Sepsal: © Gimli

Španělsko 2009 - La Nucia & Pyreneje

Mideival market Andreje, Carlose, Gimliho, Jany, Lukáše a Marcely, posléze putování Carlose, Evy, Gimliho, Pausy a Pedra
... v minulém díle jste viděli

Bylo nebylo, přišel jednou Andrej a říká: "Tak nám nabídli trhy v La Nucia. Jeli byste?" Zde míněno Johnny a Carlos. Mno popravdě nebylo nad čím dumat. Když vám někdo nabídne atratkivní dovolenou a ještě vám ji zaplatí ... rozhodněte se sami. Nehledě na to, že Andrej to všechno vymyslí a zařídí za nás a my si povezeme pouze vlastní já.

Na Andeje je prostě spoleh sežene kámoše, sežene zajímavou dovolenou, sežene baby.

Půjčili jsme na naší dovolenou mikrobus, Renolta (o tom ještě jistě bude řeč) červená barva a místa asi polovina co posledně. Karel vznesl námitky, ale poněkud pozdě. Ostatní věřili, že to nebyla špatná volba. Do káry jsme se museli vejít.

Aby toho nebylo málo v duchu přísloví: "Podáš jeden prst a utrhnou ti celou ruku." Nám s Karlem přišlo dobré udělat si ještě kromě šermířské dovolené, dovolenou v horách. Po ruce byly Pyreneje. I nabídli jsme pár lidem tuto možnost také (nejlépe se umírá mezi přáteli). Že bychom se sešli v Barceloně a mikrobusem odjeli do hor. Pedro, Pausa a Eva využili nabídky a promptně si koupili letenky na stanovené datum. Nezbývalo než domluvit naší výpravě, že nás do hor chtějí hodit. Andrej nebyl pro ani proti (do hor se mu nechtělo - kupodivu, ale co s náma na druhou stranu, že?).

Cesta do La Nucie trvala 26 hodin jízdy, pár hodin spánku a 8 hodin generální zkoušky v parnu Španělského slunce. I předtím jsme samozřejmě urputně trénovali. Andrej sháněl plechy, já pochodně a Pedro dokonce jednou otráveně z tréninku odešel. Než jsme dorazili vše potřebné bylo nachystáno. Musím uznat, že Elvíra s Janem dělají trhy přinejmenším vkusné (i když ne tak tematické a levné). Naším úkolem bylo rozptýlit nakupující.

Připravili jsme 2 vystoupení. První bez plechů a tak abychom si jej užili. Druhé byla pohádka o rytířích v plechu. Uprostřed, abych samozřejmě neopomenul taneční vystoupení, bylo asi 15 minut tanců od věčně skvělé Chorey.

Tři dny trvaly trhy a třikrát jsme vystupovali v každém dni (19:00, 21:00, 23:00). A teď ta zábava ...

Den první 08/07/2009 - odjezd
Přinejmenším trošku hektické. Karel s Andrejem dávali do kupy poslední detaily. Něco šermovali, cídili plechy cca do 5:00 A.M. Já jsem musel napracovat 2 týdny v praci, takže jsem do 2:00 A.M. seděl v práci a od 6:30 pokračoval neúnavně dál.

V 18:30 odjíždíme od kolejí směr Zličín (nákup), Lochovice (zbroje). Na Zličíně se rozdělily úlohy. Lukáš s Karlem se jali nakupovat nápoje a to byla záruka, že piva bude dost. Nakonec jsme s sebou vezli 75l piva. Smutnější bylo skládání do auta, kam se piva nechtěla vejít. Rozebrali jsme je na jednotlivé kusy což se nám dvakrát vymstilo, když plechovka bouchnula a zasrala celý auto. Andrej a Jana s Marcelou pak nakoupili nejnutnější jídlo na cestu. Já jsem podstivě hlídal auto.

V Lochovicích jsme ozkoušeli zbroje a finálně naplnili auto (příště piva rozebírat až při této operaci), dál už nás čekalo jen 26 hodin cesty. Hans (naše GPS) nás trošku napálil kolem 2.-3. hodiny ranní, kdy jsme bloudili po německých vsích, ale až na tuhle patálii, jsme dojeli bez problémů. U Elvíry druhý den ráno nás čekala generální zkouška. Pivo teklo proudem, střídaly se kostýmy a my se aklimatizovali na místní vedro. Večer to mělo být naostro. A musím říci, že mi opět to první vystoupení s volným šermem přišlo nejlepší. Do večera jsme se tak nějak poflakovali, seznamovali a očumovali trhy. Spousta nových vjemů, spousta únavy, spousta piva.

