Sepsal: ©Olda, uveřejněno bez jeho svolení

Švédsko

9. 7. 2004 až 19. 7. 2004

9. 7. 2005 - den první - nikdo nic neví - opravdu nikdo nic neví.
Probudil jsem se ráno, dobalil do batohu co se ještě vešlo, hlavně jídlo, které mi připravili rodiče a v 8:16 mi odjížděl bus do Prahy. V něm jsem dostal SMS od Gimliho, že se sejdeme v 11:00 na Masarykově nádraží. Tak se i stalo, čímž jsem se dozvěděl, že pojedeme z Florence v 20:45, ale nikoliv do Stockholmu, ale možno si vybrat mezi Mälme, Göteburgem a Oslem, leč další putování po Švédsku (Norsku) je ve hvězdách. pak jsme chvíli bloumali po Praze, Gimli potřeboval něco nakoupit a reklamovat baterku do foťáku. V 12:30 měl být sraz s dalšími dvěma členy výpravy v Dejvicích, kde jsme na ně čekali do 13:20. Jedeme - Gimli, Karel, Lucía a Ondra. Cesta stojí 3150 Kč - tam a zpět. Kvůli čemu jsme museli přemlouvat Karla a Lucii, aby jeli s námi a ne stopem, což se nám podařilo. Zatím se nejpravděpodobnější jeví vyhlídka dojet do Göteburgu a jít na jih do Helsinkburgu - cca 80 km vzdušnou čarou, ale po turistických cestách tak 100 km. Máme na to sedm dní. Ale to vše se ještě může změnit... Tak tu sedíme na Florenci a hodiny ukazují 18:50.

10. 7. 2004 - Projeli jsme kus světa, jen co je pravda. ČR - Cínovec, Německo, až na sever do Sassnitzu, kde trajekt nás přepravil do Trelleborgu a věřte, že cesta lodí je přijemné zpestření cesty, slané krůpěje vody vyskřikujíce z vln nás chladí ve svitu slunce 16 °C ve stínu a pak začíná pršet lehounce po špendlíčkách... Švédsko je země na jihu placatá jak Polabí a jinak jako u nás krásná skalami i lesy, i zde je velké procento polí. Dojeli jsme k Uddevale a utábořili jsme se. Nyní máme hotové špagety - 21:05.

11. 7. 2004 - Spát jsme šli lehce po půlnoci a vstali v devět. V 11:00 otvírají na infocentru, tak tam půjdem. Informace; supermarket - dokoupení zásob, takže jsme se dost opazdili. Vejdete do krámu a tam podobný regály jako u nás, ale všechno více než 2,5-krát dražší, kromě těstovin, mléka, sýrů, které jsou srovnatelné s našimi cenami. Mají spoustu chlebů, vek, dalamanků a jiných pečiv, všechno zabalené v igelitu. A ještě ovoce je srovnatelně drahé. Na informacích mělí jen mapu dosti obecnou (Västsverige - Západní Švédsko), Tak sjme koupili dvě mapy od Uddevaly po Gëteburg. A tak jsme z nákupního centra odcházeli v jednu hodinu. Směr západ - Utby. Došli jsme tam, jsou to takové roztahané domy okolo pastvin pro krávy. Došli jsme k moři. Ale to už pršelo, pročež jsme byli durch mokrý, naštěstí batohy ne (jsou přikryté pláštěnkami). Mysleli jsme si, že bychom mohli podél moře, ale ouha. Po každých 50 metrech stál plot na krávy s elektrikou a Lucii se evidentně nelíbil, což plně chápu, je z nás nejmenší, takže ho obtížně překračuje. Ani ran el. proudem jsme nikdo ušetřen nebyl. Nakonec jsme to vzdali. Za každým čtvrtým plotem je celkem široká strouha a před ní i za ní samozřejmě plot, jenž vede až do moře. Jali jsme se stoupat vzhůru od moře. A potkali jsme krávy s telety a ono hovězí s plnými vemeny se na nás tvářilo všelijak. Tam nás zahlédl domoredec a vyvedl nás na cestu. Došli jsme na hlavní silnici a Karel zjistil, že ztratil botu, kterou měl přivázanou na batohu. Stále pršelo. G. L. O. jsme zůstali na cyklostezce v tunelu pod silnicí a Karel že se pro ní vrátí. Dohodli jsme se, že počkáme cca dvě hodiny, tak tu sedíme a píšeme deníky a Karel přišel po hodině a půl v dobré náladě. Nyní je 16:35 a cíl naší cesty je dosti daleko asi 6 až 7 km - ostrov Vindön. Samozřejmě jsme až tam nedošli. Prošli jsme Laresund, pár vilek u sklanatéh pobřeží a stále pršelo. Asi po každých osmistech metrech stojí autobusová zastávka, v níž se lze aspoň na chvíli schovat. Karla začla bolet noha asi z těch nových samdálů, tak jsme malinko zpomalili. V půl osmé jsme uviděli most na Vindön podobný všem dálničním mostům dlouhý skoro jeden kilometr. Řekli jsme si, že dnes už to nemá cenu ho přecházet a začli hledat vhodné tábořiště. Gimlimu padla do oka taková vzláštní skála. Naštěstí přestalo pršet. Šlo se tam špatně - opět nabitý plot, byli jsme s Lucií naštvaní, neboť se muselo jít asi 50 metrů v mořské vodě max 5 cm hluboké. Je zde báječně, pohádkově, racci se řehotají. Do půlnoci se nám podařilo uvařit z mokrého dřeva večeři.

