Walking Fest

Pro ty kdo to neví - pozvánkou pro vás je to, že znáte můj mail. Stačí mi napsat, že přijdete.
Výprava padesátá šestá:: (evajs)
Kdy:22.9.2013
Trasa:Slaný, Smečno, Libušín, Rozdělov, Kožová hora, Kladno
Účast:Evajs, Gimli, Vojta
I na výlet vyhlášený den předem se vždycky někdo přidá. V neděli ráno se u nás zastavili Blažkovi, jedoucí do Chomutova. Dostali jsme skvělý nápad, že bychom využili jejich tři volná místa v autě a svezli se do Slaného a tam přisedli na bus. Až ve Slaném jsme zjistili, že bus jede úplně jinudy a byli jsme nuceni přistoupit k plánu B, tedy trase kterou Eva vymyslela v předchozí iteraci vymýšlení výletu. Ještě ve Slaném nás pobavila výstava drůbeže, králíků a podobné havěti. S malou zastávkou v moštárně jsme opustili město, nikoli však silnici. Ve Smečně jsme si prohlédli místní Dům sociálních služeb (zvenku vypadal jako renesanční tvrz) a poobědvali (místní číšník byl velice výřečný a sdělil nám mj., že zná spoutu zkratek). Libušín jsme prošli, ani jsme nepotkali vykopávky, natož místo, kde se každoročně koná bitva. Za Rozdělovem jsme se napojili na cyklostezku kolem Kladna - v krásném počasí plnou cyklistů a po rovince došli na rozhlednu. Vstupné (žádné) odpovídalo stavu rozhledny:-) Pak už jsme raději vyrazili na vlak do Kladna.
Výprava padesátá pátá:: (evajs a gimli) "Vína"
Kdy:13.-15.9.2013
Trasa:Šumná, Vranov, Hardegg, Kaja, Šobes, Havraníky, Znojmo, Louka, Jaroslavice, Falkenstein, Valtice, Břeclav
Účast:Anita, Gimli, Petr, Radim
Tradiční výlet po moravských sklepích (a hlavně vínech) začal, jako již jednou v minulosti, v Šumné. Šumná je totiž skvělé místo. Není to sice žádný umělecký skvost. Na nádraží ani nemají otevřenou hospodu. Skrz obec vede široká hlavní silnice, která se o ruch v obci spolehlivě postará a v neposlední řadě, pokud tam chcete dojet vlakem z Prahy, smiřte se s nekonečnou pětihodinovou cestou. I vstali jsme za kuropění (no vlastně to bylo ještě o malinko dřív) a něco málo před polednem jsme byli na místě. Ovšem nebyli jsme tři, jak se plánovalo, ale jen dva. Čtenáře by mohlo napadnout, že jeden z nás si to rozmyslel cestou. Pravda je, že málem si to, jeden z těch dvou, cestou rozmyslel (v Okříškách). Nicméně ten chybějící je Eva. Ta se s námi nevydala proto, že již den předem se rozhodla ochořet. Zpět do Šumné. Cestu až do Vranova jsem znal a byl už skoro čas na oběd. Je to pěkně z kopce, kolem přehrady a pak dolů k řece. Kdybychom si náhodou nevšimli, že už jsme na Moravě (což je téměř nemyslitelné díky skvělému a hlavně dlouhému zážitku zprostředkovaného ČD) tak by nám to došlo nejpozději při platbě za oběd (ono by nám to došlo už v "Moravských" Budějovicích, zde se ale autor snaží poukázat na zcela jinou skutečnost). 218Kč. Dvě polívky, dvě hlavní jídla, 2x2 piva ... pro pražáka absurdní. Nebo chcete-li Morava. I rozloučili jsme se s Vranovem (zámek už známe, ... a pamatujeme si) a vyrazili k našim jižním sousedům. I tamní tvrze stojí za to. Navštívili jsme Hardegg (kde mluví česky) a Kaju (kde bohužel bylo ve čtvrtek zavřeno). Cesta je to spíše lesní, houpavá a kvalitní Rakouská. Zesmutnělí zavřenou zříceninou, jali jsme se ji objet, ukázalo se však, že cesta vede zpět k řece Thayae (nechápu, jak to ti germáni zvládají skloňovat). Nezbývalo než otočit oře a vydat se zpět na silnici. Kousek jsme si to ale zkrátili a ani ne za hodinku jsme překročili hranice zpět na Moravu. A protože byl čas na svačinu, nepohrdli jsme (samozřejmě Rakouským) vínem a krásným výhledem na střední Podyjí. Teď nám chběla Eva (teda ona nám chyběla pořád, pro tuto chvíli ale zcela zištně), ukázalo se totiž, že času je na zbyt a naše Brněnská sekce přijede do Znojma cca 2h poté, co tam dorazíme my. Plánované ochutnávky jsme tedy řádně prodloužili (Šobes, Havraníky) a ve Znojmu jsme schválně zabloudili na místní vinobraní. Cena za vstup do města nás ale ohromila natolik (250Kč/den, tedy spíš večer), že jsme se centru pro jistotu obloukem vyhnuli. Zbývala hodina, tu jsme strávli večeří. Když Anita s Radimem dorazili, dali jsme si druhou (večeři), tamtéž. A aby to nebylo tak fádní, setkání se řádně oslavilo vínem (jakostním, to byla možná chyba). Vybrali jsme kopec k přenocování a za tmy, řádně občerstveni, jsme tam vyrazili. Nám, teda hlavně Petrovi, už ale moc do vyprávění nebylo (znáte to: dlouhá cesta, spousta vína) a tak jsme ten večer už víc než lahev nevypili. Suma sumárum za první den 2x2 vzorky na Šobesu, 2x2 v Havraníkách, 1 lahev ve vinárně a 1 lahev ve stanu. Druhý den ráno jsme už nevstávali za kuropění, ale za halasného Radimova povzbuzování, že musíme na snídani. Zdržovali jsme seč se dalo, Petr dokonce obětoval bábovku, ale mám pocit, že víc než hodinu jsme stejně neusmlouvali. Navíc začalo pršet. S vidinou krásného deštivého dne jsme se vydali na cestu do Louckého kláštera. Zde už to s těmi vzorky a počítáním nebude tak slavné. Já měl asi 3, takže řekněme 3x4 by to mohlo být. Paradoxně se o víkendu neprovázelo, ale byla výstava místních výpěstků. Vína, jablka, hrušky, fíky, mandle, zelí, kapusta, papriky, nashi, okurky, ... Zkrátka bylo toho hodně a i k ochutnání. Klášter tedy můžeme doporučit, je zábavný, osvěžující a pokud jste mokří i osušující. Přiblížil se čas oběda, mraky ustoupily a my se vydali na cestu (možná spíš oběd) do Jaroslavic. Pěkně to odsýpalo, žádné pořádné houpání na míle daleko, sady, vinice, dýňová pole. V Jaroslavicích je zámek na skále, velký, ale popravdě, pár zedníků co by zabránilo jeho chátrání by nebylo na škodu, jinak jim co nevidět spadne. Placatost krajiny se dost rychle omrzí. Naštěstí i na to Eva při plánování myslela. Kopec s hradem Falkenstein byl cílem pro tento den. Protože jsme nechtěli přijít ani o vína i zde (čirou náhodou) právě probíhaly vinné slavnosti. Ale pěkně popořade. Nejdřív ten hrad ... je na skále nad vesničkou. Je velký, je starý, je rozpadlý, tak jak se na pořádný hrad sluší. A navíc je Rakouský. To znamená pokud přijedete v 17:45 před jeho hradby (a v 18:00 je zavíračka) pustí vás dovnitř zadarmo, když slíbíte (německy!), že za 15 minut budete venku. Slíbili jsme, teda Radim slíbil a zbytek usilovně přikyvoval. Je to divný, ale na prvním nádvoří má ten hrad osmiveslici. Kdo ví proč tady ve vnitrozemí, na na míle největším kopci, uvnitř hradu mají loď. Pohádku o tom, že "snad že na tom hradě sídlila nějaká skupina (náboženská?), která se někomu znelíbila, tak je poslali na galeje a loď je tam na jejich památku" jsem raději bral s rezervou. V 18:15 jsme ve vesnici na slavnostech. Kolem 19. hodiny zasedáme k jelitům. Jelita jako řízečky, jelita s bramborem, jelita na grilu, jelitová hospůdka, (je)libové vínko, slušní (a nám drazí) Rakušané. Užili jsme si souboj orchestrů, jelitové místní kroje, umělecké kování (to teda hlavně já) a víno. I tady mají víno a kupodivu, i tady ho lze pít. Neodolal jsem a lahev Weinviertelu jsem vzal s sebou. Noc byla na KarlFalkenštejně. Už při návštěvě první se nám jeden plácek zamlouval a šplhání do kopce jsme se nebáli. Výstup nakonec nebyl náročné proto, že to bylo do kopce (což jsme tak nějak očekávali), ale proto, že jsme si kola totálně zadělali blátem. Někteří z nás (vlastně kromě Radima všichni) si z kola vyrobili sáně. A protože nebyl sníh, tlačení sání do svahu byla dřina. Odborně vybraný plácek stál za to, pěkně posekaný, s lavičkou, rovný, opuštěný, zelený a ráno s nádherným výhledem. Dokonce i s trávou vhodnou pro odbahnění kola. Celkem druhý den: 3x4 v Louce, 2x4 ve Falkensteině + lahvinka "Veltlínu" co byl Irsai k druhé večeři. Třetí den už byl vyloženě odpočinkový. Sjezd do Valtic, oběd, zámecký park, Salon vín a cesta do Lednice Břeclavi. Všechno se stihlo, počasí bylo nádherné. Objevili jsme kolonádu nad Valticemi (zmenšený Gloriet ze Shönbrunnu) a ochutnali cca 10 vín (Petra jedno oslovilo na tolik, že si jej musel koupit). Za zmínku stojí úschovna kol - funguje a je zdarma. Lednici jsme nakonec, z důvodu nedostatku času, vynechali. Pro historiky: Lístky nám koupila Eva (po internetu), Gimli je přeposlala mailem do čtečky odkud si je průvodčí (pravdaže trochu zmateně) oskenoval. Letos (tj. rok 2013) jsme měli poprvé náš nový (samonosný Husky) stan. Ochutnávek +/- nějaký ten vzorek 30.
Výprava padesátá čtvrtá:: (gimli) "cesta za koncertem"
Kdy:19-20/05/2013
Trasa:Nové Město nad Metují -> Náchod
Účast:Evajs, Gimli, Petr, Vojta
Odjezd byl komplikován všemi pracujícími (Vojta má seminář a Petr je v práci), nakonec jsme museli ustoupit od ideálního přesunu busem a jelo se Petrovým autem. Snobácky jsme dojeli až do Nového Města nad Metují (taky díky tomu, že Smička vyměkl a do auta jsme se vešli). Dojeli jsme ještě za světla, ale už ho mnoho nezbývalo. Dali jsme si zmrzlinu a oblhídli zámek. Zbytek večera už jsme hledali jen nocležiště. To jsme nalezli V Poli. Opekli jsme klobásky, poklábosili a vklidu přespali až do rána. Druhý den jsme terpve navštívili Frymburk. Hrádek tak nějak opadává. Dostali jsme výklad od moraváka chemika, kterej ne a ne tu hubu zavřít. Dozvěděli jsme se, že Frymburk má největší kruhovou věž v ČR, kde všude hrad stál, co všchno zažil a i něco málo pokroucené historie. Škoda jen, že se nedochoval poněkdu v lepším stavu. Organizovaným blouděním jsme se přesunuli do Pekla, kde jsme pozdně poobědvali (je to turismem prosáklé místo, alébrž z Náchoda sem vede cyklostezka). Aby to nebylo úplně zadarmo, začali jsme se sápat na Dobrošov … ne že by někdo z nás stál o bunkry, ale co čert nechtěl, nakonec jsme dva (kterým se prostě nedalo vyhnout) museli navštívit. Zamyšlení nad naší Českou historií rozhodně nebylo nepříjemné. Navíc vidět plně vybavený bunkr se prý jinde v Čechách nepoštěstí. Znavení jsme se dokolébali do Náchoda, odkud jsme se svezli do Nového Města a dál do Pardubic. Na nádraží nás opustil Petr (jel přezout auto) a byl nahrazen Zbyňkem Šírem. Eva tak mohla až do Prahy v klidu konzultovat a já s Vojtou jsme se alespoň dobře prospali.
Výprava padesátá třetí:: (evajs) "průzkum"
Kdy:14-15/12/2012
Trasa:Malá Skála -> Vrát -> Semily
Účast:Evajs, Gimli, Petr, Tom, Roman, Vojta
Poněkud nám zápis zastaral … Prozkoumali jsme chatu (příjezd v pozdních nočních hodinách, přespali u kamen a den na to prošli mlhou až do Semil. Prokličkovali jsme mezi skalami, na Kozákově zapadli do sněhu (přestože jinde nebylo ani památky) a rozhlednu raději v mlze vynechali, stejně to už bylo pro některé naknap.
Výprava padesátá druhá:: (evajs) "V. běhací výlet"
Kdy:25.11.2012
Trasa:Kamenice -> Těptín -> Panská skála (modrá) -> Borek (místní značení)-> rozhledna na Pepři (žlutá, červená) -> Haway -> Davle
Účast:Evajs, Gimli, Lukáš, Tom, Dáša, Ačko a Béčko
Z běhacích výletů asi ten nejpomalejší (uběhli jsme 20km za cca 3,5hodiny). To je tak když s sebou vezmete bandu baťůžkářů a svačinářů. Svačilo se při každé příležitosti :o). Počasí přálo, sic na výhledy to nebylo. První vyhlídka na Panské skále byla poněkud v oparu. A ani na Pepři to nebyla žádná sláva. V Davli jsme se nakonec rozhodli, že hospoda bude lepší než pokračování a tak jsme výlet zakončili obědem v Hotelu v Pivovaru.
Výprava padesátá první:: (gimli) "IV. běhací výlet"
Kdy:7/10/2012
Trasa:Unhošť (žlutá, modrá)-> Malé Kyšice (červená)-> Rejnov (zelená) -> Lhotka u Berouna (modrá) -> Beroun
Účast:Evajs, Gimli, Olda, Tritas
Čtvrtý běhací výlet byl spíchnut asi v pondělí 1., kdy to ještě vypadalo, že v neděli bude pěkně. V neděli byl opak pravdou. Možná proto byla účast malá (ale oproti všem předchozím běhacím výletům naprosto největší). Zkrátka lilo a lilo. V sobotu večer jsem ještě zvažoval zda výlet nepřesunout na odpoledne (teď je odpoledne a venku svítí sluníčko). Protože se sešli samí borci a Olda navíc trasu, kterou jsem navrhl popisuje o pár odstavců níže, malinko jsme ji pozměnili a nějaký ten kilometr si přidali k dobru. Cca 26km jsme urazili za 2:51:15 (tj. průměrná rychlost asi 6:52 minut na kilometr). Bylo to akurát dlouhé, únavné, bahnité a občas i krásné (podzimní z části opadané buky tvořily úžasné tunely jak z nějakého filmu). Probírali se samé hrdinné události (DCčka, tréninky, Pražská stovka, atd. atd.). Rozhodně začala běžecká sezóna a podobných akcí bude přibývat.
Výprava padesátá:: (evajs) "Víno vínečko"
Kdy:6.-9.9.2012
Trasa:Břeclav -> Pohansko -> Lanžhot -> Kostice -> Tvrdonice -> Mikulčice Valy -> Mikulčice -> Josefov -> Prušánky -> Moravský Žižkov -> Velké Bílovice -> Vrbice -> Bořetice -> Velké Pavlovice -> Slunečná -> Velké Pavlovice -> Kobylí -> Vrbice -> Čejkovice -> Mutěnice -> Kyjov -> Bukovany -> Kyjov -> Skoronice -> Vlkoš -> Vracov -> Bzenec -> Strážnice -> Radějov -> Lučina -> Výzkum -> Malá Vrbka -> Hrubá Vrbka -> Velká nad Veličkou -> Louka -> Blatnice -> sv. Antonínek -> Ostrožská Lhota -> Ostrožská Nová Ves -> Uherské Hradiště
Účast:Anita, Evajs, Gimli, Petr, Radim
Mělo nás být 7 (Olda s Vendou odpadli neb Vendě nebylo dobře a Oldovi by bylo smutno). Radim se přidal až v pátek večer a protože Petr zaspal, dorazil do Břeclavi o dvě hodinky pozdějí než Anita, Eva a Gimli. Eva, Anita a Radim měli nové brašny (všichni kupodivu ty stejné). Náš cyklostan opět přežil. Nikdo nepíchl, ale ošklivé nehodě jsme se nevyhnuli (viz níže). Vyrazili jsme výletním tempem na archeologické naleziště Mikulčice Valy (start od vlaku asi v 11:00), ale větší hradiště Pohansko nás tak unavilo, že jsme se v Lanžhotě museli zastavit na oběd. V Tvrdonicích jsme se rozhodli pro cyklostezku podél Moravy (vítr nám na silnici nepřál a jezdilo moc aut). U Moravy to nebylo o mnoho lepší (až na ta auta) cesta se změnila na štěrkovou a tyčky od stanu ne a ne na brašnách držet. Kolem 13. hodiny jsme dorazili do Mikulčic. Hradiště nevypadá jako nejlepší turistická atrakce v okolí, ale program prohlídky nebyl úplně k zahození. Petr dorazil 5 minut po jejím začátku. Z Mikulčic zbyly základy od cca 10 kostelů a jednoho velmožského dvorce. Koryto Moravy už se změnilo natolik, že přirozené opevnění nahradila rovná louka. Z bývalých mostů zbyly tu a tam dřevěné kůly. Odhadovaná velikost cca 2000 obyvatel od 800 n.l. do 900 n.l. Nabaženi kulturou vyrazili jsme za vínem do Velkých Pavlovic. Cestou přes Velké Bílovice jsme však neodolali vinařství Karla Kachyni (při stoupání do Vrbice snad první ze sklepů), kde byla degustace v plném proudu. Byli jsme pozváni na kompletní ochutnávku a tak jsme se skoro 2 hodinky zdrželi. Bílá vinikající (dvě jsme zastrkali do brašen) červená otřesná a jedno úžasné růžové (teda úžasné na to že bylo růžové). No a protože jsme nebyli největšími zákazníky, spakovali jsme se zároveň s degustátory (ti značně podroušeni vyprávěli zajímavosti ze svého života a bylo veselo). Zahřáli jsme se stoupáním do Vrbice, kde na nás klesla tma. Rozhodlo se, že vyhledáme nějaký refektář, kde by nás pohostili. Ukázalo se, že ani Vrbice ani Bořetice takové místo neskýtají a tak jsme sjeli až do Velkých Pavlovic (místní centrum či tak něco). Zde jsme objevili P+P a dali si nějakou tu pizzu a pivo (nutno poznamenat, že oběd byl taktéž v P+P a uvidíte sami, že to je na Moravě běžné). Nezbývalo než najít si nocleh. Nakonec jsme odhlasovali rozhlednu Slunečnou. Spalo se tam báječně a ten výhled ... Ráno jsme na snídani zavítali do konzumu v VP a pokračovali dál do Kobylí, tady byl nejdrsnější kopec tohoto dne. Na vršku ve Vrbici bylo možné obdivovat roztrženou hlaveň děla z druhé světové a maketu větrného mlýna. Pak už následoval sjezd do Čejkovic, kde byla slíbená prohlídka zámku a Templářských sklepů. Zámek se ukázal, že je hotel a sklepy otevřené jen během sezóny, která právě skončila. Naštěstí před námi byla objednaná skupina cyklistů a tak jsme trpělivě vyčkali až skončí a vecpali se na další prohlídku s degustací. Byla to rychlovka, Čejkovičtí jsou družstvo vydávající vína pod jednou značkou a jde spíše o vína jakostní než přívlastková (ale i taková se najdou), ochutnali jsme každý 4, nekoupili žádné. Po programu ducha měl následovat program pro tělo, zdálo se, že skupina chce jít na oběd ale okolnosti určily, že dojedeme až do Mutěnic (kde následovalo P+P), dali jsme si hotovky. Koukáním do mapy se více než odkrylo, že v KČT mapách nějaké ty cyklostezky chybí, plán jsme tedy zredukovali (zejména proto, že jsme jednu nádhernou cyklostezku našli a vedla naším směrem). Cestou do Kyjova zkoušíme s Petrem "tunelový efekt" pelotonu. Eva se zkoušela chytit, ale nepovedlo se. Těsně před Kyjovem se přidal kolem jedoucí cyklista, ale nevydržel v čele ani dvě minuty a pak se omlouval :o) Z Kyjova vyrážíme směr Bukovany, směrem k opravdovému mlýnu. Zaprvé to byl krpál a za druhé mlýn byl zase falzifikát. Prohlédli jsme ho i zevnitř a konstatovali podvod. Mlýn je obklopen několika staveními (sloužícími jako penzion), minigolfovým hříštěm, parkovištěm a ohrádkou s ovečkami a kozami. Kdesi vzadu na pozemku se nacházeli i nějací poníci. Následovala bojová porada, kam za vínem dnes večer ... Vyrazili jsme směrem na Vracov (tedy zpět přes Kyjov, kam měl přijet Radim a dál na jihovýchod) jenže ... V takovém mírném kopci Petr zabil svoje kolo. Teda nejdřív to vypadalo, že má v háji přehazovačku, ale ukázalo se, že mu praskla osa u zadního kola a vzala s sebou i rám kola (hned vedle šroubu). Vypadalo to zle (skoro, že Petr pojede domů). Vrátili jsme se tedy do Kyjova. My na kolech (hledat řešení), Petr pěšky. Já jsem holkám ujel (ukázalo se, že jsem jim měl říct, že jim chci ujet) a zajel do infocentra, kde právě zavírali. Personál byl vzádu v půjčovně kol. Říkal jsem si, že problém by mohl být vyřešen. V půjčovně totiž nejen kola půjčovali ale i uschovávali. Naběhl jsem tam rychle a vyděsil obsluhu, že nám praskl rám ... "U našeho kola??" ptal se mě očividně překvapený. Ujistil jsem ho, že ne u jejich, ale u našeho a že si chceme jenom jiné kolo půjčit. Omluvil se, že už má zavřeno a že už dávno