Na noc jsme jeli do nedaleké školy a dokonce jsme dostali na přespání postele. Nezbývalo než zhodnotit den na pivu. Po cestě jsme si dali i éňo-ňůňo toustík (asi tam leží ještě teď). Škoda jen, že jsme šli tehdy jen já, Carlos a Lukáš. Vraceli jsme se po 2. hodině s vidinou růžových zítřků.

Den druhý 11/07/2009 - vrchol
Tuším, že ráno jsme se vzbudil a Andrej s Marcelou byli už dávno fuč. Nějak mě po včerejšku všechno bolelo a tak, než se vrátili z nákupu, jsem se pořádně protáhl. Když konečně velký šéf dorazil jelo se k moři. Nakoupili jsme víno, dali si kávu. Olivi s ančovičkou, třešňovou alkoholickou limonádu, ti otrlejší vikingové sušeného tuňáka a pak se šlo k moři. Kafe bylo jako moře a relaxace před další prací byla dostatečná. Práce pak podle toho vypadala. Jen mi nějak přišlo, že parta čechů zas tolik místní slavnostní atmosférou nenasákla. Plno veselých španělů úžasně reagovalo na naše nové číslo s plivnutím ohně, ale pro nás ... Ale vlastně kdo ví, měl jsem pocit, že místo nálady se nám tvaruje život a kdo může říci co je víc? Příjemné to rozhodně bylo.

Ten večer šli chlastat všichni. A protože nás sláva předcházela hned se nám začalo věnovat několik (popravdě téměř celá hospoda) místních. Andrej dostal pivo, Lukáš se naučil něco Španělsky. Janu pozvali na tanec a tak se všechno protáhlo ... nejvíc Lukášovi. Lekce Španělštiny asi nebyly úplně jednoduché poněvadž se vrátil až v 10 ráno, to my jsme to úhráli o 5 hodin lépe (a nebo hůře?)

Den třetí 12/07/2009 - krizový den
Ve světle nového dne spíš lépe. Když Andrej vzbudil Lukáše ve 12 hodin a vysvětlil mu, že se klidně může vyspat, Lukáš na něj nedal a vyrazil s celou partou na vodopády. Já a Karel jsme se museli začít starat o náš další výlet. Nakoupit nějaké jídlo bylo třeba a hlavně plynovou bombu, abychom měli na čem vařit. Tudíž jsme výlet na vodopády odmítli. Bohužel nám osud nebyl nakloněn a byla neděle, zavřeno. Bomba nebomba odebrali jsme se relaxovat do naší kuchyně, kde jsme si vychutnali pivo před vystoupením.

Byl třetí krizový den a my na vystoupení zesrali co se dalo. Sekali jsme se přes ruce, padali, když jsme padat neměli, trhaly se šaty. Zkrátka jsme si oddechli, že už je to za námi. Plánovaný odjezd hned po vystoupení jsme zvládli tak dobře, že nás i velký šéf pochválil. A protože už jsem dva dny nedělal nic jiného, než přesvědčoval všechny o tom, že přespat u Elvíry je dobrý nápad a všichni po vystoupení byli unavení, navíc nám v půjčovně povolili protáhnout naše vypjčení nakonec se tak stalo. Nakonec jsme tedy přeci jenom jeli z Barcelony mikrobusem.

U Elvíry jsme ještě povečeřeli a šli na kutě. Všechno bylo tak nějak na pohodu i ráno. Popili jsme několik piv, pokecali s našimi hostiteli, umyli se a vyrazili na cestu. Questem bylo sehnat jídlo a bombu. To se nám podařilo až za Barcelonou a ještě navíc to obnášelo nákup nového vařiče ale podařilo se. Projeli jsme Gordický uzel dálnic kolem Barcelonského letiště, kde jsme bez nejmenších problémů nabrali naše budoucí tři spolucestující. Dál už šlo všechno hladce. V Meranges (1536 m n.m.) jsme se rozloučili, děvčata litovala, že nemohou s nami, my zase nevědeli, kam narvat všechny ty věci. Asi ve 23 vyrazila každá skupina svou cestou.

Noční pochod do Refugi Malniu (2130 m n.m.) se podle plánu nevydařil. Naštěstí se podařilo zakempení kousek nad Meranges. Ukázalo se, že máme víno na každý den. Jídla bereme asi 1.5 krát tolik než potřebujeme, ale další nesnáze se neobjevili.