12. 7. 2004 - Ráno je nádherné. Téměř ze všech stran je moře, naproti nám ostrov, na levo most. Svítí slunce - až pálí. Snídáme na skále. Kousek od nás je asi deset pořádných borových hřibů, ale co s nimi, necháme je tam, což mne ničí. Na slunci nám všechny věci dobře uschly. Dnes jsme šli téměř pořád na jih. Přešli jsme most, z kterého byl nádherný výhled. Tunelem to nešlo - zákaz vstupu i kol, tak jsme ho obcházeli. Když jsme ho obešli, tak jsme zjistili, že Vindön není ostrov, ale kvůli třicetimetrové úžině, jež ho spojuje s ostrovem Orust, jen poloostrov.
Švédsko je šílené. Ti co tady žijí, jsou šílení - téměř před každým domem je stožár se švédskou vlajkou, větrný mlýn nebo nějaký jiný kýč. Ráno Karel zašel do jednoho stavení vyžádat si vodu a elastické obinadlo. Vyšla paní a měli tam krásného psa ovčackého s černobílou hlavou. Paní se divila, ale Karel dostal, co potřeboval. Šli jsme dále na jih. Prošli jsme vesnicí Torp, naštěstí už dnes skoro nepršelo. Po dlouhém úsilí jsme opět našli nádherné místo na nocleh nad útesem u jezera, nádhera, k večeři rýže, maso, noční koupání v jezeře, nádhera.

13. 7. 2004 - měli jsme plán přeplavat jezero, půjčit si loďku a převést se na druhou stranu, ale pak jsme z mapy vyčetli, že bychom si dosti zašli, tak jsme se prodrali křovím a u prvního domu si vyžádali doplnění vody.Ta vesnice se jmenovala Nös. Pokračovali jsme na jih směr Värekil. Nasadili jsme dosti ostré tempo a taky jsme dost brzo vstávali. Lucii opuchly ruce, zhodnotili jsme, že to bylo z únavy, tak jsme zpomalili a odpočívali. Taky jsme zkusili stopovat, ale ve Švédsku to prostě nejde. Ještě tak, když je člověk sám, ale nás je čtvero. Sice jsme stopovali ve dvojicích, ale i to nejde. Jsou to obludy, stále více zjišřujeme, jak jsou ti Švédové asociální, vlajkama před barákem počínaje, cemtimetrovými trávníky konče. Värekil má jen jedno heslo - Husajn. To nelze do deníku popsat, to se musí zažít. Nic lepšího už asi nezažijeme, to si kuř, že zažíjeme, říká Gimli. Dál jsme pochodovali ještě něco přes pět kilometrů. Už nejsme na Orustu, jsme na malinkém ostrově Ängholmen. Zakotvili jsme na jeho východním výběžku. Neskutečný výhled. Den ze dne je to lepší. Až na to, že je tu všude nakaděno od ovcí. Večeře a smích až do půlnoci...

