Sepsala: ©evajs

Španělsko - červen 2010

pondělí 14.

Po mnoha trápení s prezenací, mám připravenou ostrou verzi, bez videa, jenom se sekvencí obrázků a vyrážím na vražednou devátou hodinu si zkusit prezentaci k Šírovi domů. Když to dobře půjde, mám slíbený dokonce i varhaní koncert. Prezentaci jsem stihla za 17 minut. Dostala jsem pár dobrých rad, co zdůraznit, kde zpomalit a co se vyslovuje jinak. Šír se mě snažil uklidnit, že je to dobré, že to bude pěkná prezentace, doteď ani nevím, jestli kvůli tomu abych nebyla nervózní a nebo kvůli tomu, že si to opravdu myslel. Po varhaním koncertu (opravdu bych nevěřila, že se toho člověk může z nuly naučit za půl roku tolik...), jdu na zkoušku. O očekávanou dvojku (moc jsem nestíhala) jsem ani nemusela moc bojovat. Bylo to ještě malinko lepší prý. Odpoledne poslední připravy jako půjčení průvodce z knihovny a dodělání restů, které jsem odkládala.

Úterý 15.

Dopoledne stihnu jenom sbalit, vyměnit prachy a odjet na letiště, jedu cca o 40 minut dřív, ale kupodivu potkávám Šíra ve stejném autobuse. Jede s námi i revizor a nachytá Šíra, že nemá koupenou lítačku. Toto pěkně začíná. Na letišti nás nutí odbavit se u automatu, ale i to nakonec zvládnem a čeká nás bezproblémový let. I na přestup máme tak akorát času. Šír si připravuje talk a já Lipnici. Na letišti nás čeká taxi a odveze Šíra rovnou do hotelu. Já se přifařím, ale taxík nakonec byl stejně zadarmo. Můj hostel je na druhém konci města. Najít ho není problém, problém je, že recepce otevírá až za hodinu. To by taky nebyl problém, koupit večeři a pokochat se vlnami moře je na hodinu akorát. Problém je, že hotel recepci nemá. Ale nakonec donutím jednu Španělku ze zavřené restaurace aby mi otevřela, rukama nohama a papírem s rezervací se nakonec dohodnem, že mi dá i klíče od pokoje. Pokoje je trojlůžák a trochu se rozpadá. Ručník je špinavý a jediný vzduch se dostane rozbitou okení tabulkou balkonu. Ale na druhou stranu výhled mám na moře:-)

Středa 16.

Ráno nemůžu dospat, rychle sním snídani a ještě jednou si zkouším talk. Venku je slejvák. Šír mi psal, že konference je u něj v hotelu. A je to pravda, konečně první lidi, co umí anglicky. Nakonec je tu asi 20 číňanů, asi 20 evropanů a docela klidná atmosféra. I jeden Čech, co pracuje v Israeli. Michal i Šír mě uklidňují. První talk je tak strašný, že Šír po něm září. Po coffee braku, jsem na řadě. Ani to nebolelo. Asi to nebylo úplně moc dlouhé. Ale Šír to zhodnotil, jako průměrný talk. To na začátek není špatné... A můžu si to začít užívat. A že je co. Oběd má 3 chody, salát, rybu, dezert, pak přinesou ještě kávu. Na stole je víno, pečivo i voda. Číšníci čtyřhvězdičkové restaurace jsou opravdu profíci. Atmosféra se pomalu uvolňuje. Večer nás Šír zve na svůj apartmán, dozvídám se, že nejen já, ale i Max je undergraduate student. K večeri zůstávám u melounu, oběd byl tak velký, že nemám hlad.

Čtvrtek 17.

Rutina, přednáška, coffee break, trochu seznamování, přednáška, oběd, přednáška. Za zmínku stálo snad jenom shánění bomby s plynem. To je ve Španělsku vždycky sranda... Na informacich, mě poslali do sportu. Ve sportu paní mávala rukama mluvila Španělsky a pak udělal do mapy křížek. Na daném místě jsem našla obchod, kde prodávaly karmy, plynové sporáky a podobné:-) Po večerní exkurzi byla luxusní večeře v ciderii. Cidr jsme si mohli čepovat sami do džbánkům a po ochutnávce všeho typického španělského přišlo syrové maso a horká cihla, kde jsme si ho měli smažit. Pro odolnější jedince se končilo panákama něčeho typického, ale chutnalo to jako sladká becherovka. Konečně jsem měla výhodu, do hotelu minuta a ne 20 jako ostatní:-)

Pátek 18.