Den čtvrtý 14/07/2009 - stoupání
Skupina se aklimatizovala první den. Evajs úpalem a všichni stoupáním na Puigpedrós (2914 m n.m.). Refugi Malniu jsme míjeli někdy kolem poledne a zavzpomínali jsme si jak jsme tu posledně přespávali a bloudili. To ostatní byla sranda. Lezli jsme stále více nahoru až úplně pod vrcholkem jsme se střetli s krávama. Koně tu byli teda taky, ale o kus dál. Počasí bylo úchvatné, nebe bez jedného mráčku (jak jinak chytnout úpal, že?). O místě přespání se rozhodlo až v místě nazývanem Porta de Meranges (2636 m n.m.) v sedle pod Puigpedrósem. Evajs už nemělo smysl ten den tahat dál a tak jsme v nedaleké proláklině vybudovali stanoviště. Evu jsme tam nechali a vyrazili jsme na skály využít vybavení co jsme s sebou táhli (sedáky, lano, ...) Skalka to nebyla obtížná a dokonce na ní byl uvázaný jeden kurt, který jsme použili. Pausa to vzdal, my ostatní jsme si zkusili lézt po skále. Až na jeden padající šutr dobrý.

Vracejíce se zpátky první krůpěje oznámili změnu počasí. V pravdě netriviální změnu. Zvládli jsme uvařit večeři a při tom jsme koukali do údolí, kde blesky oznamovali krutou bouři. O několik chvil později jsme se měli ocitnout v této bouři. Večeřeli jsme tuším kuskus ale ruku do vařiče bych za to nestrčil. Krátce po dojedení bouře dorazila. Zprvu vítr a déšť posléze asi 10 minut krupobití. Neznámo proč naše místo se v době bouře zalíbilo i stádu krav a ty začali poplašeně bučet kolem stanů. Dus dus dus bůůůůůůůů ozývalo se všude kolem a někteří z nás se zalekli, že by si třeba kráva mohla stanu nevšimnout. Já věřil tomu, že kráva není úplná kráva a pozná stan. Karel s Pedrem to měli o něco komplikovanější, páč si od stanu natáhli ještě šňůrky (zde už bych nevěřil, že kráva vidí i šňůrky ... zvláště pak potmě). Kroupy měly velikost až článku palce. Občas jsem měl pocit, že prochází skrz tropiko, ale stan naštěstí nezklamal. Na mém pinguinu se objevila pouze malá trhlina nad předsíňkou, kterou snad napraví impregnace.

Když krupobití ustalo venku bylo bílo. Náš stan plul na vodě, ale naštěstí byl jako loď a nenabíral vodu. Hůř na tom byl můj batoh, ale šlo o jediné ztráty, které jsem ještě naštěstí zvládl druhý den na sobě dosušit. Usínání bylo znepříjemněno jen faktem, že já a Pausa jsme spali na alumatce, která jaksi odmítala pochopit, že pod námi má rybníček teplotu blíkou nule. Dál už se nic nestalo, já a Pausa jsme si vyleželi teplé místečko a pak už se spalo jedna báseň až do rána.

Den pátý 15/07/2009 - šutr záchranář
Ráno jsme počasí konzultovali ještě jednou. Díra v krabici od kuskusu velikostí kroupy mluvila za vše. Opulentní výlet obsahoval v dnešní snídani i čajíček. Trasa na tento den obsahovala průzkum místa, kde se ztratila naše poslední výprava. Tentokrát jsme lezli po hřebeni, sníh nikde nebyl a obloha zářila azurově. Lození po vršcích trošku přitížilo Karlovým kolenům a tak oznámil, že za údolí které bylo ve 3/4 cesty nepůjde. Šutr, kde končila naše předchozí výprava jsme s jistotou určili a pochopili, že o moc dál jsme se prostě dostat nemohli. V 60cm sněhu by to byl přinejmenším horolezecký výkon. Mno a co jsme předchozí den pracně stoupali, to jsme dnes klesali. Náš kemp byl nakonec ve 2030m n.m. a Karel si zde vyžádal oddychovou pauzu. Oběd se protáhl až na 15:30 nebo možná dýl. Měl jsem moc optimistický odhad. A hnedle po něm jsme už stavěli stany. Pausa, Pedro a Eva vyrazili směr trojbod Andorra-Francie-Španělsko, Karel šel prozkoumat skály, já psal zápis. Na večeři jsme se opět sešli na naší loučce.

Večer zpestřilo už jen zahánění krav, které znečišťovaly louku, ohýnek a lahvinka vína. Usínalo se tu báječně.