měl být na zkoušce na vinobraní. Domluvili jsme to tedy na druhý den. Mezitím mi dvakrát volala ztracená Eva, ale našli jsme se nakonec všichni u cukrárny. Smartphone v mé kapse nalezl vinotéku s kuchyní a tak bylo o večer postaráno. Každý vypil 4dcl vína (gimli 6) a byla tma ... čas vyhledat nocležiště. Tady se stala taková epizoda nepochopení mezi Petrem a Gimlim ... Na mapě jsme našli, kam se pojede a cyklisté (tedy všichni až na Petra vyrazili obhlížet terén/budovat tábor. Petr měl dorazit pěšmo na domluvené místo za námi (ukázal jsem mu ho v mapě a nabídl mu mapu ale tu nechtěl). Vystoupali jsme na kopec obhlídli první místo, které nebylo k ničemu a místo A, které bylo akurát na náš stan. Radim tedy vyrazil naproti Petrovi, kdyby náhodou nenašel cestu, ale Petra nenašel a vrátil se bez něj. Ukázalo se taky, že Petrův mobil je v háji a že se mu nedovoláme. Když už byl stan postaven, zvažovalo se co dál, ale Petr mezitím dorazil. Všichni zmoženi ... nedali jsme ani lahvinku. Ráno časně Petr vstal a jal se řešit kolo. Když jsme ho v Kyjově našli, sdělil nám svoje ultimátní řešení - osu nechal sparavit v cykloservisu a rám, že mu prý svaří v autoservisu. Vše do hodiny (smekám). Dali jsme si snídaničku, kafíčko, vyzvedli všechny komponenty a vyrazili na cestu. Skoronice tentokráte bez nehody. Vracovské koupaliště za jasného dne zavřené. V Bzenci ochutnáváme burčák a navšt ěvujeme Bzeneckou výrobu. Tentokrát nás místní zasvěcenec potáhl celou výrobou - lisovnou, filtrovnou, skladem, právě rekonsturovanými sklepy až nás nakonec dovedl do sálu pro ochutnávky. U obřího stolu snad pro 20 lidí jsme ochutnali 5 vzorků, dozvěděli se, kde víno kupvat a za kolik. Výroba je podobná Čejkovicím, ale celá prohlídka na nás zapůsobila mnohem lépe (víno bylo lepší, prohlídka důkladnější a zajímavější). Snad i proto jsme nabalili další dvě lahvinky. S občerstveným duchem jsme zavítali do místní sokolovny na hotovky a pak už šup do Strážnice. Cestou bylo ještě koupání v Moravě. Skanzen ve Strážnici zavíral za půl hodinky a tak jsme jej nechali za zády a vyrazili ještě do přehůří Bílých Karpat. V Lučině byl zrovna nějaký koncert a výstup na Výzkum byl slušný záhul. Na vrchu jsme obdivovali loučky s roztroušenými lipami a kopečky na pozadí. Sjezd do Malé Vrbky byl nejdrsnější za celou túru. U Velké jsme se ještě nacpali švestkami (neb jsme byli zváni) a protože zde bylo poslední místo, kde se dalo něco ulovit, zasedli jsme do místní P+P. A jak už to tak bývá, když slunce zapadne, cyklista ztrudomyslní a tak asi 300m za vesnicí stavíme stan. Ráno Eva rozhodla (a spousta přikyvovačů přikyvovala), že Uherské Hradiště a hlavně vinobraní už na nás čeká a že bychom tam měli jet nejkratší cestou. Trošku nám dalo zabrat sehnat něco k snídani, ale nakonec jsme nějaký ten vyjedený krám našli. Cestu do Hradiště jsme si ještě zpestřili výšlapem na sv. Antoníčka (uzavřen Josefem II. znovu povolen Ferdinandem, dnes krásný parčík s kostelíčkem a super výhledem na okolní krajinu). Do Hradiště jsme dorazili těsně před výstupem Čechomoru (nazvučení bylo mizerné, ženská na infocentru ani nevěděla kde si schovat batožinu a všude mrtě lidí). Dali jsme na hodinku rozchod - já ochutnal Bzenecké pivo a Neronet ve vinném stanu. Poté následoval děsivý oběd, který vyvážil klasický koncert místního orchestru (Petr může doplnit co hráli ?, Mozart, Janáček). No a pak už jenom víno víno a zase víno. V místním vinném sklepě jsme to vzali od shora až dolů, ve vinném stanu jsme pak stihli ještě 10 vzorků. Tři lahve padly na cestě do Prahy (tak si umíte představit, jak to asi vypadalo). Celkem jsme ochutnali 47 vzorků vín ... na litry těžko odhadovat :o)
Kromě degustačních a kulturních zážitků bych ráda přidala ještě pár dojmů: Ač z jižní Moravy, byla jsem poprvé ve vinném sklepě, navíc poprvé na kole s nákladem. Když už jsem měla tu drzost tam bez tréningu jet, řádně jsem si jízdu vychutnala - co pro ostatní zřejmě bylo pohodové popojíždění od sklípku ke sklípku, pro mě byl spíš boj o přežití a překonávání osobních rychlostních rekordů. Což na druhou stranu občas vůbec není na škodu :o) A jinak: Babí léto, zralé švestky, pohodoví lidé, večerní sjezd mezi vinicemi do Vrbice, travnaté kopce předhůří Bílých karpat, sudy. Jaká je ta naše země pěkná! Anita
Výprava čtyřicátá devátá:: (gimli,evajs) "Praděd"
Kdy:8.-10.6.2012 odjezd 19:33, sraz v 19:15 u výtahů z metra na hlavním nádraží (ještě máme jeden volný lístek, kdyby se chtěl někdo přidat)
Trasa:Velké Losiny, Skřitek, Praděd, Jeseník
Účast:Evajs, Gimli, Širokej, Radim
Na vzdálenou cestu do Záhřebu jsme využili žlutej vlak. Všichni svorně poprvé. Tedy to bylo časté konverzační téma. Lahváče jsme s Petrem dostali při výstupu z vlaku. Radim se své kávy ani nedočkal. Na královské rošády ani nedošlo, Eva si opravila písemky. Vše proběhlo hladce až do Šumperku, kde jsme mohli vyrazit pěšky nebo počkat na vlak co měl jet za hodinu. Vypadalo to zpočátku že vyrazíme pěšky, ale po hodinové procházce po městě (a že stála za to) jsme opět stanuli na nádraží a nasutpovali do vlaku. Vystoupili jsme v Rapotíně a potmě (bylo 23 hodin) začali stoupat na Strážníka (kde bylo naše nocoviště). Vzhledem k pozdní hodině a unavenosti osazenstva jsme "ohýnek" odložili na další den (k Petrově nelibosti). Ráno jsme se vypakovali kolem 9:15 (někteří nemohli odolat lákadlu raní kávičky) což bohužel mělo i ten následek, že stany byly mokré. Před deštěm jsme se ukryli na prohlídce zámku a papírny. Zámek byl pro mě zajímavý zejména portréty, renesančním rytířským sálem a drobnými kovanými prvky všude kolem. Některé zaujala kaple, nebo empírová přístavba. Do barokní části ani druhého patra jsme se bohužel nepodívali. S papírnou už to bylo horší, holt papír není žádná věda. Když už bylo poledne zavítali jsme i na oběd do nedalekého Bistra a následně začali šplhat do hor. Na vršcích byl neproniknutelný příkrov mraků a my se mu pomalu přibližovali. U skřítka jsme čirou náhodou ještě vyhandlovali pivo (ale museli jsme si dát polévku aby to majiteli stálo vůbec za to). Úsek na který jsem se těšil nejvíce byl beznadějně v mlze. U jeleního pramene jsme narazili na boatie (já ani netušil, že už to v Jeseníkách taky jede) ... jak jsme zjistili je to poměrně vyhledávané nocoviště. My jsme pokračovali dál, směr Praděd. S vyhlídkou stanování někde poblíž. Pod Pradědem jsme odhlasovali, že to necháme na zítra (když má být ta jasná noc) a neprodělali jsme. Nocování probéhlo bez problémů. Petr nás ráno uvítal teplými lívanci (že prý trénuje na Altaj). Vstávání bylo tedy velmi příjemné a o hodinku později jej korunoval výhled na Pradědu. Bohužel zde byla poslední hospoda na naší cestě, ale ráno se do piva nikomu nechtělo. Tedy následoval sestup a stále více se kazící počasí. Mentální síla účastníků pomalu ale jistě upadala (příčinou mohl být jak náročný sestup tak stále horšící se počastí) a tak jsme ještě naposledy kosolidovali naše síly obědem ... dokonce jsme si uvařili těstoviny. To byl ale už poslední výkřik. Začalo pršet, pak lejt a když už jsem měl mokré i trenky, tak se počasí trochu umoudřilo. Doknoce jsme opustili turistickou značku a vydali se po cyklostezce. Hnali jsme to co nejrychleji, abychom měli tu vodu co nejdříve za sebou (na druhou stranu už to byl jen asfalt a zase asfalt). A zkoušeli diskutovat všechno možné ... došlo i na kabelky ... Mno a v Jeseníku u rozcestníku jsme měli 15 minut na vlak. Stihli jsme ho naprosto přesně. Cesta do Prahy byla poněkud smradlavější, ale jinak proběhla naprosto hladce.
Výprava čtyřicátá osmá:: (gimli) "Divnej vejlet Prahou aneb vzpomínka na Belgii" - dětský den
Kdy:sraz v 8:30 na metru Stodůlky, 20/05/2012
Trasa:Stodůlky, Řeporyje, Dalejské údolí, Prokopské údolí, Butovické hradiště, Jinonice (11km)
Účast:Evajs, Gimli, Pajda, Myšlenka, Jindra, Marek, Viťas, Lenka, Horymír, Michal, Olina
Již začátek našeho putování naznačil, v jakém stylu se tento den půjde. Sraz začínal v 8:35 v nejbližším supermarketu. Jindra dorazil ve 44 a Myšlenka volala o půl hodiny později, kde nás zastihne. Trošku zmateně jsme se s kočárky proplétali k Řepoře, ale nakonec jsme uspěli. První terenní problémy Olinka raději zvládla po svých než v kočáru. Slunce začalo svítit a tak následovalo mazání slunečním krémem … Což Horymír vydržel komentovat dobrých deset minut. Abychom se nenudili Jindra zřejmě vyhodil telefón do koše na Stodůlkách a tak nás na dohled Lužinám opustil, že jej půjde hledat. Již jsme se nepotkali) zřejmě ho nenašel. Myšlenka dorazila k panelákům na dohled (ale tou dobou se naše skupinka natáhla na téměř celý kilometr (aspoň, že ten hnusný opalovací krém už se vstřebal). Skupinky se spojily a mohli jsme začít sestup do údolí Dalejského potoka. Nečekal jsem však, že krásná asfaltečka se změní v sráz, kde jsme naše vozatajstvo jen těžko dostávali dolů. Nakonec jsme ale údolní stezku vybojovali a mohli si dát (již čtvrtou svačinku, během níž projely kolem dva vlaky). Prošli jsme kolem červeného dolu a dorazili na asfaltku vedoucí do Jinonic. Už teď bylo jasné, že víc rodiče nevydrží, 8 kilometrů nám dalo pěkně zabrat. Vystoupali jsme tedy do Jinonic a cíl patřičně oslavili v hospůdce (dohadování o tom kde budeme seďet trvalo 20 minut :o)
Výprava čtyřicátá sedmá:: (olda) "coverversion :o)"
Kdy:25/03/2012
Trasa:Unhošť -> Beroun
Účast:Adam, Alča, Anita, Misha, Olda, Pausa, Radim, Venda
Ve vlaku do Unhošti/ě, někteří obdivovali neobvyklou projížďku po Praze, zatímco Olda se díval (asi po stopáté) do mapy. Tu ke svému překvapení zjistil, že mu unikla podstatná drobnost. Vlakové nádraží je v Unhošti od náměstí vzdáleno asi 2,5km. Venda vyndala nesněditelné křupky a tím odvedla pozornost od nepříliš zajímavé cesty. Od náměstí to začalo být zajímavé, mlýn jste sice nenacházeli za každým rohem, ale náhony se nezapřeli:-). Došli jsme po modré k Markovu mlýnu a vydali se po červené na pivo, polívku a pohár do Malých Kyšic (Kofolu Alče nenatočili, páč jim praskla hadička!). Posíleni jsme se vydali opět po modré až na rozcestí nad Chyňavou, kde se měli Misha a Pausa oddělit do Nyžboru, by dobře stihli večerní divadlo. Leč vidina snadnější dopravy do Prahy je přesvědvila jít s námi až do Berouna. V Chyňavě jsme potkali houf důchodkyň s trekovými holemi, prý: „Kam jdeme a odkud? Ale to musíte jít od rána, ne?“ Přes kopec jsme si to pálili do Berouna a majíce vyhledané spoje, jsme nikde příliš nelenili a stihli být na Smíchově před pátou. Podle map jsme ušli 29 km v nepříliš pomalém tempu. Podběly už kvetou a všude je spoustu cyklistů, inu jaro. Ale příště bych volil WF více poznávací. Trochu jsem se nudil (možná na úkor rychlosti chůze), co se týče přírodopisných, či kulturních zajímavostí krajiny...
Výprava čtyřicátá šestá:: (olda a venda) "Běhací III"
Kdy:18/03/2011
Trasa:Invalidovna -> Klecánky -> Řež -> Kralupy -> Nelahozeves -> Nové Ouholice (38,55km)
Účast:Olda, Gimli
Malinko jsme to přešvihli, holt to chce někoho, kdo řekne bude to výlet a basta. Vyrazili jsme v 9:00. Já z Tróji a Olda z Invalidovny, potkali jsme se u odbočky na Libeňský most. A začali v pěkně svižném tempu. A to vedro tomu taky nepřidalo. Olda testoval novou ledvinku (ukázalo se, že od ní má sedřená záda). Cesta z Řeže byla pěkně vyspravená, takže na trase nebyl jedinný problém. Já jsem s ionťákem vystačil kousek za Kralupy do hospody Marina, kde nás předjel Exnerovic klan na kolech (se slovy poběžte na oběd jsme je nechali odjet a zašli na pivo). Pivo mi moc nesedlo (?!) a bylo vidět, že už oba meleme z posledního. Narozdíl ode mě Olda chytil druhý dech a co chvíli mě popíchnul k běhu. Těsně před cílem na políčku už mi šlo levé stehno do křeče (a to už jsme byli v režimu indiánský běh), naštěstí už to nebylo daleko. V cíli jsme dostali sprchu a oběd, ze kterého já jsem uzobával a čekal až se pozvracím. Asi po hodině se to malinko zlepšilo a mohli jsme vyrazit do Prahy. Vezli jsme se autem, pěkně na kožené sedačce (to byla motivace, abych se nepozvracel). Po návratu jsem zdechl asi na hodinu a pul a pak do sebe začal cpát colu. Teď už je líp, ale příště bych tempo zvolnil a nebo aspoň ubral na venkovní teplotě (někdo to s tím termostatem v březnu fakt přehání - 21°C). Jo a čásek 4:20.
Výprava čtyřicátá pátá:: (evajs) "Běhací II"
sobota 3.3.2012
Kdy:
Trasa:Roudnice -> Říp -> Kralupy
Účast:Evajs, Gimli
Počasí bylo ještě lepší, než předpověď hlásila, sluníčko svítilo, ale příjemně, teplota ideální na běhání, občas foukl osvěžující vánek, zkrátka paráda. Na Říp to bylo pořád jenom do kopce a tak jsme prvních 7 km zvládli na hodinu. Říp se v takto brzkém jaře jevil jako klidné, ale opečovávané místo. Vybetonovaná cesta nahoru, pěkné vyhlídky, můžeme jenom doporučit. A vyběhnout si nahoru, to je teprve zážitek:-) Dál byl moc pěkný les mezi Ctiněvsí a Jenivsí (před kterou jsme si asi půl kilometr zaběhli), u Jenivsi létali na paraglidech. V Mlčechvostech jsme seběhli k řece a s Evou to začlo jít z kopce. Půlmaraton v Nových Ouholicích jsme zvládli za 2:40 a kopeček nahoru jsme už vyšli. Pak si Eva dala energy gel a velmi pomalým výklusem doběhla až do Kralup. Gimli tak pomalu běžet neumí, takže střídal pomalý běh s chůzí, což problém nebyl, problém byl akorát s vodou, které nebylo dost. Bylo jí tak akorát na 3 až 3,5 hodiny. Příště by to chtělo větší láhev. Ze zajímavostí musím ještě zmínit centrální úložiště ropy Hleďsebe, lom hned vedle a samozřejmě zámek v Nelahozevsi. V Kralupech nám to vyšlo akorát na vlak, poblíž nádraží je Penny, kde Gimli stihl koupit pití a Evu tím zmátl natolik, že se cestou na nádraží stihla ztratit. Ve vlaku jsme zapůsobili na partu důchodců, kteří nás nejdřív tipli na cyklisty a pak ocenili náš výkon, jakožto trojnásobný než jejich:-) Během hodiny a půl po příjezdu jsme byli schopni vyrazit na Mitrov, téměř bez následků...
Výprava čtyřicátá čtvrtá:: (Anita) "Krasem"
Kdy:pátek 11.11.2011 - neděle 13.
Trasa:Vilémovice, Šošůvka, Sloup, Macocha a Amatérské jeskyně
Účast:Anita, Evajs, Gimli, Širokej, Terka, Radim, Vojta
V pátek jsem nevyrazil, ti jenž byli v Brně už v pátek moho připsat zážitky :o). V sobotu jsme si přivstali (až neuvěřitelné bylo, že Vojta mi volal z hlaváku už 15minut před odjezdem). Vlak byl prázdný tak jsme si udělali pohodlí (to vydrželo až do Svitav) a usnuli. Probudil jsem se někde u Třebové nebo o něco dál a to už za dveřmi kupé postávali lidé a opravdu nahlas pronášeli jak je příšerně narvaný vlak. Mí dva společníci však nevnímali neb pokojně spali. Nikdo si netroufnul je vzbudit. Na místo srazu (Vilémovice náves) jsme dorazili 10 minut před skupinou z Brna (sic se nás paní v autobuse snažila přesvědčit ať nevystupujeme, že u Macochy ještě nejsme) a užívali si sluníčka. Když dorazili probrali jsme naší trasu a vydali se předem obhlédnout místa na spaní. Nakonec se ovčí jeskyně ukázala jako možnost (a taky jsme v ní večer skončili), jeskyně byly sice plné bahna, ale to byl teprve začátek. První den jsme obešli kras, nakoukli do několika jeskyň, pohoupali se na houpačce, prohlédli si několik ponorů a někteří vyvolení prolezli téměř do hladomorny hradu Holštejna. Eva obdivovala netopýry, Anita nový vchod do podzemí, kde jeskyňáři nechali místo v mříži přesně tak velké, aby se jím dalo prolézt :o). V Šošůvce jsme si dali pozdní vydatný oběd, který se protáhl vlastně až do tmy (ach ty zimní noci). Když jsme vycházeli ze Šošuvky, nechali jsme orientaci na Anitě (která to tu přeci zná), po asi kilometru se ukázal opak. GPS nás však dovedla zpět na trasu a dál už se šlo podle plánu. Z pustého žlebu jsme si užili už jen stíny, z jeskyně Kůlna jen palisádu a z Macochy jen černou díru. Kolem deváté jsme u auta přebalovali věci potřebné na noc a další den (Radim šel rozdělat oheň do vyhlédnuté ovčí jeskyně). Ukázalo se že jeskyně nemá komín a díra kterou na Anitu táhlo bylo to jedné co d díry vhánělo čerstvý vzduch. I tak jsme seděli pod příkrovem kouře, který asi 70cm nad zemí tvořil neprostupnou mlhu. Zavzpomínal jsem si na skankové dýchánky a kolem desáte možná jedenácté to zabalil a šel se nadýchat čerstvého vzduchu. (Pro spaní v mrazech doporučuji dva spacáky :o) Někteří hrdinové v udírně přežili do druhého dne (což mi doteď připadá jako nadlidský výkon). Další den nás čekala jeskyně (3h procházky). Anita s Terkou vstaly už brzo ráno a jely kamsi ještě něco měřit. Sraz byl v restauraci před jeskyní. My ostatní jsme si přispali (slušně přispali a z jeskyně vyrazili po žluté kolem 10. hodiny). Prohlédli jsme si Macochu za světla, vydatně posnídali a 12:30 byli na místě. Hodinku sebral oběd, půl hodinky převlékaní do kostýmů a pak už následoval sestup 70m pod povrch. Vojtovi se značně ulevilo, když zjistil, že není vidět až na dno. Osobně mi přišlo, že sestup byl pomalejší než konečný výstup, ale možná je to příliš subjektivní. Zpočátku se člověk snažil moc se nezamazat, nicméně se to ukázalo jako naprosto zbytečné až možná kontraproduktivní. Obhlédli jsme zajímavé vápencové útvary (jména těch skvostů může možná doplnit Anita, ale po mě to nechtějte), několi sifonů a hlavně spoustu bahna. Nakonci té cesty jsme provedli několikerá měření jako vrchol našeho trmácení. Bahno lázeň probíhala ještě cestou zpátky, ale vše proběhlo hladce. Tu se sehnout, tam neutopit holinku (viď terko:o), zde plížením bahnem vpřed, žebřík nahoru, žebřík dolu, sundat batoh, aby se člověk vůbec protáhl, držet se lana a klouzat po 20cm široké bahnité terase. Po ocelovém lanku 10m. Roksorové schody tu, průrva tam. Brodění 20cm ve vodě. Terka slíbila, že naší společnou fotku (po zápase s bahnem) dá co nevidět někam na rajče, ale sklamu vás, prý nám to s bahnem sluší. Následoval odvoz do Blanska a dlooouhá cesta do Prahy. Výlet byl naprosto unikátní, oproti předešlým, a perfektně připravený. Pro další WF určitě hozená rukavice. Anitě dík.