Konference končí všichni jsou nadšeni mým plánem jít na týden do hor a obdivují mě. I počasí se vylepšilo, už je na kraťasy:-) Akční zážitek je zaplatit hotel, po domluvě rukama nohama najdu v kuchyni s nožem kuchaře, co umí anglicky. Zavolá někam a řekne mi, kolik mám zaplatit. Dokonce mi dal i paragon. S gimlim máme sraz v Santanderu, já tam jsem ve čtyři, on tam bude v devět, ale já musím ještě sehnat bombu. Už mám na ně plán, přesně jsem se ho držela a vyšlo to. Došla jsem na informace, kde uměli anglicky. Oni se chvilku dohadovali, pak mi poradili obchod. Nedala jsem se vyvést z míry a řekla jsem jim, ať tam zavolají, jestli je tam opravdu mají. A ono ne. Ale poradili obchod, kde už bomby měly. Železářství. To je ten správný obchod. Ted už si můžu prohlížet město, se zmrzlinou se kochat mořem a a čtyři hodiny flákat. Tesně než dorazil gimli, tak jsem na koupila, výběr nic moc, takže jídla máme docela málo. Protože je pozdě, kupujeme víno, sýr, olivy a vyrážíme na pláž. Na pláži ani noha, sice nejdřív protestuju, ale nakonec je to docela fajn, naučila jsem se, čemu se říká v Capoieře martelo. Ve chvíli, kdy se uložíme ke spánku, říká gimli „Hele traktor, kam asi jede?“ „ A co když jede na pláž, v Castru jsem taky jeden na pláži viděla.“ A ono jo. Přesunuli jsme se mezi skály, ale po lahvi portského jsme nějak zapomněli na boty. Traktor nás vzorně objížděl a ani boty nám nezasypal (jak jsme ráno zjistili).

Sobota 19.

Ráno nás vzbudili uklízeči odpadků. Ani ti nám naše boty nevyhodili. Asi tu lidi spící na pláži tolerují. Vyrážíme na nákup sváči a na bus do Potes. Bus samozřejmě jede o půl hodiny později než nám našel idos a řekli na informacích. Lepší o půl hodiny později než dřív. Rozhodli jsme se vystoupit v La Hermida a vzít to nejkratší cestou do národního parku. Dole je vedro, čím jsme výše, tím je ošklivěji a cca 800 metrech začne mžít. Cestou dostávám první lekci házení, aby si zas nehodila batoh do potoka. Postupně stoupáme do Bejes a dál po cyklostezce. To je opravdu zlo, protože člověk vydrží jít celý den po jedné straně kopce. Těsně před chatou je na cestě stádo ovcí. Mají s sebou tři ovčácké psy, kteří na nás štěkají. Protože mám strach, snažíme se je podejít, což se nám nakonec i povede, ale nevím, jestli to bylo nevyhnutelné. V chatě (Caseton de Andara, 1725 m) na nás čeká správce, lámanou angličtinou z něj vytlučeme, že chata je plná, ale vejdem se. Venku si ohřejem čočku, a vyrážíme zabrat místa. Hosti mají objednanou hromadnou večeři, to jsou služby, takhle v horách, panečku! Shodneme se, že si tak dvě hoďky schurpnem a pak budem dělat Lipnici, ale jako později ještě několikrát, spíme jako zabití až do rána.

Neděle 20.

