokabátníků používalo bičování devítiocasou kočkou. Nejmenší trest za drobné prohřešky byl 50 ran a největší 2000. Tváří v tvář těmto číslům je člověk rád, že žije dnes a ne tehdy. Na hradě byli drženi i vojenští zajatci z americké války za nezávislost a je tam i památník obětí obou světových válek z řad skotských vojáků. Jeden z paláců je dodnes používán jako velitelství skotských pluků a sídlí tam i všeobecné vojenské museum.

Poslední noc u Vojty nám přinesla i možnost osprchování, kterou všichni ocenili. Našli jsme si spoj na letiště (musli jsme teda vstávat už ve 4:30, ale dalo se to zvládnout. Víno a bagety byli již v usínacím rytmu. Verča to dokonce zapíchla přímo v křesle. Všichni odsoudili moje černé olivy, ale evajs aspoň ocenila desertní muskat, který byl sladší než cecek. Byl čas jít spát.

19.4.2009 - letiště

Až budete ve Skotsku nakupovat whisky, počkejte si na duty free shop. Výběr je tam vcelku velký a ceny jsou tak o 2-6 liber nižší. Krvácelo mi srdce (ale zase ne moc). Petra jsme nasrali, že jsme na něj nepočkali když nakupoval, ale na Stanstedu se mu nálada zlepšila. Čekali jsme tam všehovšudy asi 5 hodin a to se stihne panečku věcí. Dominion jsme hráli asi 6x. Uhlíci a Petr si koupili fůru knížek a Eva s Pausou stihli obejít letiště. Musím říct, že ten předchozí přestup měl něco do sebe, ale své kouzlo měly oba. Já jsem se prospal 3 hodinky v letadle (což se o ostatních říct nedá, protože v letadle je spaní dost na prd) a pak už jsme byli v Praze.

Tady to všechno končí. Nebylo to zas tak moc romantické, ani poetické na druhou stranu jsme toho stihli vcelku maximum co se dalo. Děkujeme tímto Vojtovy za poskytnutý azyl a čas. Co ještě stojí za zmínku - když chcete v briánii cestovat autobus pod 5 liber se v postatě sehnat nedá - jenom na letiště ten speciálek stál 4 libry. Cesty nás vyšli na 60-65 liber a celý výlet se vešel i se vstupy do 150 všem (myslím že erár byl za 115 nebo tak něco). Se současným kurzem libry (30Kč) a s letenkami cca 9000 Kč.

Petr: I já připojím pár rad pro budoucí poutníky. Předně, o cestování do Skotska panuje mnoho mýtů, polopravd a omylů. Zde je seznam věcí, které ve Skotsku opravdu potřebovat nebudete: zejména si neberte pláštěnku ani deštník, zapomeňte i na nepromokavou bundu a pláštěnka na batoh je dobrá leda k sezení na pokálené louce. Opalovací krém na pleš je naopak nezbytností. Navzdory fámám se hravě obejdete i bez repelentu a jiných prostředků proti hmyzu. Radši si vezměte pořádné boty a poctivý spacák. Pokud chcete někam dojít, nechejte doma všechny foťáky a místo nože si přece jen raději vezměte ten Reflex a taky čelovku, noci bývají občas proklatě dlouhé.