Výprava čtyřicátá třetí:: (gimli) "Hradozámková noc"
Kdy:3.-4.9.2011 odjezd v 9:00 směr Liberec
Trasa:Hrádek n. Nisou, Frýdlant, ...
Účast:Gimli, Olda, Venda
Nakonec jsme se sešli jen tři, ale na dobrý výlet to bylo dost. Olda s Vendou si vyhledli dva zámky, kde mohli dostat slevu (:oP) a navíc probíhala hradozámková noc. Ráno jsme odsunuli start na 9:00 což se ukázalo jako výhoda. Začátek z Hrádku nad Nisou jsme oslavili zmrzlinou a užívali si krásného počasí, které se nezkazilo až do konce výletu. Grabštejn byl parádní, vůbec mít Frýdlant a Grabštejn v kontextu vnáší do Valdštejnského regionu hnedle jiné světlo. Oba zámky oplývají podobnými obrazy i podobnou historií. Grabštejn měl tu smůlu, že byl 200 let útočištěm pro vojáky a dnes za pomoci NPÚ se vybavuje původní výbavou (nábytek, obrazy, atd.). Jen už se přesně neví, zda jednotlivé památky skutečně pochází odtud. Prohlídku jsme si na konec užili i když ze začátku to vypadalo na fiasko. Před další cestou jsme poobědvali (gimli dostal i vodu, která byla určena pro květiny co měl za hlavou) a v parném dni jsme se dali na další pochod. Cestou jsme upravovali KČT mapy (dokreslovali hospody, později i škrtali kempy). Stavili se v kovovýrobě na pivo a pak už spěchali na noční prohlídku Frýdlantského zámku. Po cestě jsme se ještě stavili na Wothanburgu (páč Gimli tam ještě nebyl a už leta po něm toužil) a ocenili vytrvalost místních LHP. Čas běžel a Frýdlant byl stále v nedohlednu, nakonec jsme ale druhou prohlídku v 2100 stihli. Zmoženi cestou, nechali jsme se rozptýlit místním divadýlkem. Gimli si dobíral Valdštejna, že má pleš a Olda si zahrál šachy, v závěru se ještě musel bránit, aby těsně před svatbou nebyl naverbován na 15 let k Valdštejnskému vojsku ... Gimli si podal ruku s Valdštejnem (snad mu to bůh odpustí). Malinko osvěženi vypadli jsme ze zámku (ochutnali jsme i mísní nekynuté koláčky - naprosto výtečné) jen mírně rozmrzelí, že jsme se o zámku moc nedozvěděli. Ale co už. Další cesta vedla do kempu, šli jsme po cestě, kterou strhla voda až ke kempu, který byl zavřený. Smůla. Ale byl tu plán B, který naštěstí vyšel, neb se jednalo o pastvinu na kopci. Gimli strávil noc venku a s ručníkem na ksichtě si ji i docela užil (holt komárů nebylo úplně málo). Olda s Vendou si ještě stěžovali ráno na nějakou partičku puberťáků co prý je budila, ale Gimli o ničem nevěděl. Druhý den jsme měli v plánu návrat do Liberce přes podhůří či hůří Jizerských hor. Přelezli jsme jeden, dva kopce. Pochválili cyklostezku (očividně novou) i hospůdku U Haďáka. Sic byla malinko dražší pochutnali jsme si. Následovala poměrně zajímavá cesta do liberce, s výhledy, pramenem pitné vody, několika hlubokými údolími, která znenadála končíla u tramvaje. Přesun do Prahy byl už jen čistá magie. Tramvaj jela za 2 minuty (ani jsme nestihli pořádně koupit SMS jízdenky) a autobus z Fūgnerovi o další tři minuty. Cestu do Prahy gimli i olda prospali.
Výprava čtyřicátá druhá:: (evajs) "Kolmo za vínem"
Kdy:25.8. čtvrtek: Praha, 8:02 odjezd z hl.n.
Trasa:Čtvrtek: Šumná, Vranov nad Dyjí, Šobes, Havraníky. Pátek: Havraníky, Louka, Znojmo, Kuchařovice, Těšetice, Prosiměřice, Kyjovice, Žerotice, Želetice, Horní Dunajovice, Višňové, Medlice, Přeskače, Tavíkovice, Rouchovany, Rabštejn. Sobota: Dukovany, Horní Dubňany, Dolní Dubňany, Dobřinsko, Moravský Krumlov, Vedrovice, Loděnice, Pohořelice, Iváň. Neděle: Strachotín, Dolní Věstonice, Pavlov, Klentice, Mikulov, Sedlec, Lednice, Podivín
Účast:Evajs, Gimli, Uhlíček
Musím uznat, že tento walking fest mě po dlouhé době opět uchvátil. Počasí bylo skvělé, vína dosti, ... sám se divím, že ještě teď nesedím v sedle a neputuji od sklípku ke sklípku. Pokusím se shrnout, co všechno jsme zažili ... Příprava byla poměrně náročná a nelze upřít Evě uznání, za perfektní propracování itineráře (včetně sepsaných otvíraček, vlaků, zajímavostí), chválím. Michal na poslední chvíli odřekl účast (což nám bylo líto) nicméně nezalekli jsme se vlka nic a vyrazili i ve třech. Spoj do Šumné měl 3 přestupy a zákonitě muselo dojít (to víte ČD) k selhání. Na start jsme tedy dorazili s mírným dvouhodinovým zpožděním, zato jsme si prohlédli Okříšky a místní hospodu U Mušketýra. První setkání s místními cenami i pivem tedy proběhlo jaksi nad plán. 14:13 po asi 5 nebo 6 hodinách cestování jsme vylezli z vlaku a šlápli do pedálů. Směrem k Vranovu cesta ubíhala jak měla. Kuba se sžil se svými brzdami a všichni jsme se pokochali na lávce přes přehradu. Ani ne za 50 minut jsme stáli na nádvoří zámku. Čekání na prohlídku jsme si ukrátili výstavou "Dámské komnaty v 18. a 19 století" (úchvatný byl například vějíř s podobenkami Habsburských generálů a vlastnoručním věnováním ... od každého, nebo Bravo girl z 19. století). Prohlídka zámku trvala 50 minut, ale mohla by trvat několik hodin. Z více než desítky různorodých komnat a sálů šla hlava kolem. Do kaple jsme už nezavítali, raději jsme koně nasměrovali do národního parku Podyjí. Cesta lužním lesem byla místy velmi náročná, ale střídavým šlapáním a tlačením kola jsme se dohrabali i na "předvečeři". Smrákalo se a naše vize stihnout první ochutnávku v Havraníkách se pomalu, ale zato jistě přesouvala na další den ráno. Navštívili jsme tedy s klidem i Nový Hrádek (to že byl zavřený nám nijak nezabránilo si jej prohlédnout) ovšem kýžený pohled na tři Dyje se nám nenaskytl. S padající tmou jsme se přiblížili Znojmu. Večer ještě ochutnáváme kuličku vína na vinici Šobes (neb celé hrozny se tam trhat nesmí). Vinice je to (prý) jedna ze dvou nejlepších v Evropě. A koupeme se v Dyji o několik metrů níže (och jak osvěžující v tom vedru). Padla tma a my už jen hledali naše první nocoviště. V Havraníkách jsme se ještě v místním pajzlu stavili na dvě piva a pak už na kutě. Za noci jsme se uvelebili na poli u silnice (hlavně že už mimo ochranné pásmo NP). Spaní nebylo nic moc ... to bylo na Evě vidět celý další den. Vstávali jsme brzo a tak do otevření stánku s ochutnávkami zbývalo se ještě nasnídat. Využili jsme k tomu místní konzum a pak už hurráá na první naše vínko. Ochutnali jsme 7 druhů značky Znovín (Ryzlink rýnský, Semilon, Savignon šedý, Modrý Portugal - Jakubské(2007), Irsai Oliver, Chenin Blanc a Rulandské šedé) a protože jsem nechtěl riskovat, vzal jsem ještě dvě lahve (toho nejlepšího s sebou). Další zastávka byla v Louckém Klášteře (hlavní sklad Znovínu). S prohlídkou ruin, kostela, výstavy a ochutnávkou asi těch nejlepších vín co Znovín aktuálně prodává (Mont Pré, Savignon, Saint Clerence, Tramín červený a Modrý Portugal (vše r. 2009)). Vylezli jsme z kláštera a venku bylo 35 stupňů ve stínu, byli jsme ale drsní a naše koňe stejně osedlali a vyrazili k dalšímu našemu cíli ... Dukovanům. Cestou do Višňové jsme se smočili v místní přehradě což nám opět velmi ulevilo. Za horkého večera už nebyl problém dojet do našeho cíle. V Rouchovanech jsem opět zastavili na pivo a dotočili vodu. Cenou za to bylo, že jsme málem přišli o Evu, která se zrovná dívala jinam, když jsme odjížděli. Za pohasínajícího dne jsme objeli elektrárnu a zamířili do našeho nocoviště na Rabštejně ... Byl to perfektní odhad. Místečko jako na stan dělané, s ohnišťátkem naprosto mimo civilizaci. Dalo to sice zabrat (tlačit kolo takových 50-60 výškových metrů), ale ráno jsme to jaksepatří ocenili dlouhým dospáváním. Odpočatí a nasnídaní jsme následujícího slunečného dne zamířili do Krumlova za Slovanskou epopejí. Úchvatné dílko jsme si užívali něco přes hodinu. Daších 10 minut jsem se snažil odemknout vlastní kolo. Nakonec jsem musel zámek rozlámat a vyhodit. Vedra polevila a ze všech zdrojů (přátelé na telefonu) jsme slyšeli pouze připravte se na pěknou Čínu. Ať už to znamenalo cokoli, rozhodli jsme se, že se připravíme. Vítr nás hnal neuvěřitelnou rychlostí, ale na ochutnávku v Pavlově to nestačilo. Zastavili jsme proto u Iváně a Muším háji na paloučku postavili stan. Zbytek večera jsme se rozhodli zasuplovat místní hospodou, která se ovšem ukázala být poměrně vybavená (co se vína týče). V Ivání zrovna probíhlay Babské hody a tak všude pobíhaly desítky okrojovaných lidí, malinko rozmrzelých, že se počasí kazí (myslím, že si spravili náladu během neděle). Tož zbodli jsme dvě lahvinky (Ryzlink rýnský a ... ach ta paměť). Každopádně byla výborná a stačila na to, abychom se suchou nohou dostali k našemu postavenému stanu. Uvařili jsme večeři a těšili se na ochutnávku další den. Palouček se ukázal také jako velmi vhodný na přespání o čemž svědčí dlouhé pospávání a naprosto klidná noc (rušená tak maximálně místní muší populací). Ráno jsme s velkým očekáváním rozepli dveře stanu a ... obloha byla jako by ji vymetl. Další skvělý slunečný a o poznání chladnější den byl zlatou tečkou za naším putováním. Zamířili jsme k Pavlovu a v místní Obecní vinotéce jsme ochutnali další sadu devíti vín (už po mě nechtějte abych je všechny vyjmenovával), tady náš cestovatelský plán končil, tak jsme ho promptně doplnili o Mikulov, Sedlec (a poslední ochutnávku) a odjezd na vlak. A tak se i stalo. Vlak nám ujel a tak jsme museli jet dalším, který byl v Praze bohužel o 20 minut dřív. Za vše mluví, že jednou z variant v Pavlově bylo protáhnout naše cestování ještě o jeden den. Bohužel se tak nestalo. K čertu.
Výprava čtyřicátá první:: (olda)
Kdy:25.6.2011, odjezd je v 8:02 z hlaváku, takže klasika 7:50 u výtahů z metra
Trasa:Bahno, Malešov, Kutná Hora
Účast:Evajs, Gimli, Olda, Venda, Uhík
Uhlíka jsme ukecali na sleklajně tak nás nakonec bylo 5. Vlak jel na čas. Takhle po třech týdnech mám pocit, že jsme tenhle vejlet spíš prokecali než co jiného. Zavítali jsme na Sion (takové malé rozptýlení), probělhli Malešovem a údolím Vrchlice a za krásného počasí došli do Kutné Hory. Vzali jsme to vrchem kolem Babory k Dačickému. Svíčková byla bohužel poslední, ale ani guláš nebyl špatný. Hospůdku jsme si pochválili a rozešli se - Olda s Vendou po pamětihodnostech města, a my zbytek na Kutnohorské Stříbření. Musím říct, že letos organizátoři trochu zklamali. Vedlejší scéna neměla ani pódium, ozvučení té hlavní bylo příšené a pro obrovské množství lídí to ani nestálo za moc. Pokoukali jsme po stáncích a nějaké té zábavě a vyrazili zpět.
Výprava čtyřicátá:: (evajs) "Pohodová"
Kdy:26.3.2011 z Dejvické 9:30 směr Buštěhrad
Trasa:Buštěhrad -> Lidice -> Černovičky -> Číčovice -> Okoř -> Roztoky -> Levý Hradec -> Suchdol
Účast:Alča, Evajs, Gimli, Kuba, Širokej, Uhlík, Vojta
Nějak jsem opomněl napsat, že bus odjíždí v 9:30, takže jsem se musel nechat skřípnout do dveří autobusu, abychom vyrazili v plné sestavě. Dál už šlo všechno hladce. Úvod úplně nevyšel; v Buštěhradu místo zámku mají rozvaliny což způsobilu změnu morálky z veselé na lehce ironickou. Památník v Lidicích byl jako studená sprcha (velmi silný zážitek - jak to charakterizoval Širokej). Každopádně jsem si splnil dětský sen a památník si prohlédl (jezdím kolem od svého mládí). Následující putování nás vedlo cestou necestou kolem podnikatelských vilek do polí po nesmyslných cyklostezkách. Času rapidně ubylo (přeci jen prohlídku jen tak sfouknout to by byla škoda) a tak jsme vyhlíželi každou hospodu. Nakonec se poštěstilo (sic mírně zahulená), ceny lidové, vrchní docela milej a trpělivej Středokluky "U Johanky". Navíc to vypadalo, že začne pršet a tak přišla vhod. Byly zabíjačkové hody … Při dalším putování se rozvířila diskuze, takže nikdo ani moc nekoukal kolem (Číčovický kamýk jsme minuli bez povšimnutí - to kecám. Kuba se zeptal, jestli jsme neměli jít tamtudy :o) Ale co, nikdo z nás geolog není.) A dorazili jsme na Okoř. Trhy praskaly ve švech (ironie), tak jsme si to prošli, popili medoviny zkritizovali kde co a pokračovali vesele dál. Ve Velkých Přílepech jsme trošku zakufrovali a vydali se tedy kolem vysílače zpět na námi sledovanou modrou. Ještě jedou jsme zabloudili, když jsme scházeli do údolí (někde mezi moderními vilkami - Uhlík hned začal básnit o všem co viděl) a výlet se tak nějak natáhl. Když už zbývalo jen pár kilometrů (Alča si povzdechla jak hrozně pomalu to jdeme) a všichni už byli utahaní jako koťata, objevili se Roztoky. A zrovna jel vlak. Za 10 hodin jsme byli zpátky na koleji v nohách majíce něco přes 24 kilometrů a s plným batohem zážitků.
Výprava třicátá devátá:: (evajs)
Kdy:19-20.2.2010, odjezd 8:00 z Florence, směr Louny (sraz 7:50 v nové hale)
Trasa:Louny -> Konětopy -> Pravda -> Kounovské kamenné řady -> Domoušice -> Pravda (nocleh) -> Ročov -> Milý -> Mšec -> Nové Strašecí (něco přes 60 km)
Účast:Evajs, Gimli, Anita, Venda
Tentokrát nikdo neváhal, jestli pro malou účast walking fest nezrušit, dlouho se nic nedělo a bylo potřeba obnovit tradici,bylo nás akorát na stan a doufali jsme spíš, že se někdo připojí na jeden den. Slíbenou jsme měli Vendu, Pausu a Mishu. Cesta do Loun byla zajímavá snad jenom tím, že stála jenom asi 60 halířů na minutu. Prvních pár kilometrů jsme si užívali cestu mezi poli, v celkem normální krajině, dokonce jsme jednoho pána překvapili, ptal se, jestli jsme zabloudili... Když jsme potkali už třetí otevřený obchod v Konětopech koupili jsme hořčici na večerní opékání, nanuky neměli. Na obecní nástěnce jsme se dozvěděli, že téhož dne se bude konat v Domoušicích (kam jsme mířili) Valentýnská párty:-) To už jsme přicházeli do přírodní rezervace Džbán, kde mají bohatou keltskou historii, typickou krajinu plnou chmele a z kamene asi nejvíce opuku. Po návštěvě Čertova kamene nějakého zlobivého čerta (byl z pískovce a po celé ploše byly vyryté nápisy) jsme dorazili na naše nocoviště, zříceninu hradu Pravda. Venda se jen letmo podívala na historicky věrohodně oblečenou partičku dřevárníků bojujících o jediný přístupový most a vyrazila na vlak do Domoušic. My jsme posvačili, důkladně si bandu prohlédli a čekali jsme, že v noci nebudeme sami, ale oni odešli v podstatě stejně jako my. My jsme mířili na bývalé keltské hradiště a přilehlé Kounovské kamenné řady. Řad je tam 14 a mají severo jižní směr, jsou dlouhé od 50 do 350 metrů, historici tvrdí, že to byla keltská observatoř, ale my jsme za ty dva dny došli k závěru, že by to také mohlo být závodiště či letiště. Trefili jsme zkratku a tak jsme v Domoušické hospodě byli ještě před setměním, naše hádky o tom jakou budou mít polévku vyhrál Gimli, byla jenom dršťková. V sedm na Valentýnskou párty přišel jenom jeden postarší pár, my jsme pro jistotu zmizeli. Na Pravdě bylo připravené ohniště, dříví i stolek, stačilo opéct klobásy, ohřát se, postavit stan a jít spát. V noci bylo podle předpovědi asi -7. Nicméně zima byla až nad ránem. Vlastně nejhorší bylo ráno, zmrzlé boty, zmrzlé tělo, zmrzlá voda, venku -13. Gimli nám rozdělal oheň, takže jsme dokonce rozmrazili vodu, aby šla pít:-) Rychlé tempo nám vydrželo i celou neděli, hnala nás zima. Užívali jsme si ráz krajiny, plošina, prudký sráz dolů, kousek údolí, prudký kopec nahoru a tam... chmelnice a tak to bylo asi pětkrát. V Ročově byla hospoda zavřená, v Milý taky. Nezbývalo než vyrazit do Mšece, tam ale za odměnu i vařili. Minuli jsme vysílač GSM ve tvaru borovice, ale zdálky byl vlastně lépe vidět než z blízka. Jak z dětské kresbičky. Kolem obory Libeň, kde chovají muflony a kde se našla ona v každé učebnici vyfocená opuková keltská hlava, jsme došli na autobus do Nového Strašecí. V autobuse jsme do jednoho usnuli:-)
Výprava třicátá osmá:: (evajs)
Kdy:17-19.9.2010, kolmo (rozuměj na kole), odjezd z Praha hl.n. 1331 nebo z Holešovic 1340
Trasa:Klášterec nad Ohří, Petlery, Měděnec, Přísečnice, Kovářská, Krásný Les - prvni den cca 30 km - demoverze Krušných hor
Krásný Les, Damice, Vojkovice, Velichov, Radošov (pramen), Kyselka, Andělská hora (zřícenina), Kolová, Stanovice, Dražov, Hlínky, Vodná, Bečov (zámek, relikviář sv. Maura), Chodov, Mechov, Brť, Sedlo, Útvina, Toužim - druhý den cca 60 km motivované Cestou z města (film)
třetí den Plasy
Účast:Evajs, Gimli, Širokej, Uhlík
Cesta do Klášterce nad Ohří trvala něco přes tři hodiny. Průvodčí nás chtěla natáhnout na povinné rezervaci pro kola, ale nedali jsme se (teda nedali jsme jí stovku za každé kolo). Cestou jsme zabrousili do tajů burzy s elektřinou (věděli jste například, že solární elektrárny smontované za rok 2010 v ČR mají výkon 756MW) a mnohých dalších zajímavostí, které potkáváme každodenně. Širokej seřval Uhlíka, že měl jet ale nejel aspoň po telefonu a k mému údivu byly tři hodiny ty tam. V Klášterci jsme navštívili místní peňáč (který, jak se eva dozvěděla, je doprava a pak strašně daleko rovně. Autorem výroku byla důchodkyně, takže strašně daleko bylo asi 200m). Výjezd na kopec jsem řídil já a tak trochu se nevyvedl, protože jsme jeli po silnici první třídy asi o 500m déle než jsme museli. Vše bylo na křižovatce na Měděnec odpuštěno a tak jsme mohli začít stoupat. 9km s převýšením 550m jsme zvládli za úchvatných 75 minut (s patřičnými přestávkami na kochání se elektrárenskou krajinou). Na Měděnci jsem spáchal panoramatickou fotku (což mi připomíná, že bych ji měl polepit). Jsou na ni hned dva druhy elektráren. Nu a z Měděnce, protože to mě a širokým přišlo málo, jsme ještě vyrazili směr přehrada Přísečnice (jmenuje se po městě, které leží na jejím dně. Město bylo kdysi okresním - 12000 obyvatel - ale po odsunu němců se stalo spíše městem mrtvých. Nakonec bylo zatopeno v roce 1973 a dnes je zdrojem pitné vody pro celé podkrušnohoří). Následoval noční sjezd do Krásného Lesa. Moc se to nedá vyprávět, ale přesto se pokusím - představte si jasnou noc s úplňkem nad hlavou, husý les, 10 stupňů celsia, tmu, čelovku co dosvítí stěží dvacet metrů a 10km dlouhé 12% klesání. Tolik fakta. Pocity: zima a adrenalin. Nikdo neřekl, že si sjezd užil, ale takhle zpětně musím říct, že to byl silný zážitek. V Lese nás čekala teplá večeře, čaj a sprcha (co víc si přát). Taky snídaně, svačina, teplo domova a pohostinnost (děkujeme). Ráno jsem přemontoval nosiče na kola (tedy částečně) a kolem 10. odjíždíme na asi nejkrásnější kus trasy, který byl v plánu - přejezde Ohře. Dolů jsme sjeli v nočním stylu (jen ta tma byla taková slabší). Ale houpání v krásném údolí stálo za to. Kořením pak byl výšlap na Andělskou Horu (asi nejvýživnější kopec po cestě), sjezd do Tepličky na oběd, spurtík do Bečova a relikviář sv. Maura. Použil bych zlaté písmo, ale nebylo by to moc čitelné. Výšlap byl za skvělého počasí na klidné silnici s výhledem na krásné =dolí a Doupovské hory. Oběd byl neslavný (U Kouzelnika). Sprintík po autostrádě utekl neuvěžitelně rychle a Maur ... no tam si zajděte. Opravdu zajímavý kus historie. Z Bečova to bylo už jen kousek do kopce a z kopce, trochu bahnem až do Toužimi (ve stylu Cesta z města). V Toužimi nás čekala zase sprcha, zase teplo jen večeři jsme zvládli tentokrát sami. U vína jsme pak plánovali poslední den našeho cestování. Nakonec jsem v licitaci prohrál a jelo se do Plas namísto Dobré Vody u Teplé - protože tam se neprovádí. Naplánováno skvěle a splněno taktéž. V Plasech je stále dost vody, takže žádné hroucení budovy nehrozí. U Rudolfa II bylo narváno, ale nakonec jsme se vmáčkli. Vlak nebyl rychlík, ale nejel zas tak pomalu. Bohužel se nic nepokazilo ... tak třeba příště.