Ráno je stále hnusně. Zase se vnucujem s placením, nakonec si od nás správce vezme 10 eur a dá nám k tomu zadarmo lahev vody. Mlhou vyrážíme nahoru. Nahoře je hodně sněhu a málo vidět, cestu před náma naštěstí ale někdo šel. Takže nahoru nakonec trefíme, ale dolů to moc nejde. Všude útesy, kompas ukazuje pokaždé jinak, mapa je nepřesná, bloudíme přes hodinu, ale nakonec odhadnem nejlepší směr a pomalu klesáme. Klesáme hrooozně dlouho a hrozně pomalu, moc mi to nejde s batohem. Dole je asi 1200 m. Motivační je, že se rozjasnilo, jenom vršek (2275) je v mlze, vidíme chatu, kam jdem. U velkého kamene cestou si dáme přestávku a dolezem k chatě (Refugie – Hotel de Aliva, 1670), vede tam i silnice a je to obrovská prázdná kamenná stavba. V restauraci vyrepuju první pivo a dohodnem se i kde si můžem natočit pitnou vodu. Chata je tak velká, že raději jdem dál. Na rozcestí váháme, jestli jeskyně (na rozcestí), nebo refugie nad lanovkou, která je zadarmo (cca 15 minut dolů z kopce) a nebo refugie, která je 4 km a 300 m převýšení. Je sedm večer a světla dost, ale sněhu taky a to docela zpomalí. Nakonec to risknem a jdem nahoru. Celou cestu se dohadujeme, jestli ta věc na vrcholu je observatoř a nebo refugie. Nahoře se dozvídáme krutou realitu, je to refugie – Refugio Cabana Veronica, 2325. Bydlí v ní správce, poustevník největšího kalibru. Chata má tvar polokoule o poloměru asi 1,5 metru. Snažíme se ho ignorovat, ale je mu úplně jedno, že mu vůbec nerozumíme a furt mele. Má tu i nějakou vysílačku, solární panely, bombu s plynem, vodu ze sněhu. V nestřežený okamžik si lehnem do postele a na dvě hoďky si zdřímnem. Tentokrát jsme se ale probudili v noci. Pán totiž spí s otevřenými dveřmi. Vevnitř táhlo a mohlo být dobře 10 stupňů i míň. Gimli mě strčil na kraj a konečně jsme mohli spát, mě přestalo být vedro a jemu zima.

Pondělí 21.

Ráno, když jsme odcházeli, horal za námi vyběhl a mával na nás. Nakonec jsme zjistili, že chce zaplatit. Pak už nám nic nebránilo jít dolů. Dneska nás čekal jenom sestup, ale zato až do 500 m do Cain. Sníh byl tak zmrzlý, že se nepropadal, takže se šlo krásně, jenom se nedalo moc jít po hraně, protože to klouzalo, obzvláště ne gimli, který měl jenom tenisky. Vyžehlil si to nápadem, že do údolí sjedeme po karimatce. První jízdu, cca 50 metru moje karimatka málem nedala, dole byla už úplně průhledná. Ale najezdili jsme se ještě hodně, sníh byl potom měkčí a už nedřel karimatku, zato lítal všudo do obličeje a za triko. Přestal být až asi ve 2000. Samozřejmě jsme se špatně koukli a sestup nebyl jenom sestup, ale občas i výstup a tak klesání nebylo tak pohodové, ale měli jsme na to celý den. Cestou jsme se vykoupali (konečně po 3 dnech) a užili jsme si nádherný výhled na údolí. Dole jsme si dali na posilněnou pivo a vyrazili jsme hledat místo na přespání. Samozřejmě nikde nebylo, ale krom Španělů, jsme potkali i jednoho pána, co stál u Holandského auta. Ani okamžik jsem nezaváhala a šla se ho anglicky zeptat. Nezklamal. Ani my jsme ho nezklamali, když jsme mu řekli, že ve vesnici nikdo neumí anglicky. Nakonec se s místňákem dohodl, že tam asi nic takového není a že za stanování v národním parku je 400 euro pokuta. To nás přesvědčilo a rozhodli se pro ubytovnu. Ta byla plná, majitel na slovo camping reagoval tím že nám ukázal zahradu. A fakt nás tam nechal. Tak jsem poprvé spali pod celtou.

Úterý 22.

Změnili jsme plán a místo přechodu druhé poloviny hor, jsme to vzali kaňonem zpět. Úchvatné pohledy, cesta byla celých 12 km vykopaná ve skále, vedle nás tekl akvadukt do nějaké elektrárny. Nepopsatelné a nevyfotitelné, protože foťák v horách promrzl a vybila se mu baterka:-( Po kratším načerpání sil (Víte, co vám dají když si objednáte tortilu? Bílou bagetu s vajíčkem vevnitř.) v Puente Poncebos stoupáme nahoru podél potoka poledním Španělským vedrem k lanovce v Bulnes a pak do sedla. Refugii zavrhnem a pokračujem dolů po silnici do Sotres. Opět nemilé překvapení, ne všechny vrstevnice byly dolů, jdeme k řece a pak zase 200 do Sotres, hned u vjezdu do města je směrovka na Albergue, kde se potvrdí i známé pořekadlo, že někdy méně je více, totiž pokoj za 12 eur má asi 30 postelí a příslušenství, pokoj za 15 eur má postele 4 a příslušenství na chodbě. Samozřejmě jsem v tu ránu zapomněla, že mám hrozný hlad a šla do sprchy... Ale i večeře u zapadajícího slunce na terase přišla. Když jsme se vraceli do pokoje Španělka se nás snažila donutit umýt čistý ešus, ale gimli je poslušný a tak ho raděj umyl, než aby odporoval.