14. 7. 2004 - Ráno mne zbudilo mocné BÉ. Gimli se jde rozhlédnout po přírodě - dalších pár fotek do sbírky. Dnes večer už bychom měli vstoupit opět na pevninu. Gimli s Karlem uvařili kafe. Je 10:05, snídáme, plán z ní - vyrazit asi v půl dvanácté - kochání z krajiny. VYrazili jsme dále, tento den budiž nazván Mostový. Prošli jsme celkem tři nebo čtyři opravdu velké mosty, než jsme vstoupili do přímořského městečka Stenungsund. Rovněž je roztahané jak klubko vlny do všech stran. To co nazývali náměstím, bylo prostranstvím u moře s trochou zeleně, lavičkami a ohavným vodotryskem. Tam jsme nakoupili, poobědvali, napsali pohledy a odpočali si. Náhle jsme si uvědomili, že již půl šesté a že pohledy musíme poslat. Ale pošta je docela daleko, počež jsme zrychlili chůzi. Naštěstí měli otevřeno až do 19:00, takže bylo vše OK. Bylo nám jasné, že už daleko nedojdeme. VYbrali jsme odhadem na mapě místo k noclehu. Na mapě to vypadalo asi jako tečka 200 metrů v lese od konce cesty. Po chvíli bloudění jsme trefili tu správnou cestu, i jezírko s lekníny jsme objevili. Já jsem se jak rozdělávat oheň, zatím co Gimli s Karlem šli vyprosil vodu a chtěli si dobít foťák a mobil. Po notné chvíli se přiloudal Gimli, já už měl skoro hotovou polívku, jen přidat nudle, oheň jsem rozdělal jednou sirkou a on mi vpálí mezi oči, že jsme pozvaní na Beer, ať to uhasím. Tak se i stalo. Zhěžně jsme uklicili věci pod plachtu a klusali z kopce. Karel měl zase kliku, narazil na velmi vstřícné Švédy. Chtějí nás svést autem trochu na jih, protože bychom museli jít několi km po velmi frekventované silnici. Myslím si, že nám to dosti usnadní cestu. Nabízeli více, ale to nelze přijmout, asi jsme moc hrdi, což je dobře, neboť bychom se jim nemohli nijak revanžovat.

15. 7. 2004 - Je ráno a právě jsem dopsal deník za včerejšek. Spát jsme šli dost pozdě. Dobře jsme pokecali u ohně. Ráno nás oni hodní lidé popovezli asi 10 km dál od silnice č. 160 do Solbergy (12:30). A tu se nám stala infarktová příhoda. Ušli jsme sotva 50 metrů a já se najednou ptám Karla, zda ví jistě, že jdeme jistě, ale on neměl mapu, ač si ji prohlížel v autě. Že ona zůstala v autě? To by byl průšvih, bez ní bychom byli ztraceni, ale on s jistotou tvrdil, že ji určitě vytáhl z auta a při loučení ji položil na auto. Gimli navrhl, že obětujeme půl hodiny a půjdeme ji hledat, jestli z něj náhodou nespadla. Bylo to něco přez 150 m, než jsme si konečně oddechli... Všude jsou opět stejné kýčovité domky s posekanou travou a šílenými doplňky, když tam nestojí dům, tak je tam pastvina s koňmi, kravami - těmi nejčastěji, řidčeji s ovcemi. Je stále pěkně, ale teď večer se modlíme, aby počasí vydrželo. Nocujeme asi na nejhorším místě, co jsme ve švédsku, nacházíme se poblíž Ugglehedu v lese. Nemám z toho dnes dobrý pocit. Snad bude ráno lépe. (22:10)

16. 7. 2004 - Ráno jsem se probudil v devět hodin, doběhl si na záchod, nechtělo se mi vstávat, tak jsem si ještě lehl do spacáku a probudil se až v 10:50. Všem je nám jasné, že naše cesta pomalu končí, pokračujeme blíže ke Göteborgu. Přišli jsme asi po pěti kilometrech k říčnímu přívozu, který nás zdarma převezl přez cca 200 metrové koryto řeky, což byla záležitost maximálně deseti minut, spíše méně. Vrcholem dnešního dne bylo golfové hřiště. U jedné jamky jsme si lehli na green, to byla rozkoš, udělali jsme dvě hromadné fotky a pak kolem odpaliště ve škarpě u silnice našli pár míčků. Lucii svítily oči a hledala další. Kempíme a rozmýšlíme jak to udělat zítra.