Výprava třicátá sedmá:: (evajs)
Kdy:17.4.2010, 8:10 odjezd z Knížecí, sraz deset minut předem na zastávce směr Blatná
Trasa:Blatná -> Brloh (část trasy dne cesty)
Účast:Evajs, Gimli, Uhlíček a Olda
Jen ve zkratce - úsek jsme si prošli dvakrát málem zabloudili a na DCčku to dost pomohlo. I tak jsme byli dost groggy. Těch 26km je na Walking Fest fakt hodně, nebyli jsme ani v hodpodě.
Výprava třicátá šestá:: (pedro)
Kdy:10.4.2010, 7:04 odjezd z hlavního nádraží, sraz deset minut předem u výtahů z metra
Trasa:hrad Švihov
Účast:Širokej, Vojta, Uhlík
Sraz byl určen před sedmou na hlaváku a byla to tak trochu nestíhačka: když do odjezdu vlaku zbývaly už jen čtyři minuty, vydal se stále ještě osamělý Pedro koupit lístek. Záhy se k němu připojil klusající Vojta a oba v poslední minutě naskočili do vlaku; na Smíchově se k nim ještě přidal ospalý Uhlík a to bylo všechno. Průvodčí bylo trochu divné, proč jedeme jen tři, ale po Pedrově vysvětlení, že přece tři tvoří společnost, průvodčí pozvedla obočí a lístek nám procvakla. Vlak byl sice klasifikován jako rychlík, ale ke svižnosti koridorové dopravy měl daleko. Alespoň bylo dost času na zajímavou diskusi o determinismu vědeckých dějin a nezbytnosti uhlí pro průmyslovou revoluci. Právě ve chvíli, kdy se téma začalo vyčerpávat, přispěl do diskuse přiopilý proletář sedící přes uličku se svým postřehem, že koleje se budou vyměňovat v každé době, navzdory všemu pokroku na poli počítačové vědy, kterýžto názor podepřel výzvou, ať vymyslíme něco lepšího. Nic lepšího nás však nenapadlo. Z Klatov jsme vyrazili po červené směr Švihov přes kopečky, políčka a vesničky. Téma diskusí kolísalo mezi moderní architekturou, informační evolucí, a akademickou chemií s občasnými intermezzy tvořenými plkáním o lidech, jejich skutcích, výletech a vůbec běžných věcech. Po cca 3h a 13,5 km a jednom brodění jsme dorazili ke hradu Švihov. Shodli jsme se, že z dálky vypadá větší než z blízka. Později se však ukázalo, že zevnitř je přece jen o něco větší než z venku, ale přesto stále menší než z dálky, a nebyl to jediný prostorový paradox toho místa. Při prohlídce Pedra nejvíce zaujala otočná střílna, Vojtu mnichova zazděná řiť, zatímco Uhlík byl uchvácen převratným systémem rozetového vytápění. Další trasa byla naplánována do Lužan (cca 13km) odkud nás měl vlak odvézt zpět domů. Vše se ale nějak podivně zvrtlo, a poslední pravidelný osobák jsme viděli ujíždět v záři zapadajícího slunce pár minut před příchodem na nádraží. Prohlédli jsme si alespoň Hlávkův zámek pro studenty s Nadáním a vyrazili na cestu do Přeštic odkud jel ještě noční rychlík asi o hodinu a půl později. Poté co jsem hochy upozornil, že pokud tento vlak nestihneme, čeká nás celonoční pochod do Plzně, nasadil Uhlík závodní tempo a zbývajících 6km jsme proletěli v méně než hodině. To umožnilo obstarat Pedrovi večeři do vlaku, který nás pak milosrdně dovezl až na poslední metro.
Výprava třicátá pátá:: (lukáš/uhlíček)
Kdy:3.4.2010 - 5.4.2010 odjezd 8:09 z hlaváku
Trasa:Srbsko, sv. Jan pod Skalou, Srbsko, Karlštejn, Ameriky
Účast:Lukáš, Hanka, Gimli, Uhlíček, Evajs, Uhlík
Historicky první WF spojený s lezením po skalách. Jo to se tak stává, když organizaci dáte nějakému lezci. Každopádně přijeli jsme do Srbska, bylo krásně, vypadalo to, že se sem vydá ještě dnes spousta lezců a taky tomu tak bylo. Kráčeli jsme kolem řeky, okukovali skály a jak malé děti jsme se těšili až si na nějakou vylezem. Shodou náhod jsme ale uhnuli a do lomu Alcatraz jsme se dostali až o mnoho hodin později. Zvládli jsme si mezitím zajít do sv. Jana pod Skalou (na můj vkus docela zajímavé místo) a vylézt na skálu. Rozhled byl báječný, prolezli jsme i několi místních jeskyň a rozvrhli síly na další část dne. Vrátili jsme se tedy do lomu Alcatraz (který jsme mimoděk našli těsně za úsekem, kde jsme odbočili) a přišlo na lezení. Banda žabařů (z nihž na skalách lezli tak maximálně dva) využila zkušeností místích a nechali si doporučit trasy k lezení. Doporučení ale, jak se ukázalo další den, nebylo zrovna nejlepší. Lezli jsme po naprosto hladké stěně, kterou i Uhlíček vzdal. Nakonec nám ji musela nacvaka Evajs (teda všechna čest). Potom co jsme zjistili, že lano o délce 25m, nám bude stačit tak maximálně do půlky stěny jsme se navzdory skutečnostem rozhodli natáhnout i to. Lezli jsme a lezli a na noc jsme to zabalili v sokolím hnízdě v Alcatrazu ve třetím patře. Evajs a Uhlík nás opustili, Lukáš a Uhlíček zašli pro pivo a vodu a já s Hankou jsme rozebírali nejrůznější sporty a životní cíle. Večeře byla více než opulentní, kluci se vrátili s pivem, každý vybalil svoje zásoby čímž byla pestrost jídelníčku zajištěna. Spát jsme se vydali až o půlnoci. Přesto jsme vstali tak brzo, že nás na skalách nikdo nepředběhl. Ráno jsme se rozhdli slanit si ta dvě patra, ale Lukáš vyměkl úplně a Uhlíček si dal až spodní patro. No a když už jsme tak měli natažené lano, ještě do oběda jsme lezli na cestě těsně vedle té včerejší. Když začalo krápat vydali jsme se na Ameriky. Já s Uhlíčkem jsme to ale zabalili už v Karlštejně. Dali jsme si ještě s Hankou a Lukášem oběd a vyrazili na vlak. Trasa kopírovala trasu jednoho z předchozích WF (což se historicky stalo také poprvé) a nám končila nekonečným čekáním na vlak (před námi jel parní). Nakonec jsme se ale do Prahy dostali. Z vyprávění už jen vím, že Lukáš s Hankou potkali Pepu a vylezli si s ním ještě další skálu v Srbsku.
Výprava třicátá čtvrtá:: (evajs)
Kdy:14.2.2010, 8:05 sraz u výtahů z metra na hlavním nádraží
Trasa:Mnichovice - Hrusice - Ondřejov - Kostelec n. černými lesy
Účast:Gimli, Evajs, Vojta, Misha
Cesty kolem Prahy mají tu nevýhodu, že už je všichni znají. Tady jsme to teda neznali (rozhodně ne celé), ale také se to neobešlo bez znaleckých vyprávění a podivu, proč zrovna sem. S trochou štěstí jsme z Mnichovic vyrazili opačným směrem, což nás zachránilo přes muzeem Josefa Lady. Přišlo se na to až o 3km dále, ale netruchlili jsme. Počasí nám přálo. Střídavě se zatahovalo, všude kupy sněhu, až jsme litovali, že nejsme na lyžích (i když já jsem nelitoval, protože s rukou v ortéze toho člověk moc nenalyžuje). Tu a tam bylo urolbováno a tu a tam nás seřval nějaký běžkař, že mu ničíme stopu (co jsme taky mohli dělat, že?). ... jo šli jsme na druhou stranu, což se ukázalo, že vůbec nevadí, zašli jsme si asi 1km a pak jsme se opět stočili požadovaným směrem. V Černých Voděradech jsme navštívili místní pajzl a ti otrlejší si v zahulenosti třídy 5 s chutí dali klobásu či polévku. V Kostelci jsme na bus čekali as 15 minut a co nevidět jsme byli zpět v Praze. Hodnocení ... pohodový nudný walking fest. Jo a málem bych zapomněl zmínit, že jsme si s vojtou užívali focení (až tak, že z toho holky nemohly ... nebo tak nějak se to říká).
Výprava třicátá třetí:: (gimli), HARDCORE
Kdy:23. - 24.1. 2010, 8:30 odjezd z Florence směr Jistebnice (Týn n. Vltavou)
Trasa:Jistebnice - Petrovice - Sedlčany
Účast:Gimli, Vojta, Širokej a potom v neděli Evajs, Olda možná Misha
V první části našeho výletu jsme udivedě zírali na upravené běžecké trasy kolem Jistebnice, Vojta dokonce položil otázku, zda jsem nedostal od někoho tip, kam vyrazit. Nedostal, byla to haluz. No tudíž několik prvních kilometrů (odhadem tak 10) jsme se vozili po urolbovaných cestách. Oběd (aby si wf vysloužil přízvisko hardcore) jsme si uvařili v Cunkově v autobusové zastávce. Kolem jedoucí lyžaři nám dokonce doporučovali camp na Javorové skále, ale byl to kec, žádný camp jsme tam nenašli a ani v mapě jsme žádný namalovaný neměli. Dál už to byla větší zábava. Pár hodin jsme strávili na silnicích, hodinku jsme krosili kilometrový úsek vedoucí přes údolí potoka a taky s nám vysmál jeden vesničan. Vše jsme ale ustáli bez ztráty kytičky a pomalým tempem jsme se blížili k petrovicím. Nakonec jsme nedojeli. Nebylo světlo a tak asi kolem šesté jsme ztratili značku kdesi na homoli. Rozhodli jsme se rozbít stan a přenocovat. Všechno šlo nad očekávání hladce. Přestože venku dle některých zlých jazyků mělo být -13 (ČHMÚ) nám ve stanu se spalo vcelku dobře. Je fakt, že pro tři to není úplně pětihvězdičkové spaní v mém stanu, ale stačilo to - o to více tepla jsme měli. K večeři jsme zabili dvě konzervy (fazole, guláš) a kolem osmé (jak se slepicemi) usínáme... Já nejrychleji, ale hoši mi to nedarovali (že prý chrápu či co). Ráno bylo překvapivě teplé, v 700 se nikomu z vyhřátého spacáku nechce a tak lyže obouváme až kolem 9. po opulentní snídani. Trošku jsme nestíhali novou skupnku v petrovicích páč nám zbývalo ještě asi 8,5km z předešlého dne. Proto jsme Evu s Oldou donavigovali do Obděnic, kde jsme se posléze střetli v hospodě. Předtím ale ještě následoval můj pád, který tak trošku celý výlet pokazil (a možná ještě několik dalších týdnů). Při sjezdu po asfaltové silnici se moje noha i s lyží vydala skrze drátěné oko. Drát byl pevně zasazen v silnici a tak mě asi ve 20km/h čekalo stržení na zem. To jsem zbrzdil nešťasně rukou a pak jen nevěřícně čučel na oko ve kterém se zasekla moje noha. Sraz proběhl bez menších komplikací (až jsem vychválil dnešní mobilní technologie do nebes. Dozvěděli jsme se že musíme navštívit Vysoký Chlumec, kde vaří to pivo co jsme zrovna pili a tak jsme vyrazili k prvnímu cíli. Jevilo se rozumné dát si tam i oběd, ale chyba lávky. Minuli jsme hospodu v Počepicích a to byla ta chyba. Sních v nižších polohách zledovatěl, takže se sjezdy staly dost ohuboidní (což každý kdo si hubu ve sněhu omočil s nevděkem kvitoval) a sníh byl docela slušné ořezávátko. Na rovince kde by se normálně běžkař zapotil to jelo a jelo. Což o to klesalo se ale v tom Chlumci, žádná hospoda co by měla oběd pro poutníky nebyla. Byli jsme odkázání na Sedlčany, stále z kopce asi 7km cíl naší výpravy. Dokonce jsme dorazili i na Evy vysněný spoj a stihli si předtím dát námi vysněný oběd. 1745 tak odjíždíme směr Praha, ošlehaní mrazem, sedření sněhem a mírně unavení.
Výprava třicátá druhá: (evajs + gimli)
Kdy:18-20.12.2009
Trasa:Uherský Brod - Luhačovice - Zlín
Účast:Gimli, Evajs
Trošku pozdě ale přece. Nuže tedy jak to bylo: brzo ráno jsme se vypravili na vlak - bylo to dost brzo, protože svítat začalo až u pardubic. Možná to bylo i tím, že byl jeden z nejkratších dní v roce a nebo také tím, že jsme chtěli do startu dorazit před polednem. Cesta byla dlouhá a únavná. Byla tak únavná, že se evajs nezvládnla soustředit ani na primární úkol "obléci se do mrazu" a tenhle "detail" musela vyresit az na kopci nad Brodem. V Brodě mají zajímavý kostel, v reproduktorech jim hrajou koledy a na náměstí mají skutečné Vánoční trhy. Bylo asi -10 tepla a tak to chtělo pořádně svižnou chůzi. O to lépe se ale šlo. Bylo to nahoru, dolů do vesnice, kterou bych dal do každého filmu, kde je potřeba natočit nějakou vesnici, pak zase nahoru a dolů. Rozcestníky nekompromisně ukazovali stále více než jsme chtěli a tak jsme nakonec ve vísce s názvem Políchno zavítali do hospody. Otevírala sice až ve 4 hodiny, ale čirou náhodou tam byl majitel o 15 minut dříve, aby nám nalil pivo a uvařil čaj. Byl to skutečný znalec hospod. Dozvěděli jsme se kde se máme najíst, kde je nejkrásnější hospoda v širokém okolí a taky kdybychom néhodou jeli zítra autobusem kamsi pod lysou horu jaká je tam nejvylášenější hospoda. Zkrátka fůra informací - vzpoměl jsem si i na Širokýho a nádražáka v Horažďovicích, ale zas tak špatně jsme na tom nebyli. No a protože jsme chtěli urvat ještě kousek světla vyrazili jsme zpátky do mrazu (hostinský se omlouval, že má v hospodě takovou zimu - celých 10 stupňů). Neušli jsme ani 3km a už jsme kufrovali. Noc na krku posledních 5 km před námi. Byli jsme ale drsní, šmejkli jsme to ofroad lesem a našli tu značku, kterou jsme nepředloženě opustili. Dál už to bylo triviální a s evajsem to máme natrénované - neztratit značku se nám podařilo až do luhačovic. Zbývalo najít si ubytování. Bylo trochu zima (což jsme věděli předem a tak jsme stan a spacáky nechali doma) a tak jsme změkčile obcházeli luhačovice a u nejrůznějších hostelů škemrali o postel. Nakonec vyhrál hotel Vltava s bezkonkurenční cenou 300Kč za noc. Hned jsem se cítil jak na dovolené za komunismu. Eva se vysmála sociálkám na pokoji. Nastartovali jsme své mobilní telefony a eva se dočetla, že zorbování se nekoná. Trošku naštvaně jsem pak pánovi volal, ale ujmul se toho se ctí a přistoupil na moje podmínky (tak třeba pojedeme zorbovat v lednu). Umytí jsme se vydali nasytit své žaludky. Hospoda byla nedaleko, perfektně tam vařili a tak buržoazní rozhazování nebralo konce. Zkrátka večer se vydařil. Naplánovat další den už byla hračka. Nebyli jsme vázání na zorbování od 14 hodin a tak jsme zčerstva vyrazili směrem ku zlínu. Prohlédli jsme si naprosto mrtvé Luhačovice (jsou tam nějaké globální prázdniny kolem vánoc a tak i vincentka byla zavřená). Podívali jsme se na Luhačovickou zamrzlou vodní nádrž, vylezli na zřiceninu hradu Starý Světlov a pak už pouze slézali dolů do Zlína. Oběd jsme nouzově pořešíli sadou lázeňských oplatek a hlady umírajíc táhli jsme se ku Zlínu. Zbyla nám i hodinka na prohlídku města a shánění jídla. Viděli jsme kamion s kokakolou, místní zámeček, velké náměstí a obchodní centrum. Vláček jel na čas a tak jsme v Otrokovicích přestoupili na úplně prázdný rychlík do prahy. Cestu jsme prospali téměř kompletně, takže přesun do prahy byl takový teleport, ale to jistě všichni ze dne cesty znáte.
Výprava třicátá první: (Venda, Misha)
Kdy:21.11.2009, 8:06 vlak z Praha hl.n.
Trasa:Beroun - Děd-rozhledna, Hudlice, Svatá a pak buď Knížkovice, Zdice
Účast:Olda, Balda, Plamínek, Evajs, Venda, Gimli, Pausa, Misha
Vcelku pohodový WF, teda vlastně spíš oslava narozenin. Sešlo se hodně lidí i krásné počasí, jen ta vytrvalost byla dost omezena špatným spojem ze Žebráku. Vylezli jsme nad Beroun a já si zavzpomínal na dřevárnu Pán prstenů, která se už nevím v kterém roce konala na tomhle kopci. Na kopci byl Děd, teda rozhledna - neogotický paskvil. Venda přidala k dobru medovinu, vítr nefoukal, vedro bylo zkrátka není o čem vyprávět. Nebyla to ale poslední vyhlídka. Prošli jsme spoustou skal, rodištěm Jungmana, kde jsme se vyblbnuli na dětském hřišti, a zase spoustou skal až jsme se rozdělili na dvě skupiny. Každá pak postupovala ke Zdicím jinou cestou, ale obě dorazili na stejný autobus... Byl dost narvaný a hlavně byl už o půl čtvrté na Butovicích. Holt né každý wf se protáhne až do úplné mrtvosti.
Výprava třicátá: (Gimli)
Kdy:24.10.2009, odjezd z Dejvické v 1000 sraz na zastávce autobusu 350/316
Trasa:Okoř, Kralupy, Veltrusy
Účast:Uhlík, Kuba, Gimli, Anita, Radim, Viťas
Když už jsem si myslel, že zásluh bylo dost na to abychom za odměnu stihly odjet na jubilejní 30. walking fest vše se tak nějak otočilo úplně na druhou stranu. Odměna nás ale neminula ... don Quijote říká shit ... Šest nás bylo, ale to už vlastně víte. Tak jinak - na Okoř nevede cesta jako žádná ze sta ... to jsou kecy, prý podle legendy šlo o to mít jenom ten správný rým. Správně by tam mělo být, že ta cesta je naprosto tuctová a to ještě jenom občas. Hrad je to ale velký, dokonce nás do něj na půl hodiny zavřeli - to prý abychom si užili ten středověk ... Jenže to neměli dělat, navzdory odvážnému tvrzení průvodce jsme se dostali i tam kam slunce nesvítí, nestálo to sice za moc, ale já jsem průvodci říkal, že si nemá být tak jistý. Zajímavostí je na Okoři jistě kaple, z nám neznámých důvodů se rozhodli na kapli postavit obranou věž ... což se jim povedlo, jenže i přes zesílení nosných zdí je jaksi dnes z věže půlka, takže bůh suď zda to byl dobrý nápad. A to už je všechno - konec s okoří. Vyrazili jsme do rekreačního údolí ... bůh stvořil říční úvaly a pak se podivil jak si tam každý druhý staví chatu ... i stvořil povodně a viděl, že to bylo dobré. Trať bouda trať most trať cestu ztrať, tunel bouda bouda před vámi je strouha, asfalt kralupy a tma ... A dál? Nejsme žádný máčenky, řekl hrdina a pak se rozpustil, v našem případě následovala cesta do Veltrus (zámek sice v noci není vidět, ale to přeci nevadí) a Nelahozevsi (Dvořák nezastižen). Místo Dvořákova muzea jsme si ale hodinku a něco prohlíželi nádražní halu ... nečekám, že to pochopíte. Víc nic.