Den šestý 16/07/2009 - výlet
Karla jsme odsoudili k relaxaci. Ráno ještě navíc vyprávěl pohádku o parakotoulu, zvracení a průjmu a tak mu to nejspíše přišlo vhod více než den předtím. Zbytek výpravy tak odhodil batožinu a vypravil se na cestu po místních údolích a jezerech. Nevím kolik jsme jich viděli celkem, ale přes 10 to bylo. V tom posledním jsme se i vykoupali. Nejprve jsme stoupali do sedla v 2500m n.m. po GR11 a v sedle odbočili směrem na místní nejvyšší horu (kdybych tak vědel jak se jmenovala) 2864m n.m. Nakonec jsme nedolezli až na vrchol, ale výhled nebyl o nic horší. V údolí do kterého jsme měli sestoupit na nás čekalo mnoho jezer a civilizace. Poprve za dva dny jsme viděli silnici stoupající do Pas de la Cassa.

Jakmile jsme se tedy přiblížili parkovišti, množství lidí vzrostlo na třiceti nebo i více násobek toho co jsme viděli v pustině. U horského jezera se cachatli děti (jak někde na pláži) a na dece se tu válela celá rodinka. Odsoudil jsem je. Když se den zlomil v polovině obědvali jsme u druhého jezera v tomto údolí. Eva si nezapoměla sundat boty i ponožky a to tak obratně, že jednu ze svých suchých ponožek hodila do potoka. Parno nebralo konce. I já jsem nakonec musel klesnout a použít Pausův ochraný faktor 40 a stejně to nepomohlo (karel to hodnotil slovy - vypadáš jak Havajský domovník). Na dně údolí, tam kde se snoubí stezka se silnicí jsme uhnuli ostře v pravo, bylo třeba překonat hřeben zpět do našeho údolí. Sedlo mělo tentokráte 2707m n.m. Asi jsme tento den nastoupali nejvíc, ale bez báglů to byl jen přijemný výlet. Sestup jsme si zpříjemnili koupelí a focením mrtvé krávy v potoce. Pedro si málem rval vlasy, ale uklidnil se, když jsme sklesali na naší ranní trasu, kde se mu vyjevilo, že vodu pijeme z jiné řeky. Já jsem si zde uvědomil jak přecivilizovaný jsem. Kráva tam dle mého odhadu ležela ne déle než 1 den. Ještě měla oči. Cena toho zvířete se pohybuje tak 25-40 tisíc korun. Nicméně já nebyl schopen takové bohatství nijak využít. Moji prapředci by neváhali. Uřízli by si steak na večer nebo si stáhli aspoň kůži na nové boty, ale naše skupina nebyla schopna zdaleka ničeho podobného. Nechali jsme krávu krávou a sestoupili až do našeho tábora.

Karel prospal celý den, ale vypadal vcelku spokojeně. Zažívání se mu spravilo a my měli pouze motiv na diskutování příčiny. Pedro sázel na únavu a slunce, ostatní polemizovali i o infekci z místní vody. Večeři spestřila poslední Ciranza a noc proběhla v suchu.

Den sedmý 17/07/2009 - Andorra
Tento den byl pro mě s Karlem symbolem konce. Začínal nám návrat domů. Přelézt jedno sedlo, sklesat do Andorry a odjet do Barcelony na letadlo. Vše šlo hladce, jen to údolí nemělo dno. Všichni si stěžovali, že sestup je to nejnáročnější co jsme zatím na cestě měli. Refugis bylo po cestě asi 8, ale dost z nich vypadalo spíš jako chlívek než jako bouda poslední záchrany. Potkali jsme taky několik Čechů a při sestupu změnili plány. Původně jsme chtěli přespat nedaleko andorry v poslední refugi, ale potřebovali jsme nakoupit a když už jsme byli dole ... Použili jsme Andorrský camp. Není zrovna nejlevnější ... zřejmě proto, že je jedinný. Platili jsme brutálních 5.95 za stan a každou osobu, ale pořád jen polovic oproti nejlevnějšímu hostelu.

Na hlavním náměstí u informací začínal jazzový koncert. Já s Karlem jsme si zjistili jak nám pojede bus a odložili odjezd na další den. Pedro, Pausa a Evajs si naplánovali výstup na další den - že prý vyrazí lanovkou. Při nákupu Eva dostala růži, kterou okamžitě odsoudila k zániku. Oproti tomu tři lahve vína rozhodně v niveč nepřišly. V místním central parku za zvuků techna jsme je vyžahli jedna báseň. Snědli jsme i co bylo na snídani a rozvalili se na zeleném trávníčku. Když už byl čas vyrazit dál rozpadli jsme se na dvě skupiny. Skupina A šla sehnat nějakej chlast, skupina B vyrazila ke kempu, kde rozbila tábor a francouzsky vyrepovala místo u recepční.