17. 7. 2004 - V noci jsme si s Karlem a Gimlim šli zablbnout na odpaliště, kde bylo snad milion míčků. Tak jsme si jich každý asi patnáct vzali, tak máme pěkné suvenýry. zapomněl jsem podotknout, že blízko tábořiště stál vysílač, z něj budou pěkné fotky. Dnes jsme vstali až v půl dvanácté. Už cítíme konec výpravy, dost často odpočíváme. Dosli jsme do Göteburgu, historické centrum nic moc - je dle mého mínění horší než například Louny či většin měst nad 20 000 obyvatel v Čechách. Každopádně jsme v pohodě našli olympijský stadion, u kterého zítra v 17:10 nastoupíme na zpáteční cestu. Museli jsme jít asi 3 km od centra, než jsme našli trochu solidní místo na kempink. Oheň už nebudeme dělat. Je 22:45, Gimli s Karlem si šli prohlédnout noční Göteborg. Chceme zítra vstát brzy, abychom si ho lépe prohlédli, snad to zítra zvládnem. Třeba mne toto město něčím překvapí.

18. 7. 2004 - Ráno bylo krásné, asi v 6:00 byla obloha tak zatažená, že nás to vzbudilo. V 6:30 začalo pršet a pršelo až do 10:00, kdy jsme řádně promohlí vstoupili do haly vlakového nádraží. Najvíce to odnesl Gimli, neměl pláštěnku. Dlouho jsme se sušili, zbylo už jen trocha švédských korun a tak jsme se rozhodli jako správní Češi navštívit Muzeum umění (Museum of art), kde se nachází část bývalých Rudolfinských sbírek. Protože moc nezbývalo na úschovnu zavazadel, řešili jsme to tak, že jsme se po dvou vystřídali. Museum of art v Göteborgu má čtyři poschodí. V přízemí a v prvním patře je moderní umění - obrazy a sochy. V druhém patře jsou právě ty zlodějiny a ve třetím patře mají severské autory a ještě Piccassa (jedna místnost), což mne docela udivilo. Tímto nám ovšem nezbyl čas na nakupování suvenýrů (ani peníze se nám nechtělo kvůli tomu měnit). V 17:10 jsme již 30 minut čekali na bus. Přijel o 20 minut pozdě. Lucka byla nervozní jak sáňky v létě.
Jedeme domů...
Švédsko je země stožárů s národními vlajkami, je zemí kýčů na zahradách, zemí lesů a luk plných krav, koní, ovcí trousících do moře. Jsou zde i jezera a hodně vody ve škarpách a Volvo před domem a nám přálo počasí, pršelo vlastně jen dva dny. Žádný Švéd vám nezastaví, i když nemá žlutý vlasy, jejich jazyk kváká jako kachny. Mimo město není co dělat, kam jít za kulturou, je tu prohibice a 33% daň, a draho jako by pozlaceno bylo. Když hledím na rozvody elektriky, dělá se mdlo, ale silnice mají v dobrém stavu. Nádherná krajina, rovná a najednou je tu skláda, kterou bychom v Čechách těžko hledali. Řekl bych, že jsou mnohem více věřící, ale kostely mají ošklivé, leč hřbitovy pěkně upravené. Dráhy také pěkné, v té nádražní hale bylo čisto, žádný homelesák, jen několik indiviuí, které securité ihned vypakovala, ale i tak méně nenápadní se zde pohybují, jako všude ve světě.
Jedeme právě kolem řady šestnácti větrných elektráren. V supermarketech se nám zdálo, že mají daleko větší sortiment chlebů, čajů, sušenek a hlavně sýrů. Také jsme prošli mnoho mostů - nádherných konstrukcí, v lesích rostou borůvky velké a šťavnaté, potkal jsem brusinčí (na ty je ještě brzo), spousta hub velkých a krásných, až srdce pláče. A už víc nevím...
Jo, Göteburg není tak škaredý, jak jsem ho výše líčil, ale kromě Digital strase mne nic nenadchlo. Je to ulice široká jako Václavák a dlouhá asi jako dva. Zbytek je město jako jiná města, spíše menší s tím, že okolo jako hradby stojí továrny a výrobní haly. Ale my jsme určitě viděli jen zlomek.

Cesta zpět
17:50 - Göteborg
21:00 - Mälmo
22:00 - Trelleborg
02:15 - Sassnitz
08:20 - Dresden
09:40 - Cínovec
10:25 - Teplice
12:00 - Praha