Výprava dvacátá devátá: (Uhlík)
Kdy:30.8. - 1.8.2009 odjezd 8:10 z Knížecí
Trasa:Borová Lada, Strážný, Nové Údolí, Plechý, Nové Pece
Účast:Evajs, Gimli, Širokej, Uhlík
by uhlík Odjez na Šumavu se zvládl v pohodě (busem z Prahy až do Borové Lady). Na místě jsem ještě dokoupil jídlo. Vyplenili jsme místní krámek a triumfálně si odnesli 8 rohlíků, 2 klobásy a čokoládu. Ostatní naštěstí jídlo nepodcenili, takže když se daly zásoby dohromady, přežili jsme v pohodě celé tři dny. První dva dny byly takové fádnější. Většinu cesty se šlo po asfaltce, jak už to na Šumavě bývá. Objevilo se několik stížností na místní kopečky (trapně nízké). Bohužel jsme minuli zříceninu, kterou jsme si vyhlídli v naší mapě (z roku 1993). Všichni byli fascinováni/šokováni skutečností, že si mapy půjčuji v knihovně. Ve Strážném jsme se místních poptali na nouzové nocoviště. Po krátké zmatené konverzaci, ve které jsme se dozvěděli, že to bude asi ten bývalý smeťák, jsme tam vyrazili. Jestli tam smeťák někdy byl, tak to rozhodně nebylo poznat. Místo bylo velmi útulné. Obzvlášť příjemně mě překvapily chemické záchody, které jsem takhle pěkně udržované ještě neviděl. V noci byla docela zima (zdá se, že čas cyklistických spacáčků už je zase pryč).
Druhý den nás čekala 14 km cesta do Nového Údolí. Abychom se nenudili, tak jsme si ji natáhli přes České Žleby a Stožeckou skálu. Na Stožecké skále jsme si prohlédli kapličku a poslechli skupinku zpívajících Němců (tvrzení: "jak na výletě s partou Němců" dostalo zcela nový rozměr). Na večerním nocležišti jsme měli tentokrát spolubydlícího. Šel ale brzy spát a časně vstával, takže jsme o něm skoro nevěděli.
Třetí den nás čekal nejnáročnější 27 km úsek. Vypadalo to, že konečně dojde i na kopečky. Měli jsme trochu obavu, abychom stihli bus v 18:48 z Nové Pece, takže jsme vyrazili docela svižně. Po cestě jsme se podívali i do německa na Třístoličník (Dreisesselberg) - 1332 m.n.m. Minuli jsme hraniční kámen mezi Českou republikou, Německem a Rakouskem. Tam jsme potkali skupinku čtyř sladěných českých cyklistů. Požádali nás, jestli bychom je před hraničním kamenem nevyfotili. Petr prohlásil zlomyslně na mou adresu: "tady to je fotograf". Cyklisté se zaradovali, vrazili mi do ruky foťák a už se aranžovali před kamenem. Vzal jsem je pro jistotu dvakrát. To jsem totiž ještě netušil, že mě to samé čeká i z české a rakouské strany kamenu. Rychle jsme vyrazili dál, než cyklisté zjistí, jaký pěkný palec jsem jim vyfotil. Prošli jsme oblast napadenou kůrovcem, přelezli Plechý - 1378 m.n.m. (nejvyšší kopec na české straně Šumavy) a došli až k Plešnému jezeru. Dál už to bylo zase po asfaltce. Naštěstí to do Nové pece nebylo daleko. Po cestě nás předjeli naši známí cyklisté a dokonce nám zamávali (asi si fotky ještě neprohlídli). Zapadli jsme do prvního pohostinství, na které jsme narazili (cyklisté už tam byli). Byl to takový rodinný podnik, kde byla k dostání limča, pivko, klobáska a pohoršující časopisy na záchodě. Čas jsme měli výborný (do 18:48 ho bylo ještě dost), tak jsme si to náležitě užili. Jaké bylo naše zklamání, když jsme dorazili na nádraží a zjistili, že v 16:45 nám ujel rychlík rovnou do Prahy. To jsem si vyslechl spoustu nepěkných věcí. Dokonce ani Gimli, u kterého bych to čekal, se nezdál z nečekaného zvratu příliš nadšen. Nakonec jsme jeli spěšným vlakem (prakticky zadarmo), navštívili jsme kdejakou vesničku, kus se svezli autobusem a půl hodiny po půlnoci jsme byli na Hlavním nádraží. Využil jsem nabídky na nocleh a přespal na koleji. Alespoň jsem si mohl prohlédnout nevšední ubytovací návyky petrova spolubydlícího.
Na výletě se probralo všechno možné, zrecyklovala se některá témata (šerm, cestování...), ale objevily se i nějaké nové (brusle...). Určitě na toto téma ještě v blízké době něco uslyšíme.
Celkově byl výlet takový klidný a pohodový (až příliš). S další výpravou na Šumavu bych zase chvíli počkal.
Výprava dvacátá osmá: (Petr)
Kdy:sraz v 7:18 na hlaváku, 5.duben 2009
Trasa:Mimoň -> Hrad Ralsko, Stráž pod Ralskem červená, červená a jenom červená
Účast:Pauza, Petr, Uhlík, Lenka Bu. a Olda
Na pozdě avizovaný výlet se nás šešlo pět, Petr nedokázal nezachránit Pauzův včasný příchod rozhovorem s proklatě archeotypáním řidičem 112ctky. Tomáš zas nemá rád, když si řídí budík začínající pětkou. Dlouhou cestu vlakem jsem proklimbával a občas poslouchal, jak učí Pauza kluky mariáš. Tento výlet vlastně vznikl na motivy Petrovy diplomky, chce prý vyfotit meteorologickou stanici, která měří stav vody na Ploučnici. V Mimoni opravdu jedna taková stála, byla sice trochu posprejovaná, ale pózovala docela dobře. Hladový Olda krom cukrárny nenašel potraviny, ale sladká snídaně ho uspokojila. Vyrazili jsme na stoupání krz pískovcové skály. Juliina vyhlídka skýtala pohled do páry. Nicméně docela slušná hláska k výše položenému hradu. A že byl hrad lepší něž jsme čekali. Všude byly sovětské nápisi jako Igor Brukčev 86 ap. Na hradě při obědvání se začali rozvíjet velmi absurdní rozhovory a laťka humoru takto nastaveného se zvyšovala až do samého závěru. U další zajímavosti jsme si dali Gambáč, Lenka kolu, - Průrva Ploučnice je důkaz toho, co člověk udělá rukama, když chce a jak mu je to nakonec k ničemu, ale to ať si každý přečte sám, třeba ve wiki. Dále jsme prošli kolem uranových dolů a měla následovat další hydrometeorologická stanice, leč paní vrátná nám dala najevo, že ona je tu šéf a poslala nás do háje, dělník mluvil cosi o tom, že nás tam pustit nemůže, protože tam často teče kyselina sírová, což dokládal skvrnou na kalhotách. Greenpísáky jsme na mě nezavolali a kráčeli jsme do Stráže pod Ralskem. Tam jsme měli necelou hodinu, a tak jsme vzali útokem zdejší rozpadající se zámeček. Před vchodem s nápisem Zákaz vstupu se slunil zdejší strejda správce a povídá, jestli ho nechceme koupit. Pak nás pustil na nádvoří a povídal jak to vyhořelo a jak lidi kradou, přesně tak jak mluví všichni podobní správci. Za zbylou půlhodinku jsme ještě stihli okusit zelené Krušovice. V autobuse pokračovali debaty o všemožném i konci světa. Počasí bylo báječné, příště ahoj...
Výprava dvacátá sedmá: (evajs)
Kdy:sraz v 8:15 na Knížecí stanoviště 7, 14.březen 2009
Trasa:Mníšek pod Brdy -> Dobříš, žlutá, žlutá co je červená a zase žlutá
Účast:Evajs, Gimli, Olda, LenkaBu, Pausa, Viťas, Alča, Jeffer, Radim
"Dneska to nebylo zajímavý" (vytrženo z kontextu), řekla Evajs po tom co jsme se vrátili. Nutno dodat, že souhlasím, ale na druhou stranu o to přeci šlo, ne? Mnohem zajímavější byly jednotlivé osudy každého z nás, den - či pár hodin předem. Den předem se konala viťasova čajovna (účast Radim, Gimli, Evajs, Olda, Lenka Bu ... jo a viťas). Olda někdy před 23. hodinou oznámil, že mizí do aera na film Kouř a zmizel ... ráno měl naspáno 3. Gimli o půlnoci zjistil, že busík nejede ze Smíchovského nádraží, ale z Knížecí, takže zpanikařil a poslal "všem" účastníkům SMSku - Lence však nedošla a o Jefferovi s Alčou se nevědělo, že půjdou. Na ráno měl Radim vybrat bus ... 7:28 zněly instrukce a tak jsem "nebohého" pausu vzbudil o 45' dříve než bylo nutné - nakonec se však ukázalo, že zajištění proviantu je časově mnohem náročnější než by kdo čekal. Jeffer má google v mobilu - takže jsem s jeho pomocí evu přesvědčil, že informace "na webu" jsou k něčemu dobré i když se změní 6 hodin před odjezdem. No a poslední předodjezdová: protože jsme každý docházeli na místo odjezdu jindy, na frontě čekající na autobus se vytvořil "nádor", který účastníci fronty (zvláště pak za námi) těžce nesli (i když pausa si jej vychutnával), i sželelo se mi bab a gentlemansky jsem jim nabídl místo před námi - ani nepoděkovali a hubovali na dnešní mládež v neztenčené míře. A teď ten kýbl nudy: Autobus nás vyhodil u dálnice, prohlédli jsme si zámek v Mníšku pod Brdy (jenom z venku, protože otvírali až za 3/4 hodiny). Cestou jsme mnohokrát stavěli na svačinu. A vylezli na Hradec. Prošli se močůvkou v průseku a došli do Dobříše. Se zjištěním - 6e budeme čekat ještě 30 minut - jsme vlezli do pajzlu na náměstí a ještě si stihli znehodnotit oblečení. Způsob placení naší skupiny byl komický až trapný, ale i to jsme ustáli (narozdíl od zahulenosti hospody). No a pak jsme se rozdělili a každá ze skupin dál cestovala po vlastní ose (R+A+J V+E+O+L+P+G).
Výprava dvacátá šestá: (gimli)
Kdy:14.únor 2009 odjezd v 7:00 z Roztyl směr Jindřichův Hradec
Trasa:Stráž nad Nežárkou po červené do Třeboně
Účast:Gimli, Viťas
Nuže tedy. Kolem 7. hodiny jsme se sešli na Roztylách, Viťas se jen podivil, že je nás tak málo, dva ... to tu opravdu ještě nebylo. O účasti sice přemýšleli ještě další (a nebylo jich málo), ale nezadařilo se. Zkouškové asi ještě zdaleka nekončí. Nuže autobus měl 30 minut zpoždění a někteří cestující již vyrazili shánět nějaký jiný spoj jejich směrem. My jsme vytrvali a byli jsme odměněni. V Hradci jsme naštěstí navazující spoj bez problémů stihli a v 10:12 jsme stanuli ve Stráži nad Nežárkou. Stačilo již jen navštívit místní samoobsluhu a doplnit proviant a před námi se objevila sluncem zalitá zasněžená pěšina. Tedy počasí to bylo více než úžasné, sněhu bylo málo, takže jsme se ani moc nebořili, dřevěné mosty byly v nejlepším pořádku a desítky rybníků, které jsme míjeli připomínaly spíše obrovské louky posypané sněhem. Bloudit nebylo třeba, rozebrali jsme MP i letošní Lipnici, práci i byty v Praze. Objasnili jsme problém chladících věží a přiblížili si vzdálené země, a protože cesta odsýpala jako málo kdy, dorazili jsme do Třeboně před 14. hodinou. Prošli jsme město, zakompilovali si a koupili valentýnské kapry. A to je vlastně všechno, cestou domů jsme se rozdělili v Čerčanech a kažý pokračoval po své ose.
Výprava dvacátá pátá: (venda)
Kdy:11.8.2008 - 16.8.2008
Trasa:Ústí n. Orlicí, Hrádek, Sloupnice, Litomyšl, Libecina, Řepníky, Pěšice, Uhersko, Sezemice, Kunětická Hora, Srch, Plch, Roudnice, Nechanice, Lodín, Tereziny Dary, Choteč, Lázně Bělohrad, Pecka, Borovnice, Studenec, Stará Paka, Valdice, Jičín, Veliš, Libáň, Dětenice, ... , Velim,Chotouchov, Dobřeň, Roztěž, Albrechtice, Vidlák, Rápošov, Pančava, Zbraslavice
Účast:Gimli, Evajs, Venda, Misha, Uhlík, Olda
Bike-it hard. Alternativa, která se objevila z ničeho nic se nakonec (a gimlimu to dalo opravdu hodně sebepřemlouvání) opravdu stala walking festem. Někteří účastníci to stále ještě netuší, ale snad mi to prominou. Stejně je to na seznamu hříchů asi jeden z těch menších. Nuže ... Začalo to všechno o několik dní dříve (jako obvykle), ale to sem nepatří. Ve vlaku z kolína se gimli s evou dovídají, že olda je nemocný a že přijede až večer do Pěšic s panem Exnerem. V pěti jsme sedlali hřebce a jali se dobývati první krpál do Hrádku (ten den byl tenhle kopec asi nejlepší). Při sjezdu do Litomyšle pak fotíme mishu, překonáváme rychlostní rekordy a začínáme se bavit na cizí účet. Kolektiv nestál při sobě ani v Litomyšli, Vendino kolo přestalo přehazovat, gimli chtěl na zámek, ale bylo pondělí a misha s evou se vydaly rovnou hledat hospodu. Když je gimli po návratu ze zavřeného zámku našel v kavárně, nechal se s nimi solidárně vyhodit se slovy "Tady nevaříme, to musíte vedle." Nebo to jste vedle ... Vedle nás ale milostivě nechali ubytovat naše oře a tak jsme se jim odměnili a dali si u nich i oběd. Dál zase kopečky, vidlákov za vidlákovem, vyhlídka a Pěšice. Nic moc se už nestalo, teda vlastně stalo, ale asi nejsem dostatečně oprávněný o tom tady psát. V Pěšicích jsme vyložili štuk, osedlali Exnerových felicii (teda začala na gimliho houkat a nechtěla se vzdát zpátečky, ale nakonec ji přemluvil) a vydali se k lomu. Uhlí se zeptal zda-li plavky svoje bereme si a přestože jsme ho všichni ujišťovali, že ANO. Jeho vrozený ... ne zapomněl si je s sebou vzít. Stěžoval si pak, že kvůli nám musel jet zpátky naostro. Gimli si užíval felicii s posilovačem řízení a silným motorem a eva se vzadu bála, zbytečně. Lom byl lom, sic trochu zelený. Po lomu se o nás v Pěšicích staraly (paní Exnerová s Vendou) lépe než v hotelu. Přejedeni jsme byli ještě před dezertem a někteří i ráno. Ti zdatnější zvládli před půlnocí uvítat i Oldu s panem Exnerem. Ráno Venda s Oldou razí na vyhlídku, po cestě zpět ještě sejmou nějakou srnku, aby v Bumbálce měli nějakou trofej (asi Venda usoudila, že jich tam je málo, když byla předchozí den pro pivo s gimlim). Postupně se tým probouzí aby kol 9:30 vyrazil dále, tentokráte bohatší o dva členy (Oldu a pana Exnera, jež nás doprovodil až do Uherska). Ve Vraclavi navštěvujeme hradiště s upírem a kostelík se zázračnou studánkou (krom rýmičky jsme z toho snad nic nechytli). Sjezd do polabské nížiny pokračoval až jsme se ocitli v Sezimicích, kde U Labutě obědváme. A abychom si tu placku trošku z příjemnili přesvědčili jsme sami sebe, že opravdu na Kunětickou Horu chceme. Tam jsme se zdrželi dvě hodiny. Maj tam draka, kapli a suprovýho průvodce - pokud vás zajímají kanály, je to váš člověk (teda samozřejmě umělé plavební kanály), stejně tak pokud jde o rod Pernštejnů. Vzato kolem a kolem z Kuňky z dob minulých už toho moc nestojí, něco upadlo, něco strhli a to zbylé poškrábali vandalové. Výsledkem je o 6,5m vyšší věž než původně, spousta betonu, ale docela zajímavé vybavení hradu. Kolem 16. zvedáme krovky a směřujeme směr Nechanice, kde po nóbl večeři (nutno zde zmínit dveře od hospody) kufrujeme v lese. V noci fičí, ale neprší. Další den v poklidu absolvujeme cestu do Studence, zastavujeme v Lázních Bělohrad, kde se píšou pohledy. Největší spory jsou o to zda ten kopec objet, přejet, či vyšplhat po turistické značce, nakonec nás to u Pecky roztrhá na několik skupin, které šplhají na hrad. Kastelán nás sice po nějakých 15 minutách vyhazuje, ale to nám už nevadí. 53m hluboká studna. Stavební materiál nějaký druh pískovce. Renesanční přestavba, ale 80% hradu už spadlo. Nakonec se před branou kocháme výhledem na Sněžku. Vybaveni medovinou pak již bez větších zastávek míříme do Studence, kde v hotelu sice nemají dveře do sprchy, ale jinak perfektní ubytování. Vaříme si vlastní nudle a snažíme se vypadat co nejmenší. Večer se trošku protáhnul a něco málo před půlnocí (po dlouhých dekadentních diskusích) míříme do spacáků, abychom brzo vyrazili do Dětenic (byl to nejdelší dopolední úsek - cca 50km). Ráno ještě zastihujeme některé z domácích doma, balíme, snídáme, holíme a tak dále. Po cestě zastavujeme pouze v Jičíně (zmrzlina, vyhlídka z věže) a ve Veiši na kopci, kde stával královský hrad. Tam jsme taky pořídili vrcholovou fotografii, kterou dělala Misha. V 1445 jsme v Dětenickém pivovaru na obědě. Místní pohostinství toho nenabízí až tolik, ale pro šest hladových krků to skoro stačilo. EGO si dávají ovarové koleno, Uhlík&Misha stravu pro chudého pocestného a k tomu ještě 5 polévek značky zelňačka. Hospoda, zámek i pivovar sklízí tvrdou hanu od Vendy, Olda se přidává, Uhlík s Gimlim se pouze přežírají. Po obědě Gimli vyráží směr Mitrov a skupinu nechává osamocenou... Dál to tu chybí, tuším něco o choutkách Vendy se opít, problému s kolíčkem, ale to ať sem napíše někdo kdo tam byl. ... ale ne navždy. U Tuchotic se setkáváme abychom v dešti společně dojeli až do Zbraslavic, teda Pančavy. Venda objednává rum a víno. Nakonec v hotelu Jardova chalupa užíváme nebývalé komfortu (za což bychom rádi více než poděkovali), bazén, grilovací párty, teplo a sucho. Další den se však rozhodlo WF ukončit a jet do Prahy a tak se i stalo.
Výprava dvacátá čtvrtá: (evajs)
Kdy:21.6.2008 - 22.6.2008 odjezd z Prahy hl.n. v sobotu 7:47 (sraz klasicky 10 minut predem)
Trasa:Tišnov - porta coeli, podhorácké muzeum, po červené - Loučky, Hrádek Újezd, Rýsov, Košíkov, Víckov - zříceniny. Přespaní někde u Moraveckých Pavlovic cca 20 km. Skryje (jo tahle byla dobrá). V neděli pak po modré - Střítež, Věžná, po žluté - Pernštejn, po modré - Nedvědice. Na kiláky se mě neptejte, v tom vedru se mi podělal biologický tachometr.
Účast:Gimli, Evajs, Viťas, Petr
Tož připadal jsem si jako v jiném světě. Jazyk lidí kolem mě se změnil, lidé začali být vztřícnější, přátelštější a pražák by řekl vlezlejší. A to vedro... Vorvali jsme se, to teda jo, chlazení jelo na plný výkon a bez nanuku u každý sámošky jsme si to nelajzli. Evajs si uhnala úpal, většině z nás napuchly ruce tak, že nesplaskly dřív než po 3 pivu, a k tomu problémy spojené se začátkem turistické sezóny (opruzeniny a jiné bolesti nohou) nás opruzovali během jinak báječného výletu. V Tišnově jsme pořídili mapy (tak blbé jsem ještě neviděl) a dali si oběd v sokolovně. Navštívili Portu Coeli, ale vzhledem k dlouhé čekací době na prohlídku, jsme dovnitř nešli (tož na příště ňáká motivace né). No a pak už nás čekala klikatá cestička údolím potoka Loučka (je to sice takový septik, ale stačilo vyloučit koupaní a dalo se to snést). Vesničky, rolníci, louky, pasoucí se zvěř ... klasická údolní výbava. Na večer jsme ještě potkali hospodu a tak to jako obvykle nemělo daleko k dokonalosti. Dokonce jsme večer klobásovali a fazolovali na vlastním ohni (až na evu, páč úpal je úpal, to člověk radši jí inverzně). Ráno raníčko čekalo nás sluníčko a vedro kolem 9. hodiny bylo srovnatelné se včerejším pařákem kolem čtvrté. Čekala nás pomalá smrt vedrem, anebo ... Museli jsme přistoupit k záložním zdojům chlazení (stopli jsme i takovou tu žlutou káru co rozváží nanukáče). Mno a samozřejmě Pernštejn, čučeli jsme jak je obrovský a nechali jsme se i od průvodce povodit za nos. Ale na to že prohlídka měla celou hodinu, informacemi moc nepřekypovala ... O to větší je souvenir shop :o) No a protože v neděli už každý myslí na práci zapíchli jsme to už v podhradí. Teda dali jsme si oběd a pak jsme to zapíchli v podhradí. Drobnou vadou na kráse byla cesta přes Brno, ale nakonec byla kratší než ta do Tišnova.