Skupina A proti tomu úspěšná nebyla, páč jim zavřeli krám. Museli se tedy snažit v campu na recepci, ale nakonec přeci jen pár flašek piva sehnali a i nějaké to víno. První odpadl Pausa. Zavřel se na záchodě a už nevylezl. O půlnoci se odebrala do stanu Eva a zdravé jádro likvidovalo alkoholní zásoby až do dvou hodin ráno. Čas od času jsme zkontrolovali Pausu, aby nespal tak tvrdě a setřel si alespoň kukuřici z brýlý a kolem druhé jsme ho vytáhli definitivně.

Den osmý 18/07/2009 - rozchod, Barcelona
Ráno jsem měl ještě slušnou kocovinu. Naštěstí Karel dotáhl Heinekena a tak to ještě před polednem polevilo. Pobalili jsme stany, rozloučili se na autobusáku a každá skupina vyrazila svým směrem. Já s Karlem jsme zamířili do supermarketu pro nějakou tu whisky. Byla tak kurva levná, že jsme vzali hned tři flanděry a nějakej ten doutník. Samozřejmě šlo o nejlepší sortu, přestože jsme zaplatili méně než 50 eur. Pak už jel busík do Barcelony ...

Probudili jsme se v Barceloně na Diagonal Strasse a začali se poměrně svižně pakovat. Na Barcelona Sants jsme probrali válečný plán, uschovali batožinu, koupili si mapu a zamířili k pevnosti. Kopec skrýval nejedno překvapení - Katalánské muzeum, Olympijský stadion, Botanickou zahradu, Cyklistický závod a Montyjuice pevnost. Nikam jsme nehnali a užívali si parného dne. Nějaká ta seveza taky bodla a výhledy staly za to. Hotel Miramar na mě udělal dojem a taky lanovka na pláž. Nakonec jsme ji nepoužili - byla moc drahá a vypadala jako kus tužky. Raděj jsme zamířili do historického centra, kde nám na každém rohu nabízeli drogy, chtěli po nás papírek. K tomu všemu bylo všude nachcáno "až do výšky kokota". U katedrály jsme si poslechli ufo a zamířili na pláž. Vyšla na nás ta před hotelem opium. Prvně jsme zkusili jak je to s těmi doutníky a whiskou a vskutku. Jde to dohromady docela dobře. Místňáci učinili ještě několik pokusů s marihuanou, hašišem a kokou, ale my jsme vytrvali a nekoupili si nic. Po večeři už byl čas jen na odvoz na letiště. Času bylo dost, ale ukázalo se, že na Barcelona Sants to není 4 stanice, ale 8 a to navíc ještě s jedním přestupem.

V metru nás odlaply dvě američanky a pomohli nám s nákupem lístků. Dokonce jely s námi až na nádraží. Taktak jsme stihli vyzvednout věci z úschovny a koupit lístky. Vlak jel asi 2 minuty potom, co jsme se dostali na nástupiště. Hladina adrenalinu klesla.

Na letišti jsme se dohodli, že raděj zakempíme někde opodál, kde nejsou čórkaři a tak jsme ještě asi půl hodinky hledali místečko. Byl tam jen Franta bagrista a ten se netvářil dost nepřátelsky. Policejní auto nás ještě trochu vylekalo, ale skutečně nic se nestalo až do rána. Karel nastavil budíka na 900. Popili jsme ještě whisky a já dal jednu Jůlii. Pak už byla noc.

Den devátý 19/07/2009 - odlet
Ráno jsme se vzbudili, tam kde jsme večer zakmepili. Jedinné co bylo jinak než jak jsme to naplánovali byl čas. Bylo 8. Co teď? Naštěstí jsme měli čirou náhodou otevřenou flanděru Glen Devron a zbytek jídla od včera ... Neváhali jsme proto moc dlouho a pustili se do obého. Na letiště jsme se teda doplácali už podle plánu. Vtipné bylo, že zaměstnanci Renfe nás nechtěli s pivem od místní benzíny pustit skrze vestibul vlaku, ale času bylo dost a tak jsme v klidu dopili.

Další vtip byl, že žádná společnost click air neexistuje, přestože jsme od ní koupili letenky. Zkusili jsme tedy dopravce Vueling jestli by nás nevzal. Letadlo vypadalo, že je to to naše podle času odletu. No a protože slečna za přepážkou neměla námitek obdrželi jsme letenky do Prahy.

A to je konec ... Trochu nuda co?