Středa 23.

Sprcha, stejně jako zápraží se osvědčilo a tak to opakujeme i ráno. A vzhůru (a větší část dolů) po silnici do Trevisa. Cestou nejzajímavější bylo údolí a krávy na silnici. V Trevisu je bylo skvělé odpočívadlo – u pramene a se stínem. U balíčku sušenek se nemůžeme vynadivit, že jima Venda dokáže tak opovrhovat. Než slezeme úplně dolů do Urdonu, máme ještě šanci vidět ptáky, kteří vypadají jako orlosupi (na tabuli to samozřejmě bylo jenom Španělsky) asi tak 5 metrů od nás. Protože nám došel opalovací krém cestou dolů jsme se (hlavně já) hrozně spálili. Pospícháme, protože nevíme, kdy nám jede autobus. Ale v Urdonu není žádný jízdní řád. Signál taky ne, tak jdeme po silnici cca 2 km do La Hermidy, kam jsme přijeli. Na zastávce visel jediný jízdní řád o rozměrech asi 10 x 5 cm. Na něm bylo napsáno, že autobus jede v 16:15. Ale vydedukovali jsme, že je to z konečné. Tak jsme si sedli na hodinu do hospody, kde nás jako nehodné hosty, co si dali jenom pivo a ne jídlo, ignorovali. Pak následovalo asi 20 minut ostražitého hlídání všech autobusů, co projížděli, až to konečně byl i ten náš. V Santanderu jsme měli jasný plán: zmrzlina, nákup, moderní stadion, pláž. Pláž byla plná teenegerů, kteří z nejbližšího supermarketu proudili v davech s igelitkami plnými coca coly. Opravdu, tady to žije. Tak plnou pláž jsem neviděla. Došli jsme tedy až na pláž nejvzdálenější od této plné a v postupně umírajícím hovoru jsme usli, samozřejmě poučeni prvním dnem – na trávníku nad pláží, aby nás nepřejeli traktory.

Čtvrtek 24.

Ráno mělo být flákací a taky bylo, po tom, co se probouzíme, si dáme snídani ve spacácích, pak se jdem koupat do moře a využijeme i místních sprch se sladkou vodou. Mezi nejteplejší moře to určitě nepatří, ale pár metrů se uplavat dalo. Když nám uschly mokré batohy od rosy, vyrazili jsme na nádraží. Autobus nám ujel, protože jsme neměli jízdenku, ta se musela koupit na přepážce, což jsme stihli asi 3 minuty po odjezdu. Tak jsme ještě hodinu a půl dumali nad Lipnicí.

V Bilbau na nádraží měli i informace a na nich jsme dostali seznam hotelů. Vybrali jsme nejlevnější ubytovnu, ale i ta měla internet a snídani v cenně. Dokonce uměli i anglicky a to líp než já, totiž paní se nás ptala, jestli jsme poutníci a tohle slovo jsem opravdu neptala. Vlastně všude na naší cestě jsme potkávali poutníky do Santiaga, zřejmě je to docela populární. Ještě v podvečer jsme vyrazili do Guggenheimova muzea, to tu popisovat nebudu, protože to by bylo na dlouho. Zrovna tam měli výstavu Anishe Kapoora. Snad první z moderních umělců, co mě zaujal. Dál nás to táhlo na prohlídku starého města (to v jejich podání znamená cca z 18. století). Bohužel největší krytá tržnice v Evropě byla v rekonstrukci a tak jsme museli večeři lovit v Carrefouru. Poslední mapou doporučovaná byla nákupní zóna Bilbaa, i tam jsme našli raritu. Křižovatku, kde přechody vedly i křížem (tedy byla chvíle, kdy všechny auta stály a všichni chodci šli...).

Pátek 25.

Batohy jsme donesli do úschovny, kde jsme na skříňky postavili bombu s plynem. Zmizela, ale buhví jak. Do příště si musíme nastudovat, kam se legálně smí vyhazovat bomby... Dnešní dvě muzea – muzeum býčích zápasů a muzeum basků, byla obě pouze Španělsky (přestože většina návštěvníků mluvila (jenom) anglicky). Pak už jenom nákup suvenýrů a odjezd na letiště. Bezproblémový let zkazilo jenom zpoždění letadla z Frankfurtu do Prahy, takže jsme doletěli až v 00:30. Ve Frankfurtu sice měli kávu zadarmo, ale ani to nevykompenzovalo hodinu a čtvrt cesty na kolej.