Výprava dvacátá třetí: (gimli)
Kdy:2.5.2008 - 4.5.2008 gimliho odjezd 15:09 z Prahy Masarykova n. směr Lužná u Rakovníka (R1132), sraz 20 minut před odjezdem pokladen
Trasa:Putování po hradech a tvrzích obchodní stezky vinoucí se podél Berounky (takže příjemné rovinaté údolí :o) Začátek v Rakovníku. A teď ty hrady: Křivoklát, Týřov (vynechán), Krakovec, Šípy (existuje pouze na plánku), Krasov, Libštejn, Radnice (tyhle tři jsme přeskočili a vzali to o jeden most dřív), Zbiroh, Točník a Žebrák (mno asi 120km víc bych neřekl). Návrat do Zdic (a dál vlakem a ten teda byl :o).
Účast:Gimli, Evajs, Olda, Širokej, Uhlík
Nemusíme věřit v Boha, abychom se na světě měli dobře, ale musíme mít hodně peněz. Bohužel to je smrtelný hřích, takže si nakonec nezbývá než vybrat, jestli se budeme mít lépe před smrtí nebo až po ní. Hrdinství na kolech kolem Berounky, ale u Boha asi projde a na druhou stranu, mě to docela bavilo. Slet událostí: Cesta do Rakovníka OK až na drobné zmatky s lístky na kola (aneb buřtíkomet je taky rychlík). V Rakovníku naše rytířská skupina čeká na posledního rytíře, který se zapomněl kdesi na večeři a tak jsme neučinili chytřejšího než usedli uprostřed města k menší hostině. Olda z Podbořan však s sebou přivezl i Boží hrozbu a my se museli uchýlit v bezpečí stájí železných koní. Bůh měl slitování a my ještě před soumrakem vyrážíme směrem ke královskému hradu Křivoklátu. Noc jsme strávili v P..., kde nám místní obyvatelé prokázali svou pohostinnost. Za ranního úsvitu procházím se mokrou trávou a nasávám doušky čerstvého vzduchu, je zima, nic takového už se ten den neopakovalo. Když se podívám zpátky vlastně nic z toho dne se neopakovalo. Návštěva hradu Křivoklát byla bojkotována pouze princeznou Evou, která zde semo tamo trávila letní návštěvy. Nakonec však vyrazila na prohlídku s námi a ... nelitovala. Počasí naznačovalo letní výheň však naši koně nepotřebují pít a naše družina se posilnila v legendární taverně U Rozvědčíka. Jídla zde ovšem nešla koupit, ale vyhrávala se v tombole. Nu vsadili jsme si a nakonec opravdu, vyhráli jsme. Dál se naše cesta ubírala k dávnému útočišti mistra Jana z Husi, ke hradu Krakovci. Moc z něj za ta léta nezbylo, ale ani to nás neodradilo a hrad jsme prošli křížem krážem, posoudili jeho nedobytnost a důvody jeho úpadku. Nu a když za námi majordomus zavřel bránu začali jsme se poohlížet po noclehu. Netušili jsme kolik legrace si ještě užijeme. Po zkušenosti včerejší volili jsme cestu podél potůčku až na Zdíkovec. To byla chyba. Ukázalo se, že naši oři neumí plavat a každý brod jsme je museli bezpečně převést na druhou stranu. Třináct brodů nám tedy dalo sakra zabrat. Každý z rytířů dobýval své brody po svém, zatímco Gimli z Mitrova nebojácně utopil své boty již na tom prvním. Oldřichovi se podařilo projet dva suchou nohou, tžetí brod se mu však stal osudným, když pobodl svého koně příliš až voda stříkala na jeho hlavu. Podobný osud čekal i na Petra z Pardubic, který zvládl celých 5 brodů. Ostatní z družiny dojeli zcela sušší však o to více znaveni. Závěrečné vysvobození však vyvrcholilo napětím ve skupině, zda kopeček před námi je ideální k rozbití tábora. Nene jeli jsme až na Zdíkovec a tam dokonce navštívili místní krčmu. Dalšího dne jsme se opět probudili do mlhy avšak jako dne předchozího neměla dlouhého trvání a my si užili více parna. Já dosušil boty po včerejším brodění, společně jsme posnídali pod světicí hájící padlé vojáky, ale i té bylo zima a raděj se oděla do moderní mikiny. Oldřich odjel za Boženou a naše čtyřčlená družina vyrazila směrem k zámku tří císařů. Naneštěstí jsme ani jednoho nezastihli, ale neváhali jsme na jejich povolení a zámek prozkoumali sólo. Gastro s.r.o. ale svědčí spíše cizincům, páč té historie tolik nebylo. Získali jsme pouze zkušenost, jak vypadá zámek v podnikatelských rukách a byl moc pěkný (hlavně to oko v kapli). Družiníkům už ale začali slábnout pychické síly, možná teda i fyzické a tak nám starosta Zbirohu nabídl poobědvat na radnici a svíčková docela bodla. O necelé dvě hodiny později nás čekalo poslední souhradí na naší cestě Točník a Žebrák, ale nebudu se tu moc rozkecávat, prolétli jsme jej, stejně jako místní sokolíci a už mizeli směrem ke Zdicím, abychom byli doma co nejdříve. Povedlo se vláček měl zpoždění (kvůli 300 skautům) a díky tomu jsme ho stihli (kola size z vlaku vypadávala na druhé straně, ale ty naše dojeli spolu s námi až do Prahy.
Výprava dvacátá druhá: (Gimli)
Kdy:6.4.2008, 7:11 odjezd z Prahy hl.n. pokud chcete lístek - sraz 10 minut předem u výtahů z metra.
Trasa:Vlastec, Zvíkov, Zvíkovské Podhradí, Varvažov (21,5km)
Účast:Gimli, Olda, Kočička, Zbyňa, Širokej
Někteří lidé mi stále nadávají za brzké vstávání kvůli výletu. Ale někdy to prostě nejde a jindy se mi zase nechce vyrážet až o 11. jen proto abychom byli vyspaní. A proto možná i tentokrát se nás nesešlo 9, ale jenom 5. Už na hlaváku jsme nafasovali mladou frontu, abychom měli co číst pokud bychom nemohli usnout. Vláček nás měl odvézt až do Tábora, nicméně průvodčí už ve Vršovicích hlásil, že si v Sudoměřicích musíme přestoupit na náhradní autobusovou dopravu. Mno jo, České dráhy posteskne si český turista. Příkoří jsme akceptovali a v Táboře místo z vlaku vyskákali z autobusu. Nádraží bylo v rekonstrukci a nádražní hlas hlásal abychom laskavě vyhledali další autobus jedoucí ve směru Milevsko - Písek. Měli jsme tou dobou už 5 minut zpoždění a tak jsme zas v průvodu vyběhli z nádražní budovy a začali hledat mezi stojícími autobusy a kupodivu jeden jel naším směrem. Vše bylo zachráněno, poklidnou jízdu po kolejích jsme ale vyměnili za nejstarší karosu a jarní rozbité silnice naštěstí jen jednu stanici. Zkrátka dojeli jsme přetopeným motoráčkem až dlo Vlastce, nebo Vlastců, ale to je jedno. Petra pobavil nápis východ a mě mile potěšilo, že po krátké chvíli přestalo mžít. Cesta po ostrohu byla bahnitá a já si připadal jak v lesích za rodným domem (nebo tak nějak). V oslově jsme naivně zkusili kavárnu, ale ta otvírala až 17:00 a tak někteří na probuzení čekali vlastně až do večera. Zvíkovský most levý jsme až na drobný kufr našli bez problémů, má 70m a byl postaven v roce 1961 (spolu s mostem pravým), před napuštěním Orlické přehrady, předtím tu byl jen dvojí přívoz. Tedy byl asi o 2km severněji ve městečku Zvíkovské podhradí, které z větší části přehrada zatopila (hladina se zvedla o asi 40m). Mno a konečně (teda aspoň pro Gimliho) začala být ta fádní krajina zajímavá. Hrad Zvíkov je opravdu jedna z předních gotických památek. Postavil ji Přemysl Otakar I. v roce 1250 (potom co místní kraj vyměnil s nějakým klášterem za jiných 6 vesnic). Ostroh ke stavbě hradu totiž skutečně vybízel. Zvíkov je pevnost, která si svou vážnost udržela až do roku 1622, kdy byl hrad poprvé dobyt (respektive obránci uznali, že už to dál fakt nemá cenu bránit) císařskými vojsky. Mno a protože je toto místo naprosto unikátní už od 2. stol. n.l. zde stálo germánské oppidum (našli se tu římské mince a kusy tehdejší keramiky). Dokonce se mělo za to (až do 20. stol.), že tzv. hlízová věž pochází z dob germánů. Nakonec ale opravdu nezbývalo než vyrazit zas o kousek dál (vypili jsme medvídkovici i kus medoviny, prohlédli si přístaviště i napsali pohledy) a ukázalo se, že Zvíkovské podhradí je pro nás až příliš blízko. Petr tedy navrhl, že půjdeme až do Vavražova a tam v hospodě počkáme na autobus. Za odměnu jsme se mohli ještě párkrát podívat na Zvíkov z protějšího břehu a v hospodě u Hastrmana (co se dříve jmenovala žbluňk), v rychlém tempu shltnout hermelín a vypít pivo. Dál už nás čekala jen nudná cesta do Prahy.
Výprava dvacátá první: (Myšlenka)
Kdy:23.3.2008, odjezd v 6:52 z Masny (sraz 10 minut před odjezdem u pokladen).
Trasa:Úštěk - Stvolínky (18km i s blouděním)
Účast:Gimli, Evajs, Širokej, Viťas
Sypu si popel na hlavu jak jsem to tentokráte vyvedl s lístky na vlak ... Petr přišel na čas, ale odběhl kamsi shánět automat na kávu. Díky informačnímu šumu, že jede z Pardubic, jsem předpokládal, že Petr má lístek až do Úštěka ... ale Petr jel z Prahy. Zhruba v tu dobu Viťas napsal SMS, nechť mu líste koupíme, ale mobil ležel gimlimu v batohu a tak informace nedorazila do správného místa. Paradoxní je, že díky tomu cesta byla nejlevnější možná (alébrž díky viťasovi, že sebou vozí kilometrickou banku a zabránil ještě většímu trapasu). Cestou do Úštěka pročítáme včerejší Mladou Frontu, popřípadě dospáváme co jsme nedospali. Venku krásně posněhává, což jak tvrdí Medard.cz je pouze fatamorgána. V Úštěku gimliho mile překvapilo městečko na ostrohu nad potokem (městská památková rezervace). Neodpustil jsem si žertík a označil místní kostel za klasicistní a ukázalo se, že nejvíce duchapřítomnosti v počátku dne má Petr, který promptně doplnil, "já vidím barokní." Sázku 6 rohlíků za 6 minut jsem prohrál (ale devět minut by mělo příště stačit). Zabředli (a to doslova) jsme do údolí potoka a probíjeli se bahnem směrem k Helfenburgu. Eva měřila čas ostatní vedli debaty o životu vesmíru a vůbec. Zachránila nás odbočka po červené, která vedla k Helfenburgu oklikou, nicméně nás zachránila od pokračování v bahenním zápase. Když jsme se asi po hodině a půl dodrápali k Helfenburgu (pískovcový hrad na vcelku dobrém místě) žasli jsme ve věži (eva zabloudila na schodišti), vnitřním hradě i při pohledu do hradní studny. Místní víkendový kastelán nám prodal pár pohledů a pověděl o hospodě před hradem vybudované v 50. letech přímo ve skále. Následoval sestup do nížin (modrá, pak zelená) a průchod Kokořínským CHKO - skály, skály, skály. Když jsme se měli rozhodnout, kam na vlak vypadalo to celkem jistě na Stvolínky a tak jsme vyrazili (páč tam byla ještě jedna zřícenina a gimli povídal něco o hospodě). Pod Ronovem jsme se rozhodli, že za 30 minut stihneme vylézt nahoru i sejít na vlak v Kravařích. Nestihli jsme to a to podlomilo nohy evě. Chtěla už domů. Navíc začalo hustě, ale fakt hustě sněžit a tak zapadaly i značky na stromech. Zakufrovali jsme a došli až do Litic na zastávku, kde jsme podle mapy zorientovali své oře a konečně zamířili do Svolínků. Hospoda byla v duchu nádražní čekárny, kde jsme zlikvidovali viťasovi rohlíkové zásoby a ledva stihli vlak. Mno a pak už jen cesta do Prahy, nějaké ty diskuse o iteru, genetickém programování, lipnici, ...
Výprava dvacátá: (Gimli)
Kdy:27.1.2008 odjezd 6:52 z Masarykova nádraží směr Děčín
Trasa:Jetřichovice - Mezní Louka - malá Pravčická brána - Pravčická brána - Hřensko 22km
Účast:Gimli, Evajs, Zbyňa, Olda, Lenka, Mich, Ter
20. WF proběhl a cíle bylo taktéž dosaženo. Je to sice trapné, ale zas nebylo počasí na výlety jak stvořené. Když jsme mokli už ve vlaku Mich a Ter pomalu měkli až nakonec v Děčíně zvolili alternativní plán (doufám, že si den sami náležitě užili). My zbylí (Zbyňa, Lenka, Olda, Evajs a Gimli) jsme dorazili časně (9:42) a v mírně zesíleném mžení jsme se vydali na první vyhlídku (Vilemína stěna), bouda na vrchu trošku chrání před větrem a ten stál tentokráte skutečně za to, vyždycky když se lezlo nahoru, gimli si nandal kapucu, aby nebyl mokrý úplně všude. Fotit se taky moc nedal (bez slunce, každý to zná). Když už jsme si trochu zvykli na všude přítomné skály (i na to že boty po pískovci nekloužou) dosápali jsme se na Rudolfův kámen (zde první kontakt s žebříky), kde jsme se pohádali zda je to třetí nebo čtvrtá vyhlídka (třetí - Olda, Zbyňa, Gimli, čtvrtá - Lenka, Evajs, Gimli takže plichta). Mno abych to zbytečně nerozmazával - v lesících mezy skálami jsme si povídali, a koukali po okolí a před každou vyhlídkou jsme se zabalili vyběhli nahoru a v silném větru se snažili okem proniknout skrze mlhu. Když už toho bylo tak akorát vyhledali jsme hospodu na Mezní Louce a dali si klobásu, česnečku a pivně čajové téma. Holky se snažili trochu rozmrznout (místní kytarový hráč odcházeje na toaletu se ji optal "Co je holky? Zima?" načež eva odvětila "No trochu." Hráč jen suše odvětil: "Blbost!" Poradili jsme se kde to dneska zabalíme a protože bus jel už z Mezní přes Hřensko, ale v blbých časech, tak plán zněl zkusíme to stihnout na autobus u třech pramenů. Vyvinuli jsme rychlost přes 6km/h až Lenka začala potichu (mezni námi holkami i nahlas) brblat. Na pravčické jsme jim to zkritizovali němčourům hnusnejm, abychom na třech pramenech zjistili, že jsme to o 15 minut nestihli. Mno a pak už byla tma a my klesali až do nejnižšího místa naší malé země, kde jsme hodinu před odjezdem hledali vhodnou hospodu (v jedné celkem vyhovující jsme se usadili - a nebylo to u Mary a ty ceny nebyly v eurech)
Výprava devatenáctá: (Gimli)
Kdy:28.12.2007 odjezd z Prahy-Černého mostu v 7:30 do Liberce návrat buřtíkometem v 20:49
Trasa:Bedřichov, Smědava, Kořenov (36km)
Účast:Gimli, Lenka, Evajs
Trasa byla dlouhá a únavná, gimli byl vinen už jen za to že existuje. Bylo hnusné mlhavé počasí, stopa moc úzká a cesta pořád do kopce. K tomu všemu lze ještě přičíst příliš mnoho běžkařů a totálně narvanou hospodu na Smědavě. Takže to byl asi nejhorší wf v historii... A nebo jen v hysterii? Trasa byla na druhou stranu perfektně naplánovaná. Program na celý den, s sebou dostatek jídla, teplých nápojů, dobré Vánoční nálady. Někteří měli i nové běžky, které samy beží samy jedou. A všichni jsme měli dostatek sněhu, ale nic, zas trochu objektivně... Busík nás dovezl překvapivě rychle do Liberce, kde jsme asi 30 minut poznávali místní čekárnu. Skibusák se mi pak divil, že bych mu zaplatil 60,- za každého (do Bedřichova asi 10km). No, ale aby to nebylo málo, tak jsme vystoupili už na Maliníku (pro neznalé kopec nad Bedřichovem - tj. na té druhé straně Bedřichova než by leckdo očekával). Mno pak to bylo chvilku z kopečka (to si troufám odhadnout, že si ani nikdo nevšiml) a dloooouho do kopečka až pod jizeru. Zde je nutné poznamenat, že sjedz ke Smědavské chatě holky dost potěšil. Totálně narvaná hospoda nám ale vzala iluze, že bychom si tu něco dali a tak jsme se pokusili dosáhnout až na Jizeru, kde už chatek co něco prodávali k jídlu bylo více. Dali jsme si nějakou tu polévku, pivo, presso a čajík a jali se sjíždět do Kořenova. Kdyby to gimli býval tehdy věděl jeli bychom asi do Harrachova, protože odbočku do Kořenova jsme museli ignorovat a jít po kolejích (zde byly vidět ledopády padající právě z té běžecké stopy). Evajs se to líbilo nejvíc z celého výletu (pravdou je že krom mlhy celý den nic moc vidět nebylo). Mno a pak kapitola sama pro sebe cesta domů (takže tu si necháme na jindy).
Výprava osmnáctá: (Gimli)
Kdy:24. listopad 2007, odjezd 7:19 Praha hl. n. sraz tedy o 15 minut dříve u výtahů z metra
Trasa:Ústí nad Labem, Střekov, Varhošť, Litoměřice
Účast:Gimli, Evajs, Olda, Anetica, Zbyňa, Viťas
Na hlavním pražském nádraží jsme se setkali až v nečekaně hojném počtu. Vlak měl ale zpoždění 20 minut a tak to i Aneta, která vstávala o hodinku později stihla. Šaman nám popřál šťastnou cestu a čekal dál přesvědčen, že chce jet pendolinem, na hlavním nádraží. Do Ústí jsme dorazili, koukli na náměstí s vanou a nakoupili jídlo v místním kiosku (měli ještě čerstvý chleba :o). Další cíl byl hrad Střekov, kam jsme dorazili za necelou půlhodinku. Kastelán nás uvítal s nečekaným veselím, že vůbec nečekal, že někdo přijde, ale když jsme odcházeli už jsem mu nevěřil, že tam přijdou za den tak dva lidi. Přišlo mu jich asi přes třicet, co jsem tak odhadoval jen za dobu, kterou jsme tam strávili. Gimli měl pořád poznámky k místnímu kovovému vybavení, Anetta se Zbyňou fotili a Olda provázel (páč prohlídka s průvodcem je až od 10 lidí výše). Mno a když jsme se všechno od Oldy dozvěděli, vyšlo slunce. Cesta se vydala do vysokých kopců, kde na nás čekal první letošní sníh a poezie zamlženého středohoří. To ale nebralo nic na vášnivosti našich debat o čemkoli - další lipnici, drbech, pikomatu, informatice biologi a už ani nevím čem všem dalším. NO kufr (jsme holt čím dál tím lepší). Rozhledna Varhošť byla taky osudná - nejlepší gimliho fotka, panorama Labe (prý je z rozhledny vidět desetkrát (devětkrát, sedmkrát) no prostě mockrát. Zvláštní bylo že i na Varhošť, rozhlednu v polích, se ten den vydalo více než málo lidí. Pokecali jsme, posvačili (čoko, niva, chleba, taveňák, čajík, atd.) No a na závěr již jen sestup do Litoměřic. Pekárna sice už měla zavřeno, ale všechno jsme si vynahradili v cukrárně na náměstí. Jedinná Eva si dala agar a Gimli alkohol. Odjezd v 1915 přes Všetaty po jednom pivu ve Steak baru (až na Evajs a Viťas, ti počkali na nádraží). Švýcarská čokoláda s pistáciemi ... vřele doporučuji.
Výprava sedmnáctá: (Evajs)
Kdy:26. až 27. říjen 2007, odjezd v 8 ze Zličína. Sraz u busu na Plzeň.
Trasa:Domažlice s prohlídkou, Babylon, Čerchov, Capartice (hospoda a noc), Skalky na Sádku, Herštejn, Poběžovice (vlak)
Účast:Gimli, Evajs, Olda
V Domažlicích jsem byl asi jednou v životě. Měl jsem čtyřicítky horečky a jel jsem do místní nemocnice. Víc si nepamatuju. Tentokráte jsem tam vlastně byl poprvé a ... nutno říci, že město je to opravdu pěkné, sám jsem se divil, že nestojí v povědomí lidí stejně jako Telč nebo Slavonice. Dorazili jsme podle plánu asi v 10:30. Eva už v autobuse proklamovala, že naše filozofické debaty a perverzní narážky tentokráte asi nepřežije a tak se Gimli s Oldou odhodlali ke kultuře. Ovšem ... ani to nestačilo. Chodské muzeum je totiž nuda a nic tam není. Jen co jsme vystoupili z busu vtrhli jsme do smutného podzimního města s vizí návštěvy šikmé věže. Gimli musel konstatovat, že zas tak moc šikmá není a navíc byla zavřená. Tak jsme se smířili s infomacemi, kde si Olda koupil mapu, která byla úplně nanic a Gimli si nechal doporučit Chodské muzeum, které je podle Evy taky nanic. Mno nakonec jsem dva proti jedné navštívili chodské muzeum. Gimliho asi nejvíc zaujalo první vydání Hájkovy kroniky, Evu a teď si dovolím typovat ... vyhlídka z věže? a oldu? Asi na mě ta kronika udělala moc velký dojem. Paní co nám prodávala lístky nás varovala, že ve 12 hodin zavírají, ale pokut si nestihneme něco prohlédnout, tak můžeme přijít ještě po polední přestávce. To už ale Eva upadala do mdlob. Tak jsme zašli po muzeu ještě na pohár, alžírskou kávu a vídeňskou kávu a ještě před podlednem vyrazili dál na cestu. Vize byly velké. Nuže vyrazili jsme do kopců, které se hned z Domažlic začali před námi tyčit. Cesta do Babylonu by se dala shrnout jako od kaple ke kapli, až jsem si začal připadat jako věřící... Tu vzácné fresky, tu vypáleno husity, tu odbojáři. Samá pohnutá hostorie. Vlastně si až teď uvědomuju, kolik dějin jsme navštívili, nějak mě totiž ovládla rýma a já si po cestě docela často zatrpěl. V Babylonu jsme byli něco po třetí hodině a rozhodli se zajít na nějaký ten čaj s medem. Hospody tady v pohraničí vypadali spíše jako bordel, ale nakonec jsme se pro jednu rozhodli. Olda si dal pivo a rajskou, eva čaj a rajskou a gimli ... ano správně pivo a čaj. Pak už před námi byl jen výstup na Čerchov 1041m n.m. Tma hosutla a mlha taky. Vyhlídky, které nahradili kapličky byly na nic a viditelnost stále klesala. Na samém vrcholu jsme spatřili rozhlednu až asi na 20m. Tam nahoře nás někdy dostihl soumrak a dolů se pak šlo jen za tmy. Každopádně vrchol ojíněný sněhem (nebo spíše pokrytý břečkou) utopený v mlze měl své kouzlo i když nám už všechny atrakce stihli zavřít. Nesetrvávali jsme proto příliš dlouho a vrhli se zase z nejvyššího kopce Českého lesa do Capartic, kde jsme chtěli přespat. Sestup šel až podezřele snadno (oproti výstupu, kde už se mi rýma snažila naznačit že bych to měl vzdát). Navíc dole ... byla hospoda. Vendovo fežo, řízeček v trojobalu a smažený květák k tomu nějké to pivo a čajík. Rozvedli jsme diskusi zda chodit či nechodit a popřipadě s kým a když už úrověň hluku v hospodě vzrostla na neúnosnou míru, šli jsme spát na předem vyhlédnutou loučku. Noc jsem si prosmrkal, ale ráno mi bylo o poznání lépe. Taky nás uvítali honci, běžecká skupinka dětí, troubení aut a nějací dva psi. Vstali jsme v 9:15 a v 10:15 bylo vše sbaleno a my byli na cestě. Druhý den byla cesta o mnoho fádnější, až na dva okamžiky. V tom prvním proběhly kolem tři ženy, pravděpodobně trénovali dřive než jim napdne sníh a posléze ještě jeden muž. Víc jsme toho až na Herštejn nepotkali. Trocha historie - Herštejn byl založen 1266 (tedy něco jako první zmínky), přežil husity, ale už ne zbojnickou bandu, kterou tu Lev z Rožmitálu vybil a hrad strhl. V 19. století zde ještě měla vzniknout romantická vyhlídka, ale jak to nakonec bylo se už moc neví. Jen že vznikly nějaké ty dobové rytiny s místní tématikou zřícené věže. Archeologický průzkum se tu dělal loni (odkryli jednu obranou věž). Z Herštejna do Poběžovic to už byl úprk. Cesta byla pěkně skopečka a my se zastavili jen v Pivoni u kláštera (z podobné doby jako Herštejn, taky přežil Husity, ale poslézevyhořel, největší rozmach za jezuitů - 12 okolních obcí. V 19. stol. přestavěn na zámeček). V Poběžovicích jsme ještě stihli cukrárnu a odjeli v 16:21 vláčkem do prahy.
Výprava šestnáctá: (Olda)
Kdy:21. a 22. července 2007 (sobota, neděle)
Trasa:Plasy, Rabštejn a Žihle
Účast:Gimli, Evajs, Olda
Nakonec vše pro všechny účastníky začalo v Podbořanech. Cesta přes Toužim byla sice vyčerpávající a v tom parnu, co den předem zavládlo, jet na kole dál do Podbořan taky nebylo úplně pohodlné, nicméně Evajs s Gimlim nakonec dorazili před 21. hodinou (ale to sem nepatří). V den odjezdu jsme brzo vstali a už po 8. hodině jsme odjížděli vlakem směr Plasy, byla sobota a jasno. V Plasech jsme navštívili Konvent, kde se nikdo z nás nestačil divit: Oldovi neukázali velké elipsovité schodiště, Eva zas zírala jaká slavná jména se na stavbě podílela (Santini, Mathey ad.), mno a Gimlimu se zas nezdálo, že ti architektové ve středověku dokázali postavit něco takového (i dneska by byl problém postavit budovu v bažině a co teprve tenkrát). Vyšli jsme opět na světlo boží a začali řešit jídlo. Snědli jsme čast svačiny a vydali se na nákup. Byla sobota lehce před polednem a počasí slibovalo krásný den, jenže ... Byli jsme v Plasech, což je díra, a v díře jako takové v sobotu sháněti jídlo není zrovna rozumné. Zachránil nás vietnamský obchůdek, kde jsme nakoupili (později vychvalované) jarmareční klobásy, nějaký ten chleba a vrazili na cestu. Olda s Gimlim si ještě na cestu dali rozteklou zmrzlinu a Evajs jim nezáviděla, protože "měla své polední křeče", možná by tu mělo zaznít nějaké vysvětlení, ale to nechám kdyžtak na ni (zápisky z minulého WF jsou prý taky jen nesmyslnou konsturkcí gimliho a budou se muset předělat, tak si je rychle přečtěte, než se tak skutečně stane). Cesta šla hladce, šlo se podél řeky, stoupalo se do kopečka a rozebírala se IKO letošního tábora. Když jsme vyšli na silnici a prokonzultovali to s mapou, tak jsme se zase ten kilometr vrátili, diskuse nebrala konce (zase jsme sklouzli k filozofii světa a to víte)... Vedra uhodila a my se ploužili vodou a lesem dál a dál, nikdo už dnes neví, kolikrát jsme řeku brodili (bylo to opravdu mockrát). V Dolní Hlíně (opravte mě jestli se pletu) jsme narazili na zavřený kiosk a kemp. Když jsme zjistili, že je zavřený posvačili jsme u pinpongových stolů. Dojedli jsme a poslali Evajse pro vodu, paní u záchodu však už z dálky hlásila, že voda neteče, že se jim rozbilo čerpadlo. Na druhou stranu byla tak hodná, že kvůli nám kiosk otevřela a prodala nám polárkáč a vodu. Dál už cesta šla ztuha, Evajs i Gimli byli čím dál tím více unavení a neustálé brodění a vedro tomu moc nepřidaly. Mno a protože jsou oba mezci nebylo jim pomoci a museli se s tím trápit sami. Dovlekli jsme se až na Rabštejn, Olda zavítal na židovský hřbitov a poté jsme se vrátili do hospody na ranči (zjistili jsme že na náměstí je hospoda pod Lípou/Kaštany zavřená), hostinský se nám moc omlouval, že už poslal kuchařku domů, Oldovi zkritizoval copánek a mě zas vyslepičil, že tu měl včera svatbu. Nakonec nám natočil pivo do petky (až tak hluboko gimli klesnul) a řekl, že v lednici vydrží i tři dny. Tím jsme se rozloučili a šli si udělat kemp kousek zpátky k řece. Vše bylo načasováno tak perfektně, že jsme upekli klobásy (a byly fakt dobrý, dokonce i Evajs si dala) a na naproso vyprahlé louce (gimli se bál abychom něco nezapálili) ulehli do stanu. A začalo pršet. A pršelo a pršelo až už bylo ráno a nikomu se nechtělo vstávat. A gimlimu se pak nad ránem zdál brutální sen o všem (lomech s tunely, o Vondráčkové, matfyzu, ukradl taky motorku a bůh ví co ještě). Přestalo pršet, snědli jsme zbytky a výjmečně to byla Eva, kdo nás popoháněl, protože neměla signál a potřebovala se synchronizovat s rodičem. Na rabštejně jsme však signál dohnali a Eva si domluvila sraz u nedalekého rybníka. Tam jsme ji odevzdali do mnohem zodpovědnějších rukou a zamířili dál mezi viklany, a do skalního města. Krajina se změnila z vegetací přeplněného údolí na lesy plné arachnidů (až na to že tam žádní arachnidi nebyli, ale mohli být). No a pak už jsme jen seběhli dolů do Žihle hodinu před odjezdem vlaku, takže došlo i na pivo. Počasí skvělé, krajina nádherná účastníci milý a slušný, takže WF jak má být. Jo a málem bych zapomněl největší borec je Evajs protože prolezla myší dírou. Až půjdete tu trasu po nás určitě poznáte o čem mluvím (a to si ani nesundala batoh).
Výprava patnáctá: (Gimli) Cesta za žrádlem
Kdy:15. června 2007
Trasa:Loučeň, Mcely, Seletice, Tuchom, Dětenice (cca 18km)
Účast:Gimli, Evajs, Myšlenka, Verča - všimněte si Gimli a tři holky :o)
Nuže, sešli jsme se v Loučni. Evajs a Gimli zas drandili o den déle, ale (nutno říci, že druhá polovina jim to měla za zlé, že to neřekli předem, příště řekneme) Myšlenka, které Gimli den předem vyhrožoval, že pojede sama to nakonec nevzdala. Zjistilo se, pravdaže až v Nymburce, že sama nejela a jistě hned bylo veseleji. Teda slyšel jsem, že jim i někdo z radosti nabízel, že si jej mohou pohladit. Mno a co bylo dál? Evajs a Gimli se cpali po cestě třešněmi až nakonec došli na místo setkání (Loučeňský zámek). Bohužel byl včetně zahrady v rekonstrukci a tak jsme se cashku hledat nevydali. Slunce pomalu stoupalo a pražilo nás jak burské oříšky (Evajse stačilo nakonci osolit a myslím, že by křupala). Cesta se vinula po kraji lesa, ale slunce bylo neúprosné a hovada taky. Tady jsme trpěli asi nejvíce, ale podél opiového políčka to bylo trochu lepší. Ve vísce s názvem Seluc Evajs odmítá koupání (a to byla chyba). Vyrážíme na kopeček s hradištěm, kde Gimli holky vodí za nos a začíná báseň na téma pivo. Vedro dosahuje vrcholu. Před Mcelemi další koupališťátko a další odmítnutí (teď už chtěl Gimli vážně namítnout, že děláme velkou chybu a taky tak udělal). Další les a pro změnu rovinka - Seletice. Zatím podél cest žádné třešně. V Seleticích Gimli vidí hospodu a aspoň si na pár vteřin sedá do zahrádky a pročítá si mapu (ženy jsou neúprosné a nepřejí mu jedinné pivo). Mno dali jsme se do hledání koupaliště. Tam kde bylo podle mapy zakresleno jsme to prošli - hm pěkná mítinka, deprese a slunce už holky dorazilo a na koupaliště kašlou (jenže na pivo taky). Nezbývalo než zavelet vpřed a dojít až do Dětenic. Dorazili jsme 15:45, ale divte se, nikdo nechtěl na prohlídku (tak jsme byli zničení), teda Evajs možná chtěla, ale to jen proto, že měla volnou vstupenku (mohla dojít aspoň pro tu kešku). Takže jsme se uvelebili v historickém hostinci a popíjeli Dětenické pivo (nefiltrované - až to Verču zarazilo, jestli je prý z kvasnic). Gimli objednal talíř pro loupeživého rytíře a jeho tři ženy a dozvěděl se že je pěknej dobytek. Holky zas prej chcaly někde u plotu. Dali jsme dva škopky (a jaký), skopový, vepřový, uzený, kuřátko, houbovou placku a kukuřici s jablíčkem. Dva dressingy přímo z 19. století. Paráda. Některé se přejedly a někdo zas nedojedl... Vydali jsme se po bouřce ven nadýchati se skvělého vzduchu a zjistit v kolik že nám to pojede. Tehdy jsem naposledy zalitoval, že jsme v hospodě neseděli o hodinku déle. Myši se udělalo taky špatně, Verča mučila klíště a Evajs byla úplně groggy. Gimli byl lechtán. Myš jela domů. Evajs spala celou cestu a ještě v Praze byl na ni patrný úpal a Gimli s Verčou kecali až do Prahy.
Výprava čtrnáctá: (Gimli)
Kdy:25. - 26. května, odjezd 7:54 z Prahy hl.n. příjezd 9:45
Trasa:Žleby, Ronov, Žlebské Chvalovice, Ohrada, Podhradí, Peklo, Krásnov, Čejetice, Rabštejn, Čertova skalka, Kometa, Chrudim (cca 39km)
Účast:Gimli, Olda, Pajda, Širokej
Po bezproblémové cestě (Olda ji zaspal, Pajda provrtěla málem díru do sedačky, Širokej přistoupil v Kolíně a já přečetl zas kousek Turbíny) jsme vystoupili do rozpáleného světa. Na Zámku ve Žlebech začínala další prohlídka až v 11:00 a protože Gimli tam mermomocí musel jít, tak jsme šli čekat na hodinku do místní pizzerie/cukrárny. Zámek není zas tak velký a proto naprosto nabitá prohlídka, která trvala dvě hodiny uběhla jako nic. Gimlimu rozhodně, ten by tam strávil přinejmenším dva dny už proto, že je tam k vidění druhá největší sbírka zbraní v Čechách (a to především těch středověkých). Olda obdivoval kožené tapety a kuchyni, pajda obraz svatební hostiny Zikmunda a Širokej zase nepřesnost v arkádě nádvoří. Prolezli jsme celý zámek a slunce smažilo, proto jsme cestu do Ronova zvolili podél Doubravy. Les kolem říčky byl listnatý a možná i proto mírně tropický, proto jsme se na naši 5km dlouhé cestě museli dvakráte osvěžit v teplé vodě.
V Ronově jsme se napodruhé naobědvali, sic ve skleníku a ne na slunné zahrádce, a vyrzili směr zřícenina Lichnice. Trošku jsme při tom zakufrovali, takže do Lovětínské rokle jsme museli slézt její jednu stěnu, začalo se stmívat a tak když jsme byli na zřícenině naše únava dosahovala vrcholu. Následovalo tedy nutné občerstvení v Podhradí, kde jsme i dotočili vodu. Odcházeli jsme už za šera a mířili k rybníku, kde jsme se osvěžili. Při odchodu na předem vybrané stanoviště se na západě začalo blýskat.
Gimli volal domů a dozvěděl se, že u nás bouře dosahovala nevídaných rozměrů. Tak nevídaných, že jsme byli nakonec rádi, že nás to obešlo. Večeře - uzenka na ohni. Druhý den jsme se vypytlíkovali až na 9. a tak Gimli jen vzdychl, že mezi ploty už dneska nestihne. Naplánovali jsme trasu přes Rabštejnek do Chrudimi a opravdu jsme ji absolvovali. Počasí bylo dusné proměnlivé a velice únavné. Možná i proto, že jsme měli jen jedno pivo v podolu na obecním úřadě. Nutno zmínit, že hospoda otevřela jen kvůli nám :o) Mno a to je vše.
Výprava třináctá: (Širokej)
Kdy:17. února
Trasa: Šerlich (červená), Velká Deštná (zelená, modrá, červená), Homole (červená), Tetřevec, Mezivrší (modrá), Říčky v Orlických horách (Devětsil)
Účast:Gimli, Širokej, Uhlíček, Eva, Myšlenka
Celý týden mlha byla taková, že vlastní ruku člověk ztrácel. Mokro, déšť a vysoké teploty ničili sníh rychlostí nebývalou, avšak ... Vyprávět vše co stálo za třináctým walking festem, bylo by zřejmě nadlouho. Od přínosného setkání až po náhodné řeči . WF byl, počasí bylo úžasné, ale snad i díky tomu byl hřeben Orlických hor přeplněn běžkaři. Nás čekala trasa převážně klesající, po nádherně upravené běžecké trati. Nuže, autobus ranní z Rokytnice nás odvezl na Šerlich (cesta stála 53,- ale jak jsme v zápětí zjisili, nebylo třeba jet až do Rokytnice . Na Šerlich dorazili jsme před 10. hodinou a vystoupali na hřeben. Netrvalo ani 500 m než začala Myšlenka mazat lyže, aby jí to do kopce jelo . Na Deštné byl otevřený kiosek (ostatně jako po celé hřebenovce - tj. 3 další), ale na svačení bylo ještě příliš brzo. S Petrem jsme začali mít pocit, že cesta je příliš krátká a tak jsme prstem na mapě určili, kudy ji prodloužit. Smrťák padák zeleňák z Velké Deštné jsem si užil s foťákem v rukách . Hlavními aktéry (nebo spíše aktérkami, ... ale nic). Spousta srandy na necelých dvou kilometrech bylo vykoupeno stoupáním necelých 3 km dlouhým. Gimli s Petrem si to pěkně vybruslili, pro dobrý pocit . Následoval již jen trapný sjezd zpestřený občasným velkým nicméně krátkým stoupáním. Kunštátská kaple (Legolas, pudlí lef jenž byl málem nakopnut a samozřejmě studenti na lyžáku) , pěticestí - kafe, kafe, kafe se smetanou, kafe a čaj (hádejte kdo měl čaj a kafe se smetanou) . Kolem Komářího vrchu jsme dojeli na mezivrší (studentíci - pan profesor/učitel jim zrušil dnešní běžecké závody a to bylo radosti na starém mezivrší). Sjezd do Říček si potom už užili všichni po svém. Gimli se rosekal uprostřed studentů stojících za zatáčkou, Uhlíček si sedřel loket o čerstvě sluncem nabroušený sníh, Petr otestoval velikost odstředivé síly v zatáčkách a holky to, že nám byly v patách. Dolezli jsme ze sjezdovky do Říček a v Devětsilu ukončili celodenní zážitek večeří. Eva si zažárlila a ostatní se dobře najedli .
Výprava dvanáctá: (Gimli)
Kdy:28. ledna, odjezed 7:15 z Prahy hl.n. návrat 20:45 na nádraží Holešovice
Trasa: Bakov n. Jizerou, Bělá pod Bezdězem, Bezděz, Doksy (cca 26km)
Účast:Gimli, Olda, Širokej, Michal, Jožo, Zbyňa
Počasí ušmudlané, sněhu 10cm, dehtochema a v závěru déšť bylo to jedinné zlo, které nás potkalo. Cesta vedla rovinou (až na některé výjimky) a po jižním kraji bývalého vojenského prostoru Kuřivody. Les plný cest, nikde ani živáčka. Po cestě nemálo zajímavostí: zřícenina Zvířetice (založeno 1310) jeden rok dokonce patřily Albrechtu z Valdštejna. Dvakrát hrad vyhořel a od roku 1720 chátrá. Bělá pod Bezdězem: hospoda a tři druhy piva, oběd z vlastních zásob. Výšlap na Bezděz. Paní co ten krpál vylezla v kozačkách na podpatku byla usměvavá a řekla, že tam vylezla omylem :o) Na Bezdězu slavíme medovinou, čokoládou, buchtami. Následující cesta se totiž zanedlouho noří do tmy a všem už se tak nějak chce domů. V Doksech ještě zbyla trocha času na dvojpivo a klobásu v jedinné hospodě široko daleko, avšak zato i s čajovnou. Občestveni vsedáme na předlouhou autobusovou štreku do Prahy. Dle Gimliho hodnocení zcházelo jen pár minut slunce k dokonalosti a někoho přesvědčivějšího ohledně lezení na vysoké kopce.
Výprava jedenáctá: (Myšlenka evajs, gimli)
Kdy:17. prosince
Trasa: Bohušovice - Terezín - Litoměřice (6 km)
Účast:Gimli, Evajs, Myšlenka, Michal
Počasí nebylo nic moc. To je nutno říci. Když jsme se totiž narychlo vypotáceli z rychlíku, byla mlha a zima. Zima měla ještě přituhnout a mlha nás neopustila až do samého závěru. Cestou vlakem jsme posnídali (tvarohový a ořechový závin narychlo sehnaný v pontu) a někteří z nás už usínali, když duchapřítomně někdo říká - jsme tady. Vypadli jsme z vlaku a teprve tam se oblékli, takový byl fofr. Bohušovic do Terezína je to kousek a tak jsme zanedlouho procházeli pevnostní příkop a obdivovali se hřbitovu. Eva sice chtěla takový ten americký s mnoha křížky pravidelně uspořádanými, ale zklamání nebylo velké. Po delší době bloumání po Terezíně jsme celkem zmrzlí dorazili do malé pevnosti a zaplatili si prohlídku. To jsme ještě netušili, že tam strávíme 3,5 hodiny. Muzeum terezínské pevnosti, první dvůr věznice (registrace, výdej vězeňských obleků, společné cely, židovské cely, samotky, sprchy, marodka), 500m průchodu kasematy, střelnice důstojníků, popraviště, 4. dvůr pevnosti a muzeum holocaustu. Cesta do Litoměřic měla vést po silnici, ale nakonec jsme objevili polní cestu skrz golfové hřiště. V 1400 jsme dorazili na Litoměřické spodní nádraží a naplánovali odjezd 15:15. Počasí totiž nestálo za moc a tak už se většině nechtělo jít dál sic gimliho to mrzelo. Obhlídli jsme Vánoční trhy, zašli do cukrárny a odjeli vlakem. Afterparty se tentokráte konala v pizzerii a v 1900 jsme se rozešli plní dojmů kam nám bylo milo. Poučný, studený a ne moc fyzicky náročný walking fest se vyvedl, ale příště bychom mohli dojít i dál.
Výprava desátá: (Michal evajs, gimli)
Kdy:25.-26.listopadu
Trasa: Špindlerův Mlýn - Pec pod Sněžkou - Svoboda, Svoboda - Vrchlabí (50km)
Účast:Gimli, Širokej, Eva, Michal, Olda
Odjezd z Prahy 7:45 byl poněkud komplikovanější, protože gimli objednal 5 místenek přestože michal vyrazil domů do Svobody o den dříve. Ráno jsme tedy na Florenci vrátili jednu jízdenku a odjeli na Černý most. Cesta autobusem byla úmorná.
Při příjezdu jsme se setkali s Michalem, který už na nás čekal půl hodiny, bylo mlžné dopoledne a my chtěli nakoupit potraviny. Nezadařilo se, tak jsme aspoň zahájili výstup na Sněžku první druhou a třetí snídaní. Vyrazili jsme osvěženi do kopců, aniž bychom věděli jaká nádhera nás čeká. Pokusím se vám přiblížit, jaký pohled se nám naskytl z kozího hřbetu i když to vám nejlépe osvětlí až fotografie... Pozvolna, když jsme se drápali do výšin, opar řídl a řídl. Ještě notnou dávku pod vrcholem se nám tak naskytl výhled na krajinu ostrovů a moře mraků, které ostrovy obtékalo. Mraky stékaly po úbočích hor a dlole se rozbíjeli na jemný opar nebo naopak houstly v hustou mlhu. Fascinující. Pohled nás provázel až na samotnou Sněžku, kde se producírovaly stovky turistů a kde jsme oslavili 10. walking fest. Připili jsme na dvacátý, který podle g. bude pro změnu v nejnižším místě ČR. Snad nám to vyjde.
Další postup již byl mírně depresivní, sestoupili jsme do mraků a do Úpy a začali se škrábat na Vlašské boudy, kde jsme před 17. hodinou ještě vyškemrali bio-jogurt. Noc padla a my se vydali směr Svoboda. Tmou, tmou, tmou. Cesta ubíhala rychle, ale moc výhledů jsme již nezažili. V Jánských lázních jsme byli pozváni na místní dikotéku na pizzu, ale dorazili jsme příliš brzy a ještě bylo zavřeno. O osmé jsme dorazili do Svobody. Čekalo nás teplo domova, neuvěřitelné pohostinství, sprcha a postel. Zkrátka vše, co jsme mohli potřebovat. Pohostinství musím však vyzvednout až k nebeským výšinám, neboť něco takového jsem ještě dvakrát nezažil. Večeře se sestávala z pěti chodů - bramboračky (už tady jsem neodolal a nandal si celé 3 talíře), kuskusového salátu s kuřecím masem, brokolicí a zeleninou, špenátového nákypu, palačinek a na závěr sušenek u sklenky vína. Diskuse se u této hostiny vedly samy až do pozdních nočních hodin. Uspaly nás až termíny našeho odchodu, abychom stihli do Prahy dojet ještě za světla.
Den druhý - cesta do Vrchlabí, již počasí bylo mnohem depresivnější. Mlha se nezvedla ani na minutku, vlhký vzduch dráždil Oldovy plíce a slunce ne a ne vyjít. O to cenější byl nádherný výhled na moře a ostrovy z vyvýšeniny nad Černým dolem. Naskytl se nám u svačiny a následně ještě po několika minutách znovu. Působil jako lék na zmožené tělo, ale o to horší byl už sestup. Kolena vypověděla službu Michalovi a Evě a tak se pro ně výlet stal možná utrpením a možná jen ne takovou zábavou. Nicméně do Vrchlabí jsme došli akorát na autobus. Dali polárkáč a nechali se odvézt do Prahy. Dohodli jsme termín na příště a udělali afterparty.
Hovory se tentokráte točily kolem úplně všeho - matfyzu, hrdinství, Pyrenejí, počasí, o tom co má smysl a co ne. Došlo i na citáty filmů, vyprávění ze školy. Rady a zkušenosti. Doufám, že i tímto se účastníci obohatili. Gimli se například dozvěděl, že má vždycky pravdu a rozhodl se s tím něco dělat.
Výprava devátá: (Širokej)
Kdy:termín širokýho 15.9.-17.9.
Trasa: Cyklistický trojúhelník po Orlických horách - Pardubice, Rokytnice, Nepomuky u Lanškrouna (180km)
Účast:Gimli, Širokej, Roman, Eva, Olda
odjezd se trochu posunul, neboť Olda se z Podbořan dostal do Pardubic až ve 12:21. Dál ale šlo vše podle plánu. Vyrazili jsme na Sezmice a dál na Borohrádek. Po cestě jsme se ještě zastavili na Mega porci zmrzliny. Trochu jsme se zdrželi i na naší "staré známé" rozhledně a dál za skvělého počasí pokračovali do Litic na slibovanou večeři. Logistika ale selhala a zrovna 15.9. v místní proslulé hospodě V Zátiší končila dovolená. Spokojili jsme se tedy jen s vodou od místních domorodců a pokračovali k další nejbližší hospodě na naší cestě. Ukázalo se taky, že denní doba již pokročila a že nás čeká i noční vyjižďka. Slibovaných 70km se změnilo v 70km po té nejkratší cestě, ale po dvou pivech a boršči se hned zdálo vše na dosah. Dojeli jsme opravdu za úplné tmy a z posledních několika kilometrů si nikdo (a možná i naštěstí) nepamatoval okolní krajinu (poslední mé vzpomínky zněli nějak jako ... kopce, kopce, tma). Uvítání ale bylo více než vřelé a horská bystřina více než osvěžující. Kol půlnoci jsme vyčerpáním usnuli. Den druhý začal o poznání dříve a skončil také o poznání dříve. Čekala nás Hanička a České Petrovice, kopce, pevnosti, lesy, kopce, offroad. Co jsme první den vyjeli, jsme druhý den s úspěchem zužitkovali. Zastávky v penzionu v Mladkově na oběd a v Jablonnské cukrárně na kafe. Do Nepomuk jsme dorazili ještě za světla a to nejen díky honičkám v serpentýnách. Večer již klasické opékání všeho možného. Petr oslavil své narozeniny. Den třetí, den návratu. Západní sekce končí již v Chocni, aby se zavčasu dopravila domů. Pardubice končí v Pardubicích. Užili jsme posledních kopců a Orlické hory se rozplynuly v mlžném oparu. Ještě jednou díky za perfektně zorganizovaný Walking Fest, který možná ani nebyl tolik Walking Festem. Počasí skvělé, jídlo skvělé, průvodce po cvokárně společenskej a milej... Evě příště vzít olej na řetěz :o) Olda měl kolo půjčené už tentokrát.
Výprava osmá: (by Eva na náměty Pausy a s podporou Gimliho)
Kdy: 30.7.-3.8.
Trasa: Cyklistická jižní Morava. Znojmo, Dobšice, Strachotice, Slup, Jaroslavice, Hrádek, Dyjákovice, Jevišovka, Březí, Mikulov, Sedlec, Lednice, Vlatice, Břeclav, Hrušky, Moravská Nová Ves, Mikulčice, Hodonín (160km)
Účast:Gimli, Pausa, Eva, Michal, Olda, Širokej
Mapy:SCHOCART 533-619
Příjezd do Znojma byl dvojfázový, všichni dorazili 1930 a čekali na Gimliho od Břeclavi, ovšem ten zas čekal na jejich zpožděný vlak, aby se s nimi nesrazil. Každopádně po příjezdu už jsme jen navštívíli Znojemský Interspaar a našli si ubytování nedaleko Dobšic v lese. Kecalo se dlouho a neúnavně, až poznámka, že je čtvrt na tři utišila nepokoje. Poránu jsme museli co nejrychleji splnit náročný úkol, jinak bychom s Evou nevydrželi, najít koupání. Po několika pokusech kočíme u Jaroslavic v Dyji. Prima koupáníčko, se schůdky, písečnou pláží, hloubkou 1m a protiprudem. Eva ztrácí hodinky. Dali jsme polárkáč a ještě jeden. V Dyjákovicích nacházíme útočiště, kluci se pouští do kuřecích prsíček, smaženého sýra, a kuřecího řízku, Gimli je pivní a Eva si dala taky ... malý. Po pivu jedeme jak na závodní dráze. Eva má depresi: "Šlapu jak blázen na nejtěžší převod a vy se pořád vzdalujete." Činíme pokusy s aerodynamickým tunelem - jeden šlape, ostatní se vezou. Nefunguje - Eva nestíhá. Olda vše sabotuje a probodává si obě kola - lepíme. Déšť. Větší déšť. Největší déšť. Hospoda. Čaj, klobása, čaj. Podešti. Mikulov. Setkáváme se se Širokým, baštíme na nádraží poslední zbytky jídla. Když se setmělo vyrazili jsme hledat nocleh. Nakonec vyjíždíme nad Mikulov a volíme plácek u silnice v křoviscích - nebyl špatný. Ráno široký opouští naše ležení - nemoc se mu vrátila. Olda už byl také nalomen, skrze své bolavé koleno, ale vydržel. V Mikulově nás čekala prohlídka zámku - dříve hrad z 11. nebo 12. století, postupně přebudován na velkolepé sídlo. Nacisty záměrně vypálené. Opravy těsně po válce - dnes muzeum, knihovna a vinné sklepy. Výstava od gotiky po empír. Zahrada kolem hradu je nádehrná. Notnou chvíli ještě bloudíme po Mikulově, než se vydáváme na další pouť. V Sedlci nakupujeme vína, ochutnáváme a konzumujeme sýr. V Lednici obdivujeme zámek, park. Gimli si zanadává na Janohradě. Mezi Valticemi a Lednicí rozbíjíme stan v příkopě uzavřené silnice. Dochází jídlo. K snídani jen plátek chleba a několik čokolád, ale přesto nás to staví na nohy a vyrážíme do Valtic, píšeme pohledy, pijeme víno v zámecké zahradě, užíváme slunečného počasí, ... kvasíme. Když už Eva nemůže vdržet neuvěřitelně volné dnešní tempo, nasazujeme vražedné a mizíme směr Hodonín. V Hodoníně pozdní oběd, čajovna a kemp na hranicích se Slovenskem. Brzké vstávání a odjezd 856 domů. Počasí vyšlo perfektně, památek jsme mohli navštívit vícero, vína ochutnati taktéž. Piva bylo dosti i zábavy. A co příště?
Výprava sedm,5: (by Gimli)
Kdy: 30.6.-3.7.
Trasa: Klatovy, Novákovice, Lomec, Loreta, Týnec, Horní Lhota, Javor, Lehom, Strážov, Víteň, Březí, Čachrov, Nemiklov, Velhartice, Tajanov, Ujčín, Kolinec, Kašovice, Hrádek, Sušice, Malá Chmelná, Podmokly, Dražovice, Žihobce, Bukovník, Soběšice, Víska, Nová Ves, Hoslovice, Němičice, Střídka, Doubravice u Volyně, Volyně, Litochovice, Čepřovice, Jiřetice, Helfburg, Bavorov, Netolice, Babice, ZvěřeticeNěmčice, Radošovice, Dehtáře, Žabovřesky, Jaronice, Křenovice, Dubné, Branišov, České Budějovice (145km)
Účast:Gimli, Michal, Olda, Eva
Mapy:autoatlas a SHOCART 450-520
Michal a Gimli víceméně byli na zkoušce. Kol 17:15 zjišťujeme, že vlak do Klatov nám kola neveme. Vyčkáváme na Os v 17:25, měl zpoždění a tak nebohá Eva na nás čekala a čekala. 21:14 odjezd z Plzně, 23:?? příjezd do Klatov. Při svitu světlušky jsme dorazili do místa našeho prvního přespání (travička, rovinka, zkrátka tak jak to má být). Druhý den se chceme sejít s Oldou, ježto vyráží odkudsi od Rokycan. Začátky cesty jsou vždy komplikované a tak se "placatíme" po horních dolních kotěhulkách směr Čachrov. Dorážíme vysíleni a bez vody kol 13. hodiny a v místní restauraci obědváme (tedy jak kdo, Eva jako vždy nejí a Gimli volí raděj pivo než oběd). Čachrov je zřícenina nějaké tvrze, Gimlim datováno cca 14.-15. století, nicméně ve stavu řízeného chátrání (zakonzervováno cihlami), za výlet a trmácení příliš nestojí. Olda mezitím doráží na Rábí a po drobné mobilní komunikaci domlouváme dostaveníčko ve Velharticích. Vše geniálně vychází a tak se skutečně scházíme na hradě Velhratice ježto založeny byly ne rodem Velhartickým nýbrž pány z Budětic koncem 13. století, co z historie utkvělo - pánové z Velhartic (například známý Bušek) neschopni zplodit potomka převádí po přeslici na Rožmberky. Ti zde 7 let dokonce ukrývají korunovační klenoty před Jiříkem z Poděbrad. Z podhradí utkvělo vyhoření vesnice a přesun osady pod hrad. Mešní kostel se stává hřbitovním a je vystavěn nový. Město mělo i právo hrdelní očemž svědčí i šibeniční vrch. Na hradě je výstava hry šachové, podle Tomáše Štítného. Pro zbytek hrad raděj navštivte (architektonicky stojí za to). Kol 16. hodiny odjíždíme směr Sušice a náš další kemp. Po cestě navštěvujeme ještě zříceninu tvrze Kašovice. Což byl spíše zemanský statek než tvrz. Tři patra ovšem svědčí o nemalém bohotaství tohoto vlastníka. V Sušici nakupujeme, mokneme a posilňujeme se na další výstup. V Chmelné vzpomínáme na Den Cesty. Nedaleko Žihobcí vyrábíme na výsluní kemp. Dalšího dne vezeme se z čerstava do Volyně, kde obědváme a plně přesyceni drápeme se do vrchu s hradem Helfsburgem. Ten byl vystavěn Rožmberky ve 14. století na obranu Bavorova, dnes značně pobořen, avšak rekonstrukci by stále ještě zasluhoval. Jeho výstavbu povolil sám Karel IV., ještě za svého pobytu v Pise. Hrad má nedtradiční konsturkci, s nejdelší čelní zdí, dvě obranné věže a palác, tři vystouplé bašty a čelní dvojitou hradbu, původně s parkánem. Hrad v roce 1573 prodává jeden z posledních Rožmberků, Petr Vok. kopec je to nádherný a výhledy stojí za to. Sjezd do Netolic bylt taktéž nemalou odměnovu za příšerné stoupání. Posléze se již vozíme a vyhlížíme místo k přespání, které v těchto krajinách je nezřídka zalito vodou. Napokraji zoufalství zvažujeme i návrat do Prahy. Nakonec přespávame nedaleko Dubného a z rána vyrážíme k domovům.
Výprava šestá a sedmá: (by Gimli)
Kdy: 30.5.-2.6.srostl nám tak květnový a červnový walking fest 14:15 nebo 16:15 z Prahy hl.n. směrem na Letohrad a Králíky (Pasy jsme měli s sebou a hodily se - v EU občanka postačila)
Trasa: Z Králíků na Králický Sněžník po červené E3 (atlantsko - černomořská trasa), dál do Stříbrnic po modré a žluté. Prohlídka Bunkrů kolem Starého Města. Branná a stoupání po zelené na Vozku a Keprník, Šerák, Grégrovka, Jeseník (žlutá a drsné klesání) (65km)
Účast:Eva, Olda, Gimli
Mapy:Hrubý jeseník, Králický Sněžník
Boty jsem nedostal. Všichni nás varovali. Bude zima. Vzal jsem dokonce i zimní bundu ... nebylo jí třeba :o) V noci nepršelo, nemrzlo a ráno bylo sucho. Občas toho někteří všichni z nás měli až za trikem. Déšť nás varoval na 1000 m n.m. Bylo bahno. Byly průtrže mračen. SPLASH se blížil. Poutníci ale vytrvali a sápali se vzhůru. Kroupy začaly bušit do zmrzlých rukou. Kaluže začaly zamrzat. Kol stromy padaly, ale my se nevzdali, když naše hlavy zešedivěli, mnozí všichni byli na pokraji sil, ale vrchol nebyl daleko. Řeč se omezila na pouhé - "mlha teče" a "to je nářez". Slza umrzla ještě na bradě. Výstup ale stál za to, ze Sněžníku byl neopakovatelný pohled do husté mlhy. Chata HS nás strávila a my se pustili do jídla. O ždibet svěžejší se vydáváme na sestup. 1000 m n.m., zdá se, že bude svítit slunce. Užíváme tepla a zbylého denního světla. Ve Starém Městě tomu dává korunu Holba 11/15 a klobása. Odpočati vyrážíme nocovat a prohlížet místní válečnou historii. Nedaleko M33 (cca 10m) budujeme stanoviště. Je hezky a máme i záchod. Den třetí, balíme suchý stan. Je hezky. Branná je ideální místo pro letní Pikomatí tábor. Výstup na Vozku. Hranice 1000 m n.m. Voda, vítr, kroupy, sníh. Cha. Byli jsme na tebe připraveni. Obhlížíme úchvatnou okolní mlžnou krajinu, Japonskou zahrádku. Keprník. Šerák. Je tu chata, personál se diví, kdo jsme. Snad ufoni, kdo jiný by byl schopen tu chatu v mlze najít. Hovězí vývar a Holba 11/20. Sestup ke Grégrovce, polemiky o odjezdu. Budujeme nocleh - opět slunce, opět sucho. Vzpomínky na Silvestr 2004. Dál už jen sestup a odjezd. Stihl jsem i páteční úřady, s rezervou 1,5 hodiny. Cha. A pak že to nebude skvělé.
Výprava pátá: (Gimli/Eva)
Kdy:25.3.2006, sraz na hlavním nádraží u výtahů do metra v 8:05
Trasa: Beroun - Srbsko, Mala Velka Amerika - Srbsko - Karlštejn 26km
Účast:Olda, Gimli, Eva, Myšlenka, Jindra, Vojta, Zuzka, Viťas, Kristýnka, Pavel, Danka, Martin
Mapy: mapa strana 246-247
Pozn.: Kupodivu jsme došli, stálo to sice mnoho sil a někteří odpadli ještě před koncem, Eva dokonce zpomněla mapu. Viděli jsme Tetínské hradiště, bizona, který byl ovce, zříceninu hradu Tetín. V Srbsku jsme se rozdělili do dovou hospod a dali si výbornéý bramboráčky zmrzlinový pohár, kdo si ho nedal udělal velkou chybu. Před Karlštejnem odpadla menší skupina, která již vyrazila k domovu (Viťas, Kristýnka, Jindra, Danka), my vyrazili k bahením brodům, na velkou a malou Ameriku a Mexiko. Nakonec jsme vše úspěšně zvládli, jen vlak nám o 3 minuty ujel. Dojedli jsme všechny zbytky a začali přemýšlet kam příště. Cesty kolem Ameriky jsou špatně značené, rozcestníky nejsou, tu a tam se značka rozdvojí. Štoly jsou velká výzva.
Výprava čtvrtá: (Eva)
Kdy:11.2.2006, odjezd Praha hl.n. 6:35, sraz tamtez v 6:20
Trasa: Krušnohorská hřebenovka - Jáchymov, Nové Město, Pod Špičákem, Abertamy, Pernink - cca 26km
Účast:Gimli, Eva, Olda, Jindra, Karel
Mapy:KČT ?? - krušnohorská zimní
Pozn.: Akce proběhla hladce (ostatně jako vždy), opět se měnily plány v průběhu cesty, ať už proto, že Gimli sjel z cesty nebo proto, že jsme autobusy nestíhali. Počasí nám přálo a ke konci lehounce posněhávalo. Diskusí nemnoho, neboť na běžkách ne příliš možno. Počáteční skepse z neupravených stop se rozplynula a nad Arbetamy už projeta byla. Na závěr Karlovarská čajovna, bohužel bez Karla.
Výprava třetí: (Olda)
Kdy:14.1.2006, odjezd 7:14 z hlavního pražského nádraží, návrat asi 19:15 na Černý most a nebo 20:45 zase na hlavní
Trasa: Libošovice - Trosky - Hrubá Skála - Valdštejn - Turnov, po modré, červené, modrozelené, červené, (s odbočkou mezi skály po žluté), (cca 26 km)
Účast:Eva, Gimli, Olda, Viťas, Myšlenka, Jirka, Honza
Mapy:KČT 19
Pozn.: Skal a vyhlídek nepočítaně. Počáteční mlha se rozplynula do jasné tmy, měsíc skutečně nevyšel. Rozhovory se točili kolem filosofie, vtipu a jiných narážek. Oldovi chybělo ve vlaku ušátko. Hrady samozřejmě zavřené, ale ojíněné stromy, hrady a šerosvit vykouzlily scenérie co není možné v létě spatřit. Já tím byl uchvácen a možná se mi i podařilo uchvátit tím ostatní.
Výprava druhá: (Eva)
Kdy:4.12.2005
Trasa: Želízy (ME), Kokořín, Mšeno - žlutá, modrá a zelená turistická značka (17km)
Účast:Eva, Gimli, Olda, Viťas
Mapy:KČT 16
Pozn.: Počasí se zprvu zdálo pokažené, ale nakonec skoro nepršelo, už v Praze jsme snědli Gimliho narozeninový dort od Evy a dokonce pohostili i Frantu, kterýžto odjížděl děkovat za svá ocenění do jiných krajin. Celý výlet byl přeplněn diskusemi na téma život vesmír a vůbec. Nakonec mám sám pocit, že jsem si více odnesl z těchto rozhovorů než ze zamlžené krajiny, kterou jsme se pohybovali. Příště zřejmě v Lednu. Zajímavosti po cestě Kokořín, sníh, pískovcové skály a cablačka, cahota a nebo to jak tomu říkáte u vás.
Výprava první: (Gimli)
Kdy:8.-9.10.2005
Trasa: Tábor - Bechyně, po červené značce kolem Lužnice (36km)
Účast:Myšlenka, Eva, Olda, Gimli
Mapy:KČT 71, 76
Pozn.: Příště může jít více lidí (cca 6) ve čtyřech nenastal jedinný problém. Zajímavosti po cestě - 3 zříceniny, řetězový most z 19. stol, jedna svatba. Cesta zvláště blízko Bechyně při vyšším stavu vody mizí pod hladinou (bahno, voda), cyklisty to neodrazuje. Olda oslavil v neděli svých 8